Čís. 15222.
K výkladu § 8 zák. o společnostech s ručením obmezeným.
Opětovnými dávkami podle § 8 uved. zákona jsou i pravidelné služební úkony.
T. zv. činný společník, t. j. společník splnivší závazek ke služebním úkonům převzatý společenskou smlouvou, má nárok proti společnosti s ručením obmezeným na náhradu, která může býti vyplacena i z kmenového jmění (§ 82 zák. čís. 58/1906 ř. z.), určeného k uspokojení věřitelů.
Pokud jde jen o úkony společníka ze zvláštního pracovního (služebního) poměru.
(Rozh. ze dne 22. května 1936, Rv I 851/36.)
Žalobce přednesl, že s firmou »L.«, .společnost s r. o., uzavřel služební smlouvu, podle níž se zavázal konati služby účetnické a pokladnické za 1700 Kč měsíčně a stravu. Službu nastoupil dne 1. září 1932 a služební poměr společností zrušen nebyl. Teprve 22. června 1933 dal mu žalovaný konkursiní správce úpadkyně firmy »L.« šestinedělní výpověď, kterou žalobce nepřijal, nýbrž požadoval výpověď kvartální; služební poměr by se tedy končil dne 30. září 1933. V konkursním řízení fy »L.« přihlásil žalobce svou pohledávku ze služební smlouvy celkem 21415 Kč, již žalovaný uznal jen do výše 5000 Kč a co do zbytku 16415 Kč pravost pohledávky popřel. Pořadí pohledávky v I. třídě konkursních věřitelů bylo přiznáno. S touto žalobou byla spojena další žaloba, ve které se žalobce domáhá požitků za další měsíce červenec, srpen a září 1933, celkem 8639 Kč, již žalovaný vůbec neuznal. Žalobce domáhá se proto žalobou výroku, že tyto pohledávky jsou pravé a že správce konkursní jest povinen to uznati. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Prvý soud zjistil, že žalobce byl přijat dne 1. září 1932 jako člen resp. společník a jmenován jednatelem, a pověřen vedením obchodní a účtárenské agendy firmy »L.« s tím, že jeho činná účast bude upravena zvláštní smlouvou. Mimo smlouvu společenskou nebyla ujednána se žalobcem žádná smlouva služební, ani ústní, ani písemná. Žalobce tvrdí, že i s hlediska čistě skutkového jest zřejmé, že mezi stranami existoval poměr služební, a poukazuje na to, že kniha protokolů, kde služební smlouva není zapsána, jest zcela kusá. I když by dle toho nebyla kniha ta důkazemi pro neexistenci smlouvy, není ani důkazem pro existenci smlouvy. Dále poukazuje žalobce na to, že měl dostávati plat za svoji práci, že byl přihlášen k nemocenskému pojištění a že podle konkursních spisů byla uznána žalobcova pohledávka částkou 5000 Kč pro I. třídu konkursních věřitelů. Než tyto okolnosti mají svůj smysl pro právní posouzení kvalifikace smlouvy, nemohou však vyvrátiti zjištění, že mimo smlouvu ze dne 1. září 1932 o přijetí žalobce za člena společnosti a pověření obchodním vedením, nebyla sjednána jiná smlouva. Takovou zvláštní smlouvu
36* nikdo nepotvrdil a písemný doklad tu není, naopak svědkové potvrzují, že se jiná smlouva než ta, kterou nazývají společenskou, nestala. Žalobce vytýká, že prvý soud ho staví do jakési kategorie účinných společníků«, a uplatňuje názor, že společníci podle zák. o spol. s r. o. nemají povinnosti, ani práva k osobní činnosti v podniku společnosti a že jakákoliv pravidelná pracovní činnost společníkova pro společnost konaná nepatří do jeho poměru jako společníka, nýbrž jest normálním poměrem pracovním. Avšak tento právní názor se nesrovnává s ustanovením §§ 8 a 82 zák. o spol. s r. o., kde se upravují závazky společníků k opětujícím se plněním nepozůstávajícím v penězích, avšak mající majetkovou hodnotu a způsob náhrady za tato plnění. Podle těchto ustanovení jest jasno, že společníci nejsou vyloučeni z činnosti, která má ráz pravidelné práce pro společnost. Jsou proto všechny důsledky, které odvolatel činí z tohoto svého mylného názoru, bez podstaty. Proto okolnost, že žalobci náležel plat 1700 Kč za práci kancelářskou, neni ještě předpokladem pro kvalifikací smlouvy jakožto smlouvy islužební, či námezdní a pro vyloučení smlouvy společenské. Žalobce tvrdí, že již okolnost, že mu byla přidělena určitá práce a stanovena měsíční odměna, zakládá poměr služební, aniž třeba prokazovati zvláštní sjednání smlouvy služební. Také tento názor padá hledíc k ustanovení §§ 8 a 82 cit. zák. Co se týče toho, že žalobce byl přihlášen k nemocenskému a pensijnímiu pojištění, uznává sám, že okolnost ta nemůže sama založiti služební poměr, a tato okolnost má tím menší význam, ježto žalobce si přihlášku sám opatřil. Konečně ani okolnost, že pohledávce žalobcově v částce 5000 Kč bylo přiznáno pořadí I. třídy, není rozhodná, neboť může býtí výsledkem jiných motivů nežli právních.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Ustanovení § 8 zák. ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. dopouští, by se jeden nebo několik společníků společnosti s r. o. vedle kmenových vkladů zavázali k opětovným dávkám nezáležejícími sice v penězích, avšak majetkovou hodnotu majícím, nařizuje však, že v takovém případě jest ve společenské smlouvě přesně určití rozsah a podmínky těchto dávek i základy pro vyměření náhrady, kterou společnost za dávky poskytne. Jest tu stanovena jiná dovolená účast společníkova na společnosti než kmenovým vkladem. Jako na jedné straně zákon u některých společníků uznává zvláštní výhody (§ 6, odst. 4 cit. zák.), tak na druhé straně"dopouští zvláštní závazky (§ 8 zák.). Ježto zákon mluví jen všeobecně o opětovných dávkách a nerozlišuje věcné dávky a služební výkony, jest i pravidelné služební úkony zařaditi pod pojem opětovných dávek. Pokud závazek k takovým dávkám byl pojat do společnostní smlouvy a tam přesně určen jeho rozsah, podmínky a základy pro vyměření náhrady, jde o součást společnostního poměru, a práva i povinnosti t. zv. činných společníků jest posuzovati s hlediska tohoto poměru. Nebyl-li však tento závazek smluvně založen, není závady — ježto zákon to nezapovídá —, aby závazek k služebním úkonům toho neb onoho společníka byl založen zvláštní dohodou, mezi jednateli a společníkem, a závazek takto zřízený jest posuzovati podle předpisu občanského práva. Taková smlouva nevyžaduje tedy zvláštní formy, může bytí sjednána písemně aneb ústně, i konkludentnímí činy (§ 863 obč. zák.). Naproti tomu musí býti smlouva společenská uzavřena ve formě notářského spisu, předepsané zákonem o společnostech s r. o. (§ 4, odst. 3 cit. zák.) a jen změnou společenské smlouvy, vyžadující téže formy, nikoli pouhým usnesením možno závazek k dávkám, o kteréž jde, stanoviti, jestliže v původní smlouvě obsažen nebyl. Dohodli-li se společníci dodatečně o povinnosti k opětovným dávkám, nedbajíce předepsané formy notářského spisu, není dohoda tato platná jako část společenské smlouvy, a není účinná, pokud jde o poměr mezi společníky a společností s ruč. obm., nýbrž z takové dohody mohou jen vzniknouti nároky jednoho společníka proti ostatním společníkům. V souzené věci bylo tudíž předem zjistiti, zda společenská smlouva ve formě notářského spisu, zřízená obsahuje ustanovení o pracovní povinnosti žalobcově a o odměně za tuto činnost. Kniha protokolů, o níž se zmiňují nižší soudy, nemůže tento důkaz nahraditi, ježto usnesení z této knihy zřejmě má právní význam jen za předpokladu, že došlo zásadně k dohodě již ve společenské smlouvě a že šlo poté toliko o provedení této dohody v příčině přidělení práce a stanovení odměny. Nedošlo-li k platné společenské dohodě podle zásad svrchu naznačených a v předepsané formě, musí býti zjištěno, zda jednatelé společnosti přidělili žalobci obor působnosti, vyžadující trvalé práce pro společnost, jichž konání žalobce na sebe převzal, a to práce takové, že by bylo lze za to míti, že žalobce byl zařazen do organisace podniku a podléhal řídícímu (direkčnímu) právu jednatelů. Za tím. účelemi bude třeba zjistiti, jaké práce žalobce vykonával a jak si při tom počínal, jak dlouho tyto výkony trvaly a zda byly konány k příkazu nebo aspoň s vědomím jednatelů, ježto v takovém případě, nedošlo-li k výslovné dohodě, by bylo lze za to míti, že došlo k ní mlčky. Bude-li zjištěno, že žalobce konal práce a služby pro společnost z příkazu jednatelů neb aspoň s jejich vědomím, k nimž nebyl povinen podle společenské smlouvy platně sjednané, šlo by o pracovní poměr a v tpmi případě bude třeba se obírati dalšími námitkami žalovaného, k nimž nižší soudy dosud nepřihlížely, vycházejíce z mylného nazírání na věc, zejména výší uplatňovaného nároku, a bude třeba, by v těchto směrech byla učiněna potřebná skutková zjištění. Kdyby však soudy po doplnění řízení dospěly k názoru, že jde jen o opětovné dávky společenskou smlouvou převzaté a nikoliv o úkony ze zvláštního pracovního poměru, nelze přehlédnouti, že společník, který se zavázal k opětovným dávkám podle § 8 cit. zák. a splnil svůj závazek, má proti společnosti nárok na náhradu, jež se podobá nároku věřitelskému, a že tato náhrada může býti vyplacena i z kmenového kapitálu (§ 82 zák. o spol. s r. o.), který jest určen k uspokojení věřitelů. Takovému společníku nelze upříti právo, aby své nároky na vykonané práce přihlásil v konkursním řízení, a zjistilo-li se, že se tak stalo, bude tedy i v případě, že nejde o pracovní poměr zvláště zřízený, nezbytně třeba zjistiti, zda a po kterou dobu žalobce konal práce společenskoui smlouvou převzaté, která odměna mu za ně přísluší, a byla-li tato odměna při likvidačními roku žalobci přiznána či popřena. Podle toho, co svrchu dovoděno, není věc zralá k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s.).