NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9626.

Není tu totožnosti stran, jež by zakládala zahájenou rozepři, je-li ve druhém sporu žalován singulární nástupce toho, kdo byl žalován v prvém sporu.
(Rozh. ze dne 7. února 1930, R I 68/30.)
Proti žalobě o vrácení dílu parcely namítl žalovaný rozepři zahájenou. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku zahájené rozepře. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Důvodnost námitky rozepře již zahájené předpokládá a) totožnost stran, třebaže v různých rolích, b) totožnost sporu, t. j. totožnost žalobního nároku i jeho právního důvodu, totiž onoho právního poměru, o nějž žalobce svůj nárok opřel a jenž vychází na jevo z t. zv. skutkového podkladu žaloby. Předpoklad pod b) jest v souzeném případě splněn a jsou v tom i strany zajedno, neboť žalobkyně v rekursu tento názor prvního soudu ani nenapadala. Pokud se zdá vycházeti z odůvodnění rekursního soudu, že jest jiného názoru, protože uvádí, že se žalobní návrh v novém sporu liší od žalobního návrhu v dřívějším sporu (zde »plot odstraniti«, tam »plot zpět pošinouti«; zde ještě dodatek »zdržeti se dalšího užívání«), jde o rozdíly bezvýznamné, neboť v obou sporech se žádá vrácení určitého dílce pozemkových parcel č. kat. 293 a 294 a jde tedy v obou sporech o žalobu vlastnickou v příčině téhož předmětu (§§ 366 a 372 obč. zák.). Žaloba vlastnická čelí proti tomu, kdo má věc ve své moci (§ 369 obč. zák.). Rozpor mezi stranami i nižšími soudy jest v otázce, zda jest splněn také předpoklad pod a), totožnost stran. Pokud dovolací stěžovatel praví, že totožnosti stran není třeba, jest na omylu. Jak bylo prvním soudem zjištěno, a ostatně jest nesporno, vystupovali i v prvním i v druhém sporu vlastníci nemovitostí čís. kat. 293 a 294 čís. vl. 175 jako žalobci, proti vlastníkům nemovitosti čís. kat. 303 čís. vl. 87 jako žalovaným. Jen osoby vlastníků jsou v obou sporech různé. V prvním sporu byli žalobci rodiče nynější žalobkyně a žalovanou manželka nynějšího žalovaného, v druhém sporu jest to dcera jako dědička původních žalobců, které byla pozůstalost odevzdána, a manžel původní žalované, na nějž byla nemovitost převedena notářským spisem. Z toho vyplývá, že žalobkyně jest universální právní nástupkyní původních žalobců a žalovaný jest singulárním právním nástupcem původní žalované. Tento rozdíl jest pro rozhodnutí sporné otázky podstatný, jak bude ještě vyloženo. Účelem předpisů o zahájenosti sporu (§§ 232, 233, 240, 261 c. ř. s.) jest, by nebylo v témže sporu mezi týmiž stranami dvakrát — po případě různě — rozhodováno. Nutno tedy vždy zkoumati, zda by rozsudek v dřívějším sporu nutně učinil zbytečným rozhodnutí druhého sporu. To by v souzeném případě nedopadalo a proto není žaloba podaná roku 1925 — o níž spor zůstal v klidu — překážkou pro zahájení sporu z roku 1929. Pokud jde o žalující stranu, působil by ovšem rozsudek z prvního sporu i pro ni i proti ní, protože jest universální právní nástupkyní dřívějších žalobců (§§ 547 a 797 obč. zák.). Jinak.jest tomu ve příčině žalovaného, který jest jen singulárním právním nástupcem dřívější žalované. Tu není všeobecného předpisu, že by rozsudek vydaný proti právnímu předchůdci, měl účinnost také proti jeho nástupci, ať již byl příznivý nebo nepříznivý. Takovým předpisem není § 234 c. ř. s., podle něhož zcizení věci nemá vlivu na rozepři a nabyvatel není oprávněn vstoupiti bez odpůrcova svolení do rozepře jako hlavní strana. Toto ustanovení má jen procesuální, nikoli však hmotněprávní význam a znamená jen, že spor jde mezi původními stranami dále. Bude-li odsouzen žalovaný zcizitel, může jen on, nikoli jeho singulární právní nástupce býti donucen k tomu, by vítěznému žalobci plnil. Proti takovému právnímu nástupci mohla by býti vedena exekuce jen za předpokladů § 9 ex. ř., že by totiž bylo veřejnými, nebo veřejně ověřenými listinami prokázáno, že závazek přešel na právního nástupce. Proto také praví t. zv. odpovědi na otázky (min. nař. čís. 44/1897 Věst.) k § 234 c. ř. s., že právní moc a vykonatelnost rozsudku působí pro nabyvatele a proti nabyvateli věci za sporu zcizené, jestliže nevstoupil do zahájeného sporu, pokud jest právním nástupcem jedné ze stran a poukazuje na § 9 ex. ř. Čs. civilní řád soudní nepřijal ustanovení německého civilního řádu soudního (§ 325), že jest rozhodnutí ve příčině zcizené věci účinné a vykonatelné také proti právnímu nástupci. Podobné ustanovení pro platný civilní řád soudní bylo sice v původním § 428 vládního návrhu, ale permanenční komisí škrtnuto v uvážení, že by tím nebyla úplně upravena obtížná a sporná otázka hranic právní moci a že by neúplná úprava mohla býti praxí považována za derogaci dosavadnímu panujícímu názoru a mohla by lehce způsobiti velkou škodu. Z toho jest vidno, že zákonodárci nechtěli na tomto místě upraviti otázku, pokud rozsudek mezi původními stranami má účinky právní moci a vykonatelnosti proti nabyvateli. To nutno posuzovati podle jiných předpisů. Pokud by tedy závazek nepřešel na nového nabyvatele věci, nebo pokud by to nemohlo býti prokázáno způsobem určeným v § 9 ex. ř., bylo by třeba nové žaloby. Podle toho nestačí v souzeném případě k totožnosti žalovaných stran okolnost, že přešlo vlastnictví pozemkové parcely č. kat. 303 na žalovaného. Mylným jest názor stěžovatelův, že prý nezáleží na tom, zda jsou fysické osoby vlastníků nemovitostí totožné, nýbrž jen na tom, že v obou sporech jsou nemovitosti totožné. Nemovitosti nejsou stranami ve sporech, nýbrž jen jejich vlastníci. I kdyby k tomu došlo — jak stěžovatel míní —, že by si původní žalovaná vymohla pokračování v dřívějším sporu, bylo by nutno rozhodnouti oba spory vedle sebe, protože druhý spor směřuje proti jinému žalovanému.

Citace:

Čís. 9626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 227-229.