Čís. 15092.

Smlouva, kterou se majitel koncesované autodopravy zavázal železniční správě platiti určitou částku na úhradu ztrát na příjmech způsobených železniční správě jeho autobusovou dopravou, jest platným právním důvodem, zavazujícím smluvníka k plnění. Dodatečnou nemožnost plnění jest posuzovati podle okolností jednotlivého případu.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1936, Rv I 925/34.) Žalovaný smlouvou sjednanou dne 28. května 1927 s ministerstvem železnic zavázal se platiti železniční správě na úhradu ztrát na příjmech způsobených železniční správě jeho autobusovou dopravou ročně 25000 Kč, splatných čtvrtletně předem. Žalovaný ujednané splátky nedodržel a dluhuje včetně splátek, dospělých za sporu na celkem 37528 Kč. Smlouva nabyla účinnosti dnem 1. července 1928. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Mylně dovozuje dovolatel, že smlouva jest neplatná a neúčinná, poněvadž prý schází zavazovací a právní důvod, že jde o smlouvu abstraktní, což dovozuje z toho, že nebylo v době uzavření oné smlouvy zákonného předpisu, aby se koncesionář zavázal železniční správě k plnění odškodného za to, co železniční správě ujde na příjmech z osobní dopravy následkem provozu autobusové dopravy žalovaného. Neboť tím vlastně vytýká nezákonnost koncesní listině, pokud ukládá podnikateli plniti podmínky sjednané zvláštní dohodou se státní správou železniční. Než o to v souzeném případě nejde, poněvadž se to týká otázky, zdali udělení koncese může býti učiněno závislým na takové podmínce, a týká se to tudíž veřejnoprávního poměru žalovaného ke státu, nikoli soukromoprávního poměru žalovaného jako podnikatele k železniční správě rovněž jako podnikatele. Proto jest zcela samostatně, nehledíc na onu podmínku koncesní listiny, řešiti otázku, zdali soukromoprávní smlouva jest platnou a účinnou v poměru žalovaného podnikatele k žalujícímu státu jako podnikateli. Podle § 859 obč. zák. se závazek k plnění zakládá na zákoně, na právním jednání anebo na utrpěném poškození. Že smlouva jest právním jednáním, o tom není pochyby, a tvoří proto zmíněná smlouva právní důvod (titul). Hmotný důvod, proč žalovaný onu smlouvu uzavřel (causa v subjektivním smyslu), spočívá v tom, že chtěl železniční správě nahraditi škodu, kterou by ona utrpěla na příjmech ze svého podniku provozem jeho autodopravy, a to proto, aby mu neučinila překážky v dosažení koncese pro jeho autobusovou dopravu. Tento důvod, proč zavázavší se strana se dala pohnouti k smluvnímu závazku, nemusí spočívati jedině v některém účelu, jaký sledují smlouvy výslovně upravené občanskými zákonem anebo jinými zákony (na př. koupě, zápůjčka, směna, darování atd.), nýbrž stačí i jiný dovolený důvod, sledující nějaký hospodářský účel. O abstraktní vůli lze mluviti jen tehdy, když vůle byla projevena o sobě bez jakéhokoliv rozumového účelu a bez materielního důvodu a stala se pouhým formálním jednáním. O to však v souzeném případě nejde. Nejde tu také o pouhé darování (§ 938 obč. zák.), které předpokládá, aby obdarovatel z pouhé štědrosti se k plnění zavázal, neboť protihodnota byla v tom, že železniční správa nečinila žalovanému překážek v dosažení koncese pro autobusovou dopravu. Závazek žalovaného nezanikl ani za dobu ode dne 1. ledna 1933 počínaje přes to, že dnem 31. prosince 1932 nabyl účinnosti zákon čís. 198/32 Sb. z. a n., jenž ukládá koncesionáři
24* tíživější závazky, než tomu bylo před tím, neboť z toho ještě nevyplývá, že podstatné okolnosti se tak změnily, že by nebylo lze rozumně na žalovaném žádati, aby smluvně převzatý závazek i dále plnil. Takové okolnosti jest posuzovati podle právních pravidel §§ 936 a 1447 obč. zák. o dodatečné nemožnosti plnění, čímž jest rozuměti nejen dodatečnou absolutní (logickou) nemožnost plnění, nýbrž i tak nepoměrně tíživé plnění, že by nebylo odůvodňovalo s rozumového a hospodářského hlediska převzetí tohoto závazku, kdyby byl tak tíživým již v době jeho převzetí. Okolnosti takové by bylo posuzovati podle jednotlivého případu a, poněvadž žalovaný žádných takových okolností nepřednesl a z pouhé změny zákona ještě nelze na ně souditi, není ani tato námitka důvodná, nehledě ani k tomu, že žalovaný měl možnost žádati za snížení výše svého plnění podle zmíněné smlouvy.

Citace:

Čís. 15092.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 396-398.