NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9843.

Občanství státní: * Za opci pro čsl. státní občanství (podle úst. zák. č. 236/20, případně podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920) nelze pokládati přihlášku bývalého rak.-uh. vojenského gážisty o přijetí do svazu čsl. armády ani přísahu, vykonanou jím po přijetí.
(Nález ze dne 22. dubna 1932 č. 6352.) — Č. 9843 —
Věc: Oskar K. v Š. (adv. Dr. Herbert David z Litoměřic) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze dne 10. dubna 1928 požádal st-l za propůjčení čsl. státního občanství, uváděje v podstatě, že je od roku 1898 příslušen do Těšína, považoval se za čsl. státního občana a podal proto přihlášku o převzetí do čsl. armády jako gážisty ve výslužbě. Byv skutečně převzat, složil písemnou přísahu a mimo to i ústní přísahu před vojenskou komisí plnomocníka Čsl. republiky ve Vídni. Když zažádal o vydání domovského listu v Českém Těšíně, dověděl se, že se stal ve smyslu rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 polským státním občanem přes to, že složením přísahy vyslovil stejným způsobem jako optant svoje přiznání ve prospěch Čsl. republiky. — Byv vyslechnut o svých osobních poměrech, podal st-l písemné poznámky, v nichž uvedl mimo jiné, že stojí na stanovisku, že svého času podaná žádost za přijetí do čsl. armády, zejména však složená přísaha, jest vlastně opcí, takže st-l jest čsl. státním občanem, a žádost, kterou podal za udělení státního občanství, má býti jen legálním zjištěním dávno již existujícího stavu.
Rozhodnutím z 21. července 1928 nevyhověla zsp v Opavě st-lově žádosti za udělení čsl. státního občanství. V odvolání z tohoto rozhodnutí poukázal st-l k tomu, že stál na stanovisku, že jeho žádost o přijetí do čsl. armády, zejména však složenou přísahu jest považovati za opci, takže st-l jest čsl. státním občanem a že žádost za propůjčení čsl. státního občanství byla podána jen za účelem legálního zjištění dávno existujícího stavu, že však na tyto okolnosti nevzala zsp zřetele. V odvolání vznesen petit, aby s ohledem na ony okolnosti bylo st-li čsl. státní občanství propůjčeno.
Podáním ze 7. května 1929 obrátil se st-l na presidenta republiky se žádostí, aby mu byly ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2. zák. č. 159/26 přiznány odpočivné požitky a čsl. státní občanství.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lovu odvolání z rozhodnutí zsp-é z 21. července 1928, jímž byla zamítnuta jeho žádost za udělení čsl. státního občanství; k vývodům odvolání podotknuto, že žádost za přijetí do čsl. armády, nehledíc ani k tomu, že toto přijetí stalo se toliko podle údajů v »Přihlášce«, případně složenou přísahu nelze ani co do formy ani co do obsahu považovati za opci. Podotknuto, že tím se zároveň vyřizuje st-lovo podání ze 7. května 1929, zaslané presidentu republiky a postoupené min. vnitra k dalšímu opatření.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Nař. rozhodnutí řešilo a podle své kompetence řešiti mohlo a podle obsahu st-lova odvolání řešiti mělo jedině otázku st-lova státního občanství, nikoli též otázku, zda a pokud přísluší st-li proti státu čsl. nárok na odpočivné požitky; na tom nic nemění skutečnost, že ve svém závěru poznamenalo nař. rozhodnutí, že tím se zároveň vyřizuje st-lovo podání ze 7. května 1929, zaslané presidentu republiky, neboť jest zjevno, že žal. úřad měl na mysli pouze onu část uvedeného st-lova podání — Č. 9843 —
jež se týkala otázky státního občanství, nikoli též st-lova nároku na odpočivné požitky, o nichž by příslušelo rozhodovati mno. Nelze se proto nss-u otázkou posléze uvedenou zabývati, a jest pak ony vývody stížnosti, jež nárok takový snaží se dovoditi, ponechati bez věcného zřetele.
