NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1933.

Při spolupachatelství zodpovídá každá spolučinná osoba za celý výsledek jen, když vzájemné spolupůsobení je neseno a proniknuto týmž zlým úmyslem.
Byl-li úmysl jednoho ze spoluzlodějů (§ 174 II a) tr. zák.) omezen pouze a výhradně na krádež věcí původně zamýšlených, nezodpovídá za výsledek činnosti ostatních spolupachatelů, jím nezamýšlený.
(Rozh. ze dne 20. března 1925, Zm I 778/24). Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 174 II a), c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaný Václav N. a stěžovatel Jan S. se smluvili na tom, že N. odcizí hostinskému T-ovi ze zásuvky stolku ve výčepní místnosti cigarety a že stěžovatel bude při tom dávati pozor, aby N. nebyl při krádeži překvapen; že stěžovatel svým chováním, totiž zpíváním a výskáním, chtěl odvrátiti pozornost od N-a, což se mu také podařilo. Dále zjišťuje soud, že N. neodcizil ze zásuvky cigarety, nýbrž peníze, a že po činu oznámil stěžovateli, že odcizil peníze, aniž by byl udal obnos, poněvadž sám nevěděl, kolik vlastně odcizil, načež stěžovatel nabádal N-a k mlčení a smluvil se s ním, že druhý den se o odcizené peníze rozdělí. Na základě toho děje uznal nalézací soud oba obžalované vinnými zločinem krádeže, prohlásiv při posuzování viny stěžovatelovy za lhostejno, zda se s N-em umluvil pouze na krádeži cigaret, jelikož stačí zjištění, že jednal se spoluzlodějem ve společném úmyslu zlodějském, ve kterémžto případě zodpovídá za celou Činnost pachatele. Zmateční stížnosti stěžovatele S-e, dovolávající se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. nelze upříti částečného oprávnění. Dle zásady o spolupachatelství zodpovídá arci každá spolučinná osoba za celý výsledek, leč jen, když vzájemné spolupůsobení je neseno a proniknuto týmž zlým úmyslem. Jen tehdy, jestli u všech spolupachatelů společný zlý úmysl, nelze jejich spolupůsobení rozčleňovati v jednotlivé dílčí skutky, nýbrž ručí každý z nich za jednání ostatních a zodpovídá každý za celkový výsledek společné činnosti. Při tom nevyžaduje spolupachatelství ani předcházejícího ani výslovného dorozumění, stačí i nahodilá, ovšem vědomá spolučinnost. Nalézací soud přičítá stěžovateli krádež peněz, poněvadž jednal se spoluzlodějem N-em ve společném úmyslu zlodějském. Tento výrok ve své všeobecnosti bez bližšího odůvodnění a doložení konkrétními okolnostmi nestačí však k odsouzení stěžovatele pro krádež. Dle zjištění rozsudku byla oběma obžalovanými zamýšlena původně krádež cigaret. Kdyby krádež těchto věcí byla uskutečněna, nebylo by vzhledem ku prokázané činnosti stěžovatelově nejmenší pochybnosti o správnosti soudcovského výroku. Leč výsledek krádeže byl jiný, nežli jaký byl původně zamýšlen a tu je možno stěžovatele za tento výsledek činiti s hlediska spolupachatelství zodpovědným jen tenkráte, lze-li o stěžovateli dle okolnosti případu důvodně za to míti, že byl odhodlán bráti podíl ať jakkoli i na tomto jiném výsledku a na činnosti jím podmíněné, jestliže tudíž jeho úmysl nebyl omezen pouze a výhradně na krádež určitého předmětu (cigaret), nýbrž nesl se ve své podstatě k tomu, odciziti i jiné věci, najmě peníze. Neboť, kdyby úmysl stěžovatelův byl omezen pouze na odcizení cigaret, bylo by lze jednání jeho považovati za společné s jednáním N-ovým jen potud, pokud jednaní tohoto směřovalo k odcizení cigaret, nemělo by s ním však nic společného v tom směru, pokud N. odcizil něco jiného. V tomto případě nebylo by lze u stěžovatele mluviti o úmyslu společném s úmyslem N-ovým a nemohlo by u něho pro tento nesouhlas úmyslu nastati odsouzení z důvodu spolupachatelství. Zda úmysl stěžovatelův měl širší rozsah, neomezený na krádež určitého předmětu (cigaret), lze zodpověděti uvážením okolností případu. Pro onen předpoklad mluvila by sice okolnost, že stěžovatel nabádal spoluobžalovaného N-a, jenž mu učinil sdělení o odcizení peněz, k mlčení a že se s ním smluvil, že se druhý den o peníze rozdělí. Důvody rozsudku zdají se této argumentaci nasvědčovati, leč naprosté jistoty neskytají, takže správnost odsuzujícího výroku není pochybnou. Zmateční stížnost, vybudovaná na hořejších úvahách, je proto ve směru shora probraném důvodná i bylo ji vyhověti a rozsudek zrušiti. Ihned ve věci samé rozhodnouti nebylo zrušovacímu soudu možno, poněvadž otázka co do úmyslu obžalovaného není ve skutkovém ohledu bezvadně rozřešena, důsledkem čehož bylo věc v rozsahu zrušení odkázati na soud prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí. Kdyby nalézací soud při novém hodnocení průvodů dospěl snad k přesvědčení, že úmysl stěžovatelův nesl se pouze k odcizení cigaret, bude mu, hledě k předpisu §u 263 tr. ř. po doplněném šetření uvažovati, zda stěžovateli nepadá k tíži pokus krádeže (zločin neb přestupek nedokonané krádeže), při čemž by přicházela v úvahu jako příčina nedokonání trestního činu buď náhoda, že cigarety byly tehdá v dotčené místnosti uloženy na jiném místě, než v oné zásuvce, kterou N. otevřel, anebo po případě přeměna vůle hlavního pachatele, jenž, uviděv v zásuvce peníze, rozhodl se odciziti je místo cigaret, anebo zda nepadá jemu, pokud jde o peníze N-em odcizené, jiný trestný čin k tíži, na př. podílnictví zatajováním podle §u 185 tr. zák.

Citace:

č. 1933. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 174-176.