Čís. 15382.

Nárok na výživné vyměřené rozvedené manželce podle dvor. dekretu ze 4. května 1841, čís. 531 Sb. z. s. jest výživným ze zákona ve smyslu § 502, odst 3 c. ř. s. v doslovu čl. I čís, 2 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 10. září 1936, Rv II 377/36.)
Žalobkyně napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu vydaný v rozvodovém sporu též co do výše výživného přisouzeného jí podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 Sb. zák. soudních.
Nejvyšší soud odmítl dovolání do výše přiznaného výživného.
Důvody:
Jde o nárok rozvedené manželky na výživné podle dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 Sb. z. a. Tu jest dáno soudu zmocnění, aby uváže, zdali v jednotlivém případu vzhledem k zvláštním okolnostem Jeho (stupni viny obou manželů a majetkovým poměrům jejich) nemluví důvody slušnosti pro přiznání výživného manželu, jí je přiznal. Toto zmocnění soudu se zakládá na uvedenémi ustanovení zákonném. Jestliže dle Čl. I. čís. 2 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n. není přípustné dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jde-li o výměru výživného ze zákona, jest tento pojem vzhledem k účelu zákona chápati jen jako protivu k výživnému ze smlouvy. Poněvadž tu nejde o toto výživné, jest i výživné podle cit. dvoř. dekretu považovati v tomto smyslu za výživné ze zákona a jest proto dovolání nepřípustné.

Citace:

Změny společenských, společenstevních a spolkových stanov nutných pro změnu státoprávních poměrů.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 153-153.