V příčině státního občanství obsahuje nař. rozhodnutí dvojí výrok: jednak odpírá st-li čsl. státní občanství uděliti, jednak, reagujíc na obsah odvolání, vyslovuje, že st-l čsl. státním občanem není. Ve směru prvém vytýká sice stížnost v závěru, že st-li bylo neprávem odepřeno přiznání státního občanství, leč z celého jejího obsahu jest patrno, že zaměňujíc pojmy přiznání (udělení) a uznání státního občanství, nenapadá výrok, jímž žal. úřad odepřel st-li státní občanství uděliti, nýbrž onu část, v níž žal. úřad odepřel st-le za čsl. státního občana uznati. V tomto směru neřešil ovšem žal. úřad otázku, zda st-l jest čsl. státním občanem, s hlediska všech předpisů, jež by jakkoli mohly přijíti v úvahu, nýbrž jen s hlediska jediného, jak právě v odvolání st-lově bylo uplatňováno, totiž zda se st-l stal čsl. státním občanem tím, že pro čsl. státní občanství optoval. Jediné tato otázka může pak tvořiti předmět judikující činnosti nss-u, kdežto úvahy o tom, zda se st-l stal čsl. státním občanem z jiného titulu právního, musí zůstati mimo věcný zřetel, když na základě těchto jiných titulů se st-l uznání svého čsl. státního občanství nedomáhal a žal. úřad v těchto směrech ani nerozhodl.
S hlediska takto vymezeného jest na sporu jediné, zda ve skutečnostech, že st-l podal přihlášku o přijetí do svazu čsl. armády jako gážista ve výslužbě a byv do ní přijat složil přísahu, jest spatřovati opci pro čsl. státní občanství ve smyslu ustanovení § 4 úst. zák. č. 236/20, případně ve smyslu rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, uveřejněného vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925.
Předem jest tu poznamenati, že rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 nemá zvláštních předpisů o tom, jak jest opci vykonati, že však v § 4 úst. zák. č. 236/20 jest obsaženo ustanovení, že pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůta opční teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto. Z toho jde, že na opci podle rozhodnutí konference velvyslanců, jež právě určilo státní příslušnost území plebiscitního, jest pozírati nejinak než na opci podle úst. zák. č. 236/20 a že proto pro výkon opce té jsou rozhodna ustanovení vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb., vydaného v tomto směru na základě zmocnění daného vládě předpisem posl. odstavce § 5 úst. zák. č. 236/20.
Z ustanovení tohoto nařízení, jež vyžadují, aby obsahem opčního aktu bylo prohlášení, že osoba, o kterou jde, optuje pro čsl. státní občanství, a předpisují dále, u kterých úřadů jest opční prohlášení podávati, a stanoví konečně striktně, která data mají býti v opčním prohlášení uvedena a která z nich i doklady prokázána, jde najevo, že za opční prohlášení, jehož účinkem jest, že osoba optující nabývá mocí svého opčního aktu státního občanství státu, pro nějž prohlášení znělo, nelze uznati jakýkoli projev, v němž snad implicite vůle býti nebo státi se státním občanem určitého státu, jest spoluobsažena, nýbrž jen takový projev, jenž, zachovávaje určité formální náležitosti, přímo se pro státní občanství zvoleného státu vyslovuje a je si arroguje.
Za takový projev nelze ovšem uznati ani st-lovu přihlášku o přijetí do svazu čsl. armády, ani složení přísahy, již vykonal st-l, když byl do svazu čsl. armády přijat.
Bez významu jest skutečnost, které se st-l dovolává, že, neznaje rozhodnutí konference velvyslanců, nevěděl, že na jeho základě se stal státním občanem polským a že měl právo optovati pro čsl. státní občanství, nýbrž se domníval, že podle úst. zák. č. 236/20 jest státním občanem čsl., neboť skutečnost ta může sice nevykonání opce vysvětliti, nemůže však výkon řádného opčního projevu nahraditi.

Citace:

č. 9843. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 802-805.