NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 12028.

Váleční poškozenci:* Válečným invalidou úplně osleplým ve smyslu § 9 zák. č. 133/1930 Sb. je pouze takový invalida, jehož úplné oslepnutí je přičísti jedině na vrub válečné služby; pouhé zhoršení oční choroby službou válečnou nestačí.
(Nález ze dne 13. září 1935 č. 17780/35.)
Věc: Emil S. v D. (adv. Dr. Eduard Zahn z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o invalidní důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V nař. rozhodnutí zamítl žal. úřad jako úřad odvolací žádost st-lovu za přiznání zvláštního slepeckého příplatku podle § 9 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 133/30 Sb. v podstatě z důvodu, že pravoplatným nálezem zem. odvolací komise bylo vysloveno, že oční choroba se výkonem válečné služby u st-le za války pouze zhoršila a ztráta k výdělku na toto zhoršení byla stanovena 55%.
Stížnost do rozhodnutí toho namítá, že je nesporno, že st-l je úplným slepcem, tedy 100% k výdělku neschopen a proto invalidou ve smyslu příslušných zákonů, že tedy při nejmenším oslabení zraku a tím přivoděná zmenšená výdělečná schopnost má původ svůj ve službě válečné, anebo že způsobena byla v čase, ve kterémž konal vojenskou službu.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 9 zák. č. 142/20 ve znění novely č. 133/30 Sb. přísluší invalidům zcela osleplým nárok na zvláštní příplatek ročních 1800 Kč. Žal. úřad stojí na stanovisku, že přísluší jen takovému invalidovi, u kterého úplné oslepnutí způsobeno bylo službou vojenskou a že tedy příplatek ten nepřísluší tomu slepci, jehož oslepnutí je přičísti na vrub choroby, jejíž vznik není v souvislosti se službou vojenskou, nýbrž jen její zhoršení nebo jejíž vývin pouze byl službou vojenskou urychlen. Stížnost stojí na stanovisku, že st-l je válečným invalidou, že je slepcem a že tedy mu slepecký příplatek náleží.
Nss neshledal názor stížnosti správným.
Je pravda, že § 1 zák. č. 199/19 Sb. považuje za válečného poškozence i toho, jehož pracovní schopnost byla snížena a i toho, kdo ji trvale pozbyl pro nemoc ve službě vojenské zhoršenou. Z toho však jen plyne, že válečným poškozencem ve smyslu zák. je i ten, jehož onemocnění, mající za následek snížení nebo ztrátu pracovní schopnosti, sice nebylo způsobeno službou válečnou, ale bylo jí zhoršeno, resp. u něhož služba ta měla v zápětí urychlený vývin onoho onemocnění.
Ale to samo o sobě není ještě rozhodujícím pro zodpovědění otázky odškodného, o kteréž jde i při slepeckém; přídavku. Nss má za to, že zákonodárce v ustanoveních zákonů o požitcích válečných poškozenců poskytuje aspoň částečnou náhradu za újmu vzniklou válečnému poškozenci na výdělečné jeho schopnosti výkonem vojenské služby válečné. Jde-li jen o zhoršení choroby službou válečnou, odškodňuje zákon jen toto zhoršení. To vyplývá po názoru nss-u již z povahy věci, že zákon upravující požitky válečných poškozenců odškodňuje právě jen to, co za válečné poškození v § 1 zák. č. 199/19 Sb. prohlašuje. Odškodňuje tedy i zhoršení choroby, která není sama původu válečného, ale odškodňuje právě toliko toto zhoršení. Proto ustanovení § 7, že invalida, jehož výdělečná schopnost byla snížena aspoň o 85%, má nárok na plný důchod, je vykládati tak, že ono 85% snížení lze zcela přičísti na vrub služby válečné. Stejně vykládali jest i ustanovení § 8 o ztrátě výdělečné schopnosti a ovšem i § 9 v novém znění, že totiž musí jíti o invalidu zcela osleplého následkem služby válečné, t. j. o invalidu, jehož úplné oslepnutí je přičísti jen a jedině na vrub válečné služby. Je-li příčinou úplného oslepnutí choroba, která nebyla službou vojenskou získána, nýbrž jen zhoršena nebo urychlena, pak po názoru nss-u nejde o invalidu zcela osleplého ve smyslu cit. § 9. I takový invalida, je-li jeho choroba následkem služby válečné zhoršena nebo urychlena až k úplné slepotě, je ovšem vzhledem k positivnímu předpisu § 1 zák. č. 199/19 Sb. válečným poškozencem, ale výše nároku na důchod invalidní a otázka nároku na příplatek slepecký řídí se u něho podle toho, jakým procentem lze oceniti vliv služby válečné na zhoršený resp. urychlení choroby jeho službou válečnou. Proto nelze takového invalidu považovati za invalidu zcela osleplého, jako jej na mysli má § 9 zák. č. 133/30 Sb., t. j. za invalidu, jehož slepota byla přivoděna jen a jedině poraněním neb onemocněním za války vzniklým.
Je tedy nař. rozhodnutí, stojící na témž stanovisku, ve shodě se zákonem.
Stížnost snaží se ovšem dovoditi, že st-lova válečná invalidita byla nesprávně oceněna pouze na 55%. Neboť pak by st-l nebyl mohl býti uznán schopným ke službě vojenské. Neboť pak již při nastoupení služby vojenské byla by musela jeho zraková síla býti oslabena o 45%, což vylučovalo by jakoukoli službu vojenskou. O této námitce uváženo:
Pro otázku, přísluší-li st-li příplatek slepecký podle § 9 cit. zák., je otázkou předchozí, je-li invalidou zcela osleplým, tedy, jak svrchu bylo dovoženo, je-li oslepnutí jeho zcela a jedině přičísti na vrub služby vojenské. Tato předchozí otázka byla však řešena již nálezem zem. odvolací komise z 2. prosince 1925, na jehož podkladě zem. úřad pro válečné poškozence v Praze rozhodnutím z 21. prosince 1925 vyslovil, že se st-l uznává 55% invalidou a podle toho mu rentu přiznal. Rozhodnutí to nabylo právní moci. Bylo tedy po prohlídkovém řízení příslušným činitelem pravoplatně vysloveno, že celé oslepnutí nelze přičísti na vrub služby válečné. Měl proto žal. úřad dostatečný základ pro závěr, že oslepnutí st-lovo nelze přičísti jedině na vrub služby válečné.

Citace:

Č. 12028. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 210-212.