Čís. 1703.
Písemné poslední pořízení, pro formální poklesek neplatné, lze, vyhověno-li požadavkům §§ 585 a 586 obč. zák., zachovati v platnosti jako ústní poslední pořízení, leda že bylo by dokázáno, že zůstavitel chtěl poříditi jen písemně a vyloučiti každou jinou formu posledního pořízení.
Při úvaze, zda v těchto případech vyhověno požadavkům §§ 585 a 586 obč. zák., nelze pisatele posledního pořízení pro tuto okolnost o sobě pominouti jako svědka ústního posledního přelíčení.
(Rozh. ze dne 07. června 1922, R I. 1540/21).
Pozůstalostní soud neuznal platným dovětek zůstavitelův, ježto byl psán osobou třetí a podepsán pouze dvěma svědky a dodal, že nelze ho zachovati v platnosti jako dovětek ústní, ježto zůstavitel zamýšlel poříditi písemně. Rekursní soud uznal, že dovětek jest platným a že jest vzíti za základ projednání pozůstalosti, zjistiv, že zůstavitel povolal k sobě učitele Vendelína N—a a požádal ho, by dovětek napsal, ježto sám pro stáří již nemůže psáti, že mu dále u přítomnosti dvou svědků dovětek diktoval, načež zůstavitel i oba svědci se na listině podepsali. Pisatel dovětku i oba svědci učinili o jeho obsahu souhlasná udání. Z toho vyvodil rekursní soud, že byly zachovány všechny předpisy zákona o ústních posledních pořízeních.
Nejvyšší soud vyloučiv z usnesení rekursního soudu výrok, že dovětek jest platným, nevyhověl jinak dovolacímu rekursu.
Důvody:
Co do otázky v theorii sporné, lze-li písemné poslední pořízení, pro formální poklesek neplatné, zachovati v platnosti jako ústní poslední pořízení, ustálila se judikatura ve smyslu kladném, a tento nejvyšší soud usnesl se plenárním rozhodnutím ze dne 13. března 1922 čís. pres. 110/22 (viz čís. sb. 1538) na právní větě, že písemné poslední pořízení, pro formální poklesek neplatné, lze, vyhověno-li požadavkům §§ 585 a 586 obč. zák., zachovati v platnosti jako ústní poslední pořízení, leda že by bylo dokázáno, že zůstavitel chtěl pořídili jen písemně a vyloučiti každou jinou formu posledního pořízení. Pro předpoklad posléze naznačený není v tomto případě dostatečné opory, a proto zbývá jen řešiti otázku, vyhověno-li požadavkům §§ 585 a 586 obč. zák., při čemž jde vlastně pouze o to, dlužno-li pisatele posledního pořízení, učitele Vendelína N-a pro tuto okolnost o sobě pominouti jako svědka ústního posledního pořízení. V tom směru bylo uváženo toto: Má-li písemné poslední pořízení, pro formální poklesek neplatné, obstáti jako ústní poslední pořízení, nutno přirozeně trvati na tom, že ve všem všudy bylo vyhověno náležitostem §§ 585 a 586 obč. zák. Nezbytným předpokladem jest tudíž mimo jiné, by pořizovatel vážně prohlásil svou poslední vůli před třemi způsobilými a současně přítomnými svědky. Jedním z těchto svědků může nepochybně býti ten, kdo byl pisatelem listiny, jež pro formální poklesek nemá platnosti jakožto písemné poslední pořízení. To plyne zcela jasně z ustanovení § 581 obč. zák. Dodatek téhož § 581, dle něhož, neumí-li pořizovatel čísti, jest pisatel listiny z jejího předčítání vyloučen, nepřichází zde v úvahu. Předpokládat se v případech, jimiž jest se tuto zabývati, že pořizovatel sám ústně prohlásil svou poslední vůli celým jejím obsahem před svědky, takže předčítáním listiny někým jiným, než právě pořizovatelem, nebylo by vůbec vyhověno předpisu § 585 obč. zák. Může-li pisatel listiny zásadně býti pojat do počtu svědků poslední vůle jakožto ústního posledního pořízení, není zákonného důvodu, by ohledně něho byly vytyčovány jinaké požadavky, než ohledně svědků téže poslední vůle, kteří nebyli pisateli listiny. Nelze proto zejména pojmu obřadného svědka rozuměti ohledně pisatele listiny jinak, než jakým pojem ten jest u jinakých svědků poslední vůle. V tom směru není arciť zásadně námitek proti názoru, vyžadujícímu, by proniknuti byli pořizovatel i svědek posledního pořízení vůlí a vědomím, onen, že ten, před kým pronáší svou poslední vůli, má býti a jest svědkem poslední vůle, tento, že chce býti a jest svědkem této vůle. Nelze však přistoupiti na další požadavek onoho názoru, by ten, kdo se dovolává posledního pořízení, kromě obřadností, zákonem výslovně vytčených, zvláště ještě jakožto podmínku platnosti posledního pořízení dokazoval onu vůli a ono vědomí. Zákon nestanoví tohoto požadavku a z povahy věcí požadavek ten nevyplývá. Pravidlem, tkvícím v rozumné úvaze sběhu věcí, jest, že pořizovatel, pronášeje svou poslední vůli k přítomné osobě, schopné