NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1267.

Zákon ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení zákonů o příslušnosti soudní a soudním řízení v občanských věcech a o projednání pozůstalosti.
Notář není oprávněn rozhodovati o prohlášení dědiců, že chtějí si sami pozůstalost projednati.
(Rozh. ze dne 25. října 1921, R II 400/21.)
Notář jako soudní komisař zamítl jako opožděné oznámení dědiců, že si projednají pozůstalost sami. Rekursní soud napadené usnesení zrušil a uložil notáři, by ve věci další opatření učinil. Důvody: V čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. se stanoví, že projednání všech pozůstalostí, vyjma oněch, které si soud sám ze závažných důvodů projednati vyhradil, přísluší notáři jako soudnímu komisaři a že dědicové mohou nejpozději do 14 dnů po tom, kdy se jim dostalo vyrozumění o úmrtí neb obsílky ku projednání pozůstalosti, oznámiti notáři, že si sami pozůstalost projednají, v kterémžto případě má notář spisy soudu vrátiti. Tomuto předpisu jest rozuměti tak, že notář jako soudní komisař nemá rozhodovati o tom, zda bylo oznámení učiněno v čas, jak se to stalo v tomto případě, nýbrž má spisy vrátiti soudu se zprávou, že oznámení bylo učiněno, aby soud rozhodl, přísluší-li stranám právo pozůstalost projednati, či bude-li následkem opožděně podaného oznámení projednání pozůstalosti přikázáno notáři. Že jedině tento postup jest správným, plyne z dalšího ustanovení téhož článku IX. cit. zákona, kde se stanoví, že, nepodají-li strany po oznámení nebo ve lhůtě, jim soudem prodloužené, písemného projednání pozůstalosti, může soud projednání pozůstalosti přikázati notáři. Poněvadž notář jako soudní komisař se dle cit. zák. ustanovení nezachoval a spisy po učiněném oznámení soudu nevrátil, nýbrž ve věci sám rozhodl, jest usnesení, jím vydané, protizákonné, bylo proto zrušeno a uloženo mu, aby spisy soudu vrátil, aby ten o tom rozhodl, zda oznámení o písemném projednání pozůstalosti se stalo v čas, by lhůtu čtyřnedělní v patrnosti měl a také o návrhu na sepsání inventáře soudem v oznámení učiněném rozhodnouti mohl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu notáře.
Důvody:
Názoru stěžovatelova, v dovolacím rekursu projeveného, nelze sdíleti. Byť i správné bylo, že dle čl. IX. zák. ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. změnou §§ 28 a 29 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. bylo stanoveno, že »provésti pozůstalostní řízení přísluší notářům jako soudním komisařům« a dále »kde jinak v zákonných ustanoveních se jedná o soudu jako úřadu, jenž projednává pozůstalost nebo provádí jednotlivé úkony tohoto řízení, rozumí se tu notář jako soudní komisař«, nelze z toho dovozovati, že tímto ustanovením byla veškerá úřední jednání v řízení pozůstalostním převedena na notáře jako soudní komisaře. Vždyť již z výpočtu jednání, v témže článku třebas jen příkladmo uvedených, vyplývá, že nemělo býti na poměru notáře jako soudního komisaře nic více změněno, než že byl v prvé řadě k provedení pozůstalostního řízení povolán. Nedoznal zejména změny § 3 cit. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., dle něhož mohli notáři jako soudní komisaři býti zmocněni k oněm úkonům řízení nesporného, jež nejsou podmíněny předchozím soudcovským usnesením. Tím bylo jasně vysloveno, »že usnášeti jest se jedině soudu a nikoliv notáři jako soudnímu komisaři«.

Citace:

č. 1267. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 743-744.