NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 110.

Vkladní list (vkladní knížka) na bankovky, jež při odkolkování byly státní správou zadrženy, není způsobilým předmětem krádeže.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1919, Kr I 556/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Jana H. do rozsudku krajského soudu v Budějovicích jakožto výjimečného soudu ze dne 29. září 1919, jímž byl vinným uznán zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c), 176 II a) i 179 tr. z., jakož i přestupkem proti bezpečnosti majetku podle § 477 tr. z. a sprostil obžalovaného z obžaloby pro zločin krádeže, jehož prý se dopustil, odciziv dvě vkladní knížky znějící na 2010 K 1280 K, zadržené při okolkování bankovek.
Důvody:
Krádeže dopouští se (§ 171 tr. z.), kdo pro svůj užitek cizí věc movitou z moci jiného bez souhlasu jeho odejme. Užitkem míní se zde, že pachateli se umožňuje, by s věcí byl s to skutečně nakládati tak, jak nakládati s ní bylo v moci posavadního majitele. To plyne z povahy činu, jímž moc nad věcí na straně posavadního majitele se maří a na straně pachatele byť i ne právně, tož přece skutkově se zjednává. Ježto pak užitek z krádeže ve shora vymezeném smyslu jest jedním z pojmových znaků krádeže, jest na prvý pohled patrno, že, kde není možnosti, by pachatel již odejmutím věci řečeného užitku došel, nelze mluviti o krádeži, třebaže odejmutím věci zjednána byla možnost, by pachatel použitím věci spáchal další čin, jímž teprve onoho užitku dochází. Neboť užitek neprýští zde z odejmutí věci, nýbrž teprve z umožněného činu trestního, v němž pachatelova činnost dochází vyvrcholení a jímž onen prvý krok za zakázaným účelem se střebává. V případě, o který se tuto jedná, odejmuty z moci posavadního majitele a bez jeho souhlasu vkladní listy (vkladní knížky) na bankovky, jež při odkolkování byly státní správou zadrženy. Po rozumu shora uvedených vývodu jest tudiž otázkou, zda obžalovanému odejmutím vkladních listů zjednán byl týž užitek, jaký z držby vkladních listů vyplýval pro poškozeného. K této otázce dlužno dáti odpověď zápornou. Především jest jisto, že vkladní listy (vkladní knížky) jako takové nemají ani pro poškozeného ani pro pachatele nižádné hodnoty. Oč se zde jedná, jest zda a za jakých podmínek držba vkladních listů (vkladních knížek) umožňuje jich majiteli právní, pokud se týče alespoň skutečnou moc nad zadrženými bankovkami. Dle § 1 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 sb. zák. a nař. a §§ 5 a 8 nařízení ministra financí ve srozumění s ministerstvem spravedlnosti z téhož dne č. 86 sb. zák. a nař. jsou zadržené bankovky státní zúročitelnou zápůjčkou se strany věřitele nevypověditelnou., se strany státu kdykoli splatnou. Zápůjčka jest mezi živými nepřevoditelná, nezastavitelná a nezabavitelná. Vkladním listem, jenž dle § 5 dotčeného nařízení vydává se o zadržených bankovkách, nezjednává se tudiž straně právo k výpovědi, převodu nebo zastavení pohledávky, aniž k vybírání jednoprocentního úroku, ježto úrok dle § 8 nařízení jednou za rok i bez předložení vkladního listu se připisuje a jen s pohledávkou samou a za týchž podmínek jako tato bude svého času vyplacen. Nezjednává se tudiž vkladním listem ani majiteli jeho ani odciziteli možnost, by mezi živými s pohledávkou nakládal neb užitky z ní bral. Na případ smrti lze ovšem o pohledávce pořizovati a pohledávka patří do majitelovy pozůstalosti. Než bude ještě dolíčeno, že na straně odcizitele pohledávka držbou vkladního listu o sobě nestane se ani vhodným předmětem posledního pořízení, ani součástkou odcizovatelovy pozůstalosti. Z řečeného vyplývá, že vkladním listem v pravdě osvědčuje se pouze a jedině nárok strany na to, by jí zápůjčka svého času, až a v jaké míře bude vklad uvolněn, byla státem splacena. Než ani ohledně tohoto nároku není vkladní list průkazem o sobě postačitelným. Dle § 3 nařízení ze dne 7. března 1919, č. 118 sb. z. a n. nestačí, by při výplatě předložen byl vkladní list, nýbrž vybírající musí předložiti průkaz, že jest totožným s osobou, na jejíž jméno byl vkladní list vydán. Dědicům jest se vykázati povolením soudu, jež, kdyžtě zápůjčka jest, jak řečeno, mezi živými nepřevoditelná, nezastavitelná a nezabavitelná, bude uděleno jen, když zůstavitel byl totožným s osobou, na jejíž jméno byl vkladní list vydán. Arciť bylo řečené nařízení č. 118 sb. zák. a nař. vydáno jen u příležitosti a za účelem uvolnění vkladů, v nařízení blíže určených. Ježto však ustanovení § 3, odst. 3 nařízení jest nutným důsledkem zásad, vytčených v § 1 zákona č. 84 sb. zák. a nař., bude i pro budoucnost nutno, by na ustanovení tom bylo setrváno. Odejmutím vkladního listu nenabývá tudiž pachatel ani té jedině možné věci nad vkladem, totiž možnosti, uvolněný vklad svého času vybrati. K tomu bylo by třeba, by opatřil si ještě průkaz o totožnosti s osobou, na jejíž jméno byl vkladní list vydán. To však státi by se mohlo jen spácháním činu trestního. Užitek z odejmutí vkladního listu byl by však sprostředkován nikoli touto činností o sobě, nýbrž teprve oním novým činem trestným. Ježto, jak dolíčeno, pro obžalovaného z odejmutí vkladních, listů o sobě užitek po rozumu § 171 tr. z. vzejíti nemohl, nezakládá tento skutek děj krádeže a slušelo se obžalovaného v tomto směru dle § 259, č. 3 tr. ř. obžaloby sprostiti.

Citace:

Čís. 110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 164-166.