NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 3479.

Stát není povinen náhradou, ztratila-li se zbraň, převzatá jím ve výkonu veřejné moci.
(Rozh. ze dne 8. února 1924, Rv I 1403/23.)
Dne 14. června 1919 zabavila vojenská policie v Č. v jižních Čechách žalobci pušku a dodala ji do skladiště dělostřeleckého pluku. Byv poukázán okresní politickou správou, by si pušku vyzvedl, domáhal se žalobce jejího vydání, byl však s žádostí odmítnut, ježto se puška ztratila. Žalobu na erár o náhradu škody procesní soud prvé stolice (zemský soud v Praze) zamítl, odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání opírá se o to, že prý politický úřad (stát) stal se schovatelem bez ohledu na to, zda byla uzavřena smlouva schovací čili nic, neboť žalobce byl prý povinen odevzdati zbraň u politického úřadu »ku schování« a to prý se stalo. Avšak to neodpovídá stavu věci, neboť žaloba sama tvrdí, že puška byla žalobci zabavena, nebo jak při jednání řekl, odebrána, ale i kdyby tomu tak bylo, že žalobce ji sám odevzdal, jak dle úředního příkazu povinen byl, bylo by to stejné, neboť odevzdání (či odebrání) nedělo se za tím účelem, aby stát zbraň uschovával, nýbrž bylo to opatření bezpečnostní, učiněné v zájmu veřejném, účelem bylo, by zbraň přišla z držby žalobce, v jehož rukou mohla se státi veřejnému pořádku nebezpečnou, v moc státu. Ovšem že stát jako detentor byl tím samým schovatelem, ale to nebyl technický poměr schovací po rozumu soukromého práva, nebylť stát schovatelem v zájmu vlastníkově (žalobcově) a vůbec ne schovatelem ve smyslu soukromoprávním, nýbrž schovatelem v zájmu vlastním, tudíž veřejném. Proto se nemohou z poměru toho dovozovati důsledky, obdobné těm, které nastávají, když se ztratí věc z úschovy soukromoprávní, nýbrž dlužno vycházeti z toho, že se ztratila věc, která byla úřadem převzata ve výkonu veřejné moci, a řešiti otázku, zda stát povinen jest náhradou škody z této ztráty. Již před vydáním ústavní listiny platila v praxi a také, ačkoliv tu nikoli bez odporu, i v nauce zásada, že stát ručí za nezákonný výkon veřejné moci jen v tom případě, že mu zákon ručení to pro ten který případ jmenovitě ukládá. Takové případy jsou a nalézají se seznamenány v literatuře na př. u Randy: Schadenersatzpflicht a jinde, ale projednávaný případ mezi ně nenáleží. Ústavní listina tuto zásadu převzala, stanovivši v §u 92. výslovně, že zákon určuje, pokud stát za škodu, způsobenou nezákonným výkonem moci veřejné ručí. V tom jest ovšem obsažen nejen zákonodárcův slib budoucí zákonné úpravy této otázky, nýbrž i odkaz na zvláštní zákonné normy, ručení státu pro ty které jednotlivé případy již stanovící, ale právě proto plyne z toho nepopíratelně, že ručení státu za škodu tohoto druhu nenastává, není-li zákona, jenž by mu náhradu její ukládal. Při tom jest lhostejno, že případ stal se již v roce 1919 (v červnu), kdežto ústavní listina vešla v působnost teprve dne 6. března 1920 (čl. VIII. uv. zák.), neboť potvrdila jen, jak již vyloženo, dosavadní právo, t. j. výklad, jakého se mu v praksi i v panující nauce dostalo, a jest tedy v tomto smyslu zákonným výkladem posavadního práva, jenž dle §u 8 obč. zák. na všecky posud nerozřešené případy použit býti musí. To žalobci na jeho výtku, že, neuznati tu stát za povinna k náhradě škody, znamená »porušení« — chce říci patrně urážku — všeho právního citu obyvatelstva. Že se věc příčí právnímu citu, o tom by mohlo býti teprv tehdy řeči, kdyby se dokázalo, že státní orgány ztrátu zavinily, o což však se žalobce ani nepokusil, neboť, je-li tu vinna náhoda nebo dokonce vyšší moc, nenastává povinnost k náhradě škody pravidelně ani v poměrech soukromoprávních, platíť tu pak zásada §u 1311 obč. zák., avšak i kdyby tomu tak bylo, že škodu přičítati dlužno k vině státním orgánům a že pak výrok, stát osvobozující, příčí se právnímu citu, musil by se žalobce a všichni jemu podobní, kdo jsou ve stejném postavení, se stížností svou obrátiti na zákonodárce, ale ne na soud, jenž podle výslovného příkazu ústavní listiny (§ 98) jest vázán zákonem, jehož zachovávání přísahou přislíbiti musil.

Citace:

Čís. 3479. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 210-211.