býti svědkem posledního pořízení, nemá a rozumně nemůže míti jiného úmyslu, než že činí osobu tu svým důvěrníkem a jí jako takovému svěřuje svou poslední vůli, a že osoba ta, sledujíc projev pořizovatele, dává tím zřejmě na jevo, že přijímá na sebe roli pořizovatela důvěrníka a nositele prohlášení pohlední vůle. Kdo mluví k jinému, chce, jako rozumný člověk, aby byl slyšen, jest si vědom toho, že jest slyšen, a chce, aby projev, vtělený v živé slovo, dostal se k vědomí toho, ke komu bylo mluveno, a vepsán byl jako by v listinu v pamět toho, ke komu bylo mluveno. Nejinak s pozměnou má se věc u toho, ke komu bylo mluveno. Logicky a psychologicky zcela neopodstatněnou byla by domněnka, že ten, kdo mluví k jinému v úmyslu, aby to, co řečeno, bylo tímto druhým napsáno, činí ho jen pouhým nástrojem vtělení slova do listiny; že to, со k němu mluví, nesvěřuje a nechce svěřiti jeho paměti, nýbrž jeho prostřednictvím listině, a že týž duševní pochod odehrává se v mysli pisatele. Vždyť pořizovatel, sděluje do pisatelova péra svou poslední vůli, musí mu ji napřed ústně sděliti a pisatel musí mluvené slovo dříve jako takové postříci, než vtělí je v listinu. Nelze arciť popříti, že mohou se vyskytnouti případy, kde byl sice ústní projev učiněn v přítomnosti někoho, kdo fysicky jest na místě, ale projev nesměřoval k němu, kde k němu mluveno nebylo a mluveno býti nechtělo, a kde on mluveného neposlouchal a poslouchati nezamýšlel, a zejména nezamýšlel, aby tím, co slyšel, obtěžoval svou paměť. Jest zejména též myslitelno, že pisatel listiny byl v pravdě pouhým psacím mechanismem, že slova prošla jeho myslí do péra a odtud na papír, na této cestě však neutkvěla v mysli. Než vše to jsou případy výjimečné, jsou to úchylky z pravidla. Dokazovati, že nenastaly takové a podobné úchylky z pravidla, není dle právních zásad věcí toho, kdo se dovolává projevu poslední vůle jakožto ústního pořízení, nýbrž na tom, kdo popírá platnost tohoto posledního pořízení, jest, aby tvrdil a dokázal, že se udála podobná mimořádnost a nepravidelnost. Při opačném stanovisku bylo by jen logickým důsledkem, vytknouti zajisté neudržitelný požadavek, aby ten, kdo se dovolává pro sebe ústního posledního pořízení, dokázal, že svědci poslední vůle po celou dobu bedlivě a pozorně sledovali pořizovatelův projev, jemu ve všem všudy jasně porozuměli a obsah poslední vůle na místě a odtud dále nezahaleně si zapamatovali. Tímto požadavkem byly by smíseny dvě zcela rozdílné otázky, jednak otázka zevních náležitostí ústní poslední vůle (§ 585 obč. zák.), jednak otázka důkazu takovéto poslední vůle (§ 586 obč. zák.). Užije-li se těchto právních zásad na tento případ, dlužno vzhledem ke skutkovým zjištěním, obsaženým v usnesení soudu rekursního, dospěti k úsudku, že nelze pisatele posledního pořízení, učitele Vendelína N-a pro tuto okolnost o sobě pominouti jako svědka ústního posledního pořízení; že tedy, poněvadž jinak není žádných pochybností, jsou tu zevní náležitosti §§ 585 a 586 obč. zák.; že není závady, by písemné poslední pořízení Josefa G-a ze dne 10. dubna 1921, pro formální vadu neplatné, nebylo jako formálně bezvadné ústní poslední pořízení vzato za základ při projednávání pozůstalosti; a že zákonným dědicům, domnívají-li se snad, že tu jest jeden z těch výjimečných případů, jedna z těch úchylek z pravidla, jak výše byly vzpomenuty; tvrdí-li tedy vnitřní neplatnost ústního posledního pořízení, nutno ponechati, aby pořadem práva dokázali udavší se mimořádnost a nepravidelnost. Usnesení soudu rekursního jest tudíž potud správné, pokud bylo jím vysloveno, že se poslední pořízení Josefa G-a ze dne 10. dubna 1921 má jako ústní dovětek vzíti za základ při projednávání pozůstalosti, a nutno jen z něho vyloučiti výrok, že se ono poslední pořízení uznává za platný dovětek, poněvadž by tím bylo předstiženo rozhodnutí případného sporu. V tom směru bylo tedy podle § 16 nesp. pat. vyhověti mimořádnému rekursu dovolacímu. Tomu není na závadu znění důvodů zdejšího usnesení ze dne 06. září 1921, čís. sb. 1161, neboť v nich bylo pouze zdůrazněno, že má pozůstalostní soud v nesporném řízení zkoumati, je-li tu formálně bezvadné ústní poslední pořízení (dovětek), které jest vzíti za základ při projednávání pozůstalosti se zákonnými dědici, a jsou-li odkazy v něm učiněné formálně účinny, což samozřejmě nevylučuje právo zákonných dědiců, uplatniti žalobou vnitřní neplatnost ústního dovětku.