NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 886.

Zločin veřejného násilí dle § 83, druhý případ, tr. zák.
Lhostejno, zda pachatelé vnikli do cizího příbytku najednou či porůznu.
(Rozh. ze dne 10. června 1922, Kr I 822/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 7. června 1921, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločinu veřejného násilí dle §§ 81 a 83 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozsoudil — mimo jiné z těchto důvodů:
Rozsudkový výrok, jímž obžalovaný Čeněk S. byl sproštěn z obžaloby pro zločin veřejného násilí d1e § 83 tr. zák., odůvodněn jest v rozhodovacích důvodech v ten smysl, že zodpovídání se obžalovaného, že sice byl v budově okresní politické správy, že tam však přišel zcela sám, když vetřelci byli již v budově, a že se násilností nesúčastnil, nebylo vyvráceno, nalézá naopak oporu ve výpověděch svědků. Zmateční stížnosti státního zastupitelství, opírající se o důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění především, pokud namítá, že právní názor, jemuž nalézací soud svým výrokem dal průchod, je mylným. Rozsudek při zjišťování jednoho ze základních pojmových znaků zločinu § 83 II. tr. zák., totiž při řešení otázky, vnikl-li obžalovaný do budovy s více sebranými lidmi, soustřeďuje svou pozornost výhradně na znak čistě vnější, na otázku, vešel-li obžalovaný do budovy současně s ostatními vetřelci, totiž s lidmi, o nichž nalézací soud dospěl k přesvědčení, že do budovy vstoupili způsobem odpovídajícím pojmu »vniknutí« ve smyslu § 83 II. tr. zák. Vycházeje patrně z názoru, že o vniknutí s více sebranými lidmi může býti řeč pouze a jedině u toho, kdož do domu (příbytku) jiného vniká současně s jinými, nalézací soud pouští naprosto se zřetele vnitřní stránku jednání obžalovaného a přehlíží, že pojmu »více sebraných lidí« odpovídá větší počet osob, proniknutých týmž úmyslem, vniknouti svémocně a proti vůli oprávněného do domu (příbytku) jiného a vykonati tam násilí, v § 83 II. tr. zák. blíže naznačené. Pravidlem jest arci vniknutí současné, není však požadavkem naprosto nezbytným, a není zásadně vyloučena možnost, aby zločinu dle § 83 II. tr. zák. nedopustil se také ten, kdož vstupuje do cizího domu (příbytku) časově nebo místně od ostatních vetřelců odděleně, je-li při tom veden stejným s nimi zlým úmyslem. Kdyby právní názor, z něhož vychází rozsudek, měl býti uznán bezvýhradně správným, nebylo by lze lidi sebrané spatřovali ani v těch, kdož by porůznu, každý jednotlivě, vnikli do cizího domu (příbytku) z různých stran, různými vchody neb otvory, poněvadž by i pak bylo možno o nich říci, že vnikli dovnitř každý sám. A přece není nejmenšího důvodu k pochybnostem o tom, že, byli-li při tom vedeni oním společným zlým úmyslem, dlužno v nich spatřovati spolupachatele trestného činu ve smyslu § 5 tr. zák., tudíž sebrané lidi, dle § 83 II. tr. zák. Zmateční stížnost pak uvažuje rovněž nikoli nevhodně, že, kdyby názor vyslovený v rozsudku měl býti uznán správným, by v případě, v němž by si více lidí sebraných vynutilo vstup do cizího domu (příbytku), tudíž tam vniklo, ale tam násilí sami nevykonali, nýbrž tak učinili jiní, kteří ve společném zlém úmyslu s nimi v počtu, který by sám o sobě pojmu více sebraných lidí nevyhovoval, vešli dovnitř později, skutkovou podstatu zločinu § 83 II. tr. zák. nevyplňovala ani jednání těch, ani počínání oněch, ačkoliv by činnost obojích, vzájemně se doplňujíc, skutkovou podstatu zločinu § 83 tr. zák. zakládala. Rozsudek, vycházeje z onoho právně mylného názoru, nechává arci nejen nezodpověděnými skutkové otázky, mající význam pro rozhodnutí, zda i ona vnější souvislost mezi obžalovaným a »vetřelci« byla vyloučena takovým způsobem, aby v obžalovaném nebylo lze spatřovati jednoho z těchto lidí sebraných, zejména otázku, jaká časová mezera uplynula mezi onou chvílí, kdy do budovy vnikli oni »vetřelci« a mezi okamžikem, kdy do ní vešel obžalovaný, nýbrž neobírá se zejména ani otázkou, zda obžalovaný vešel do budovy, veden jsa týmž zlým úmyslem, jakým snad dle rozsudku, v tom směru nejasného, ovládáni byli »oni vetřelci«. Pouhé rozsudkové zjištění, že obžalovaný vešel do budovy zcela sám, když »vetřelci« byli již v budově, neznamená v tom směru s hlediska shora vylíčeného správného názoru právního ničeho.

Citace:

č. 886. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 344-345.