Č. 3380.

Veřejní zaměstnanci (Slovensko): I. Není všeobecné normy, kterou by byli diurnisté býv. župních úřadů převzati do stát. služeb čsl. — II. Býv. diurnistovi při služnovském úřadě, který nebyl výslovně ustanoven ve stát. službě čsl., nepřísluší nárok na výslužné podle předpisů pro státní zaměstnance čsl. platných a to ani na základě §§ 17 a 19 zák. č. 394/1922.
(Nález ze dne 19. března 1924 č. 12 692/23.)
Věc: Josef K. v Král. Chlumci proti županu župy košické v Košicích o dání do výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím dal župan župy košické na základě pravomoci vyřčené v § 3 zák. z 26. října 1922 č. 310 Sb. Josefa K., diurnistu při býv. služnovském úřadě v K. Ch., počínajíc 1. lednem 1923 do trvalé výslužby vzhledem k tomu, že jmenovaný nebyl do státní služby převzat, a vyměřil mu pensijní požitky na základě § 91 župního statutu župy zemplínské č. 35-1065/18000-913 s ohledem na jeho 19 let 9 měsíců čítající služební dobu v částce ročních 770 K a válečnou podporu v částce 300 K, dohromady 1070 K s tím, že pense jest splatná v měsíčních lhůtách, válečná podpora pak ve čtvrtletních lhůtách předem.
O stížnosti do výroku tohoto podané uvažoval nss takto:
Základním pilířem celé výstavby stížnosti jest právní názor st-lův, že se stal složením slibu věrnosti a ponecháním na svém dosavadním služebním místě státním úředníkem republiky čsl., a že jako takový mohl býti dán do výslužby jenom v těch případech, ve kterých opatření takové připouští zákonodárství republiky čsl., po výtce pak služební pragmatika státních zaměstnanců. Nss nemohl následovati stížnost v tomto právním nazírání.
Jak ze spisů správních jest patrno, byl st-l v době převratu diurnistou bývalého služnovského úřadu v K. Ch. a jako takový zaměstnancem župním. I bylo v rámci stížnosti zkoumati, nestal-li se státním zaměstnancem čsl. buď v důsledku generelního převzetí této kategorie župních zaměstnanců do státních služeb čsl., vysloveného zákonem nebo jinou mocí zákona vybavenou právní normou, či na základě individuelního správního aktu, jímž by byl založen právní a služební poměr jeho k státní správě republiky čsl. jako zaměstnance státního.
Nss neshledal, že by byla ve příčině převzetí diurnistů bývalých župních úřadů do státních služeb republiky čsl podobná všeobecná právní norma, jakou jest na př. vl. nař. ze 17. prosince 1920 č. 650 Sb. o převzetí diurnistů soudních a vl. nař. z 11. srpna 1921 č. 275 Sb. o diurnistech a manipulantech úřadů a ústavů býv. uh. státu, a nezbylo než přihlédnouti k druhému možnému způsobu založení služebního a právního poměru státního zaměstnance.
St-l spatřuje individuelní správní akt o svém přijetí do státních služeb republiky čsl. v okolnosti, že složil slib věrnosti a že byl až do doby svého pensionování ve službě ponechán. Složením slibu věrnosti (poslušnosti) splnil však st-l jenom podmínku stanovenou § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. pro ponechání jeho na dosavadním místě jako župního zaměstnance. Že složení slibu poslušnosti samo o sobě nemá v zápětí změnu dosavadního služebního poměru toho kterého zaměstnance v tom směru, že by se stal čsl. státním zaměstnancem, jest nade vši pochybnost jasno z dalších zákonů, upravujících služební poměry zaměstnanců na území slovenském, zejména zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. a 211 Sb., zák. z 15. dubna 1920 č. 269 a 270 Sb., podle nichž se stal zaměstnanec takový, když složil slib poslušnosti a byl prozatímně na svém dosavadním místě ponechán, zaměstnancem státu čsl. teprve tehdy, byl-li příslušným k tomu čsl. úřadem zvláště převzat a zaměstnancem státním jmenován.
St-l však takovýmto správním aktem konstitutivní povahy do služeb republiky čsl. přijat nebyl, nestal se jejím státním zaměstnancem a jest tudíž právně mylným dříve uvedený názor stížnosti, spatřující nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že byl st-l dán do pense podle župního statutu a bez zachování postupu předepsaného služební pragmatikou pro státní zaměstnance. — — —
Rovněž tak právně bezvýznamná jest i ona část stížnosti, která se snaží dovoditi nezákonnost pensionování st-lova podle župního statutu župy zemplínské z předpisů §§ 17 a 19 cit. zák. č. 394/1922.
Předpisy uložené v cit. paragrafech nemohou po názoru nss-u přijíti v přítomném sporu vůbec v úvahu. Slibujeť ustanovení § 17 cit. zák. toliko generelní úpravu (srovnej slovo »upraví se«) poměrů a požitků určitých kategorií veřejných zaměstnanců blíže v něm označených podle zásad, na nichž jest vybudován zákon ten, všeobecná norma taková však, pokud jde o veřejné zaměstnance placené z fondů státem spravovaných, kteří nespadají pod služební pragmatiku, dosud vydána nebyla a nelze tudíž z obsahu uvedeného ustanovení § 17 ničeho čerpati na prospěch právního stanoviska st-lova. Dovolání se pak předpisu § 19 cit. zák. svědčí jen o tom, že st-l mylně pochopil ustanovení to, které podle svého jasného znění má nesporně na zřeteli provedení úplné parifikace služebních požitků zaměstnanců státních s oněmi zaměstnanci zemí, žup, fondů atd., jichž požitky přesahovaly dosud míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců státních a sleduje tedy cíle, jež jsou v pravém opaku k oněm, jichž dosáhnouti se snaží stížnost.
Ostatně není normy, která by upravovala otázku drahotních přídavků a přídavků na děti pensionovaných zaměstnanců oněch autonomních korporací, jichž úředníkem st-l byl.
Ze všech těchto důvodů bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 835-837.