Čís. 8784.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.). Předpis § 22 (2) zák. nevztahuje se na přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže do tohoto dne nebylo ještě rozhodnuto ani v první stolici.
(Rozh. ze dne 14. března 1929, Rv I 1573/28.) — Čís. 8784 —
351
Žalobce domáhal se na žalované vrácení přeplatků na nájemném za dobu od 1. února 1921 do 31. prosince 1927 úhrnem 5555 Kč po srážce nájemného za rok 1927 v částce 1993 Kč, kterou zůstal dlužen. Žaloba byla podána dne 20. října 1927, rozsudek první stolice byl vydán dne 29. dubna 1928. Oba nižší soudy zamítly žalobu jen z toho důvodu, že podle jejich názoru působí předpis § 22 (2) nového zákona o ochr. nájemníků ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. zpět i na přeplatky na nájemném za všechnu dobu minulou, tedy i za dobu před 1. dubnem 1928, to i tehdy, když byla žaloba podána ještě za dřívějšího práva. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí ze dne 26. října 1928, č. j R I 722/28, uveřejněném pod čís. 8410 sb. n. s., opačný názor, při kterém trvá, že se předpis § 22 (2) cit. zák. nevztahuje na přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže do tohoto dne nebylo ještě ani v první stolici rozhodnuto. Lze tedy odkázati na zevrubné důvody zmíněného rozhodnutí, kde byly probrány a vyvráceny všechny důvody uplatněné pro opačný názor, jež i v tomto případě nižší soudy a žalovaná zastávají. Jest tam také již zmínka o tom, že nemůže na tom záležeti, kdy byl o žalobě včasně podané vydán rozsudek, protože by vítězství nebo prohra závisely na tom, zda byl spor podle své povahy rozhodnut dříve čí později, což by bylo důsledkem nepřípustným. Vyniká to zvláště v souzeném případě, kde byla žaloba podána již 20. října 1927, kde byla konána ústní jednání dne 9. listopadu 1927, pak dne 13. prosince 1927 a dne 22. února 1927 — tedy vesměs ještě za platnosti dřívějšího zákona čís. 48/1925 sb. z. a n. — a kde bylo pak odročeno jednání jen k výslechu stran nejprve na 19. března 1928, pak na 20. dubna 1928 a konečně zase na 21. dubna 1928, kdy teprve bylo jednání skončeno. Bylo by se mohlo státi, že by byla žaloba podána třeba dva roky před 1. dubnem 1928, ale že by buď pro přetíženost soudu, nebo pro jiné překážky spor v první stolici nebyl do konce března 1928 rozhodnut, takže by tím žalobce nejen přišel o žalobní nárok, ale musil ještě k tomu nésti si sám náklady vleklého sporu a dokonce i nahraditi druhé straně útraty sporu, ač mohl a musil v době, kdy žalobu podal, důvěřovati předpisům tehdy platným. Naproti tomu mohlo by se státi, že by v mezičasí byla rozhodnuta celá řada jiných podobných sporů a že by takto byly zachráněny žalobní nároky jen proto, že bylo provedení sporů uspíšeno. Na takových nahodilých a vratkých základech nemůže záviseti jsoucnost nebo ztráta právního nároku. Poněvadž první soud v důsledku svého názoru, že žalobní nárok přestal býti žalovatelným, nerozhodl o tom, zda tu jsou podle zákonů platných v době od 1. února 1921 do 31. prosince 1927 činžovní přeplatky a v jaké výši, ne- zbylo než postupovati podle § 510 c. ř. s.☺

Citace:

č. 8784. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 374-375.