NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 15773.

Úmluva, jíž se někdo zavázal živiti jiného za peníze na vkladních knížkách, jež mu za tím účelem byly postoupeny, jest smlouvou o výživném. Odepřel-li zavázaný plniti tuto smlouvu a oprávněná s tím souhlasila, došlo k zrušení této smlouvy a oprávněná se může domáhati vrácení peněz (po srážce částky za poskytnuté již výživné) z důvodu § 1435 obč. zák.
Zavázaný se nemůže brániti námitkou, že byl bezelstným příjemcem peněz a že je již nemá proto, že jimi zaplatil své dluhy.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1937, Rv I 2337/36.)
Žalobkyně odevzdala žalovanému v dubnu 1933 vkladní knížku na částku 12860 Kč, aby ji za tyto peníze stravoval až do její smrti. Žalovaný slíbil tak učiniti, ale plnil jen zpočátku, později žalobkyni poslal do domovské obce s tím, že již není ochoten poskytovati jí u sebe výživy. Žalobkyně se s tím spokojila, domáhá se však na žalovaném vrácení odevzdaných mu peněz po srážce částky, již spotřebovala na vý- živném po dobu, po kterou bydlila u žalovaného. Proti žalobě namítl žalovaný jednak, že peněz nemá a že jimi zaplatil částečně svůj hypotekární dluh, jednak k započtení vzájemné pohledávky proti žalobkyni. Nižší soudy uznaly částečně podle žaloby, uznavše částečně pohledávky započtením namítané.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a v otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Z přednesu žalobkyně plyne, že si sama není dobře vědomá, o jakou smlouvu jde. To však nevadí, neboť nezáleží na tom, s kterého právního hlediska žalobce žalobní nárok posuzuje, nýbrž jest jeho povinností toliko tvrditi a po případě dokázati určitý skutkový děj, a je pak na soudě, by zjištěný skutkový děj samostatně posuzoval s hlediska na něj se hodících právních předpisů. A tu žalobkyně přednesla a nižší soudy zjistily, že žalobkyně odevzdala v dubnu 1933 žalovanému peníze v částce 12860 Kč, uložené na vkladních knížkách jemu odevzdaných, aby ji za to stravoval až do její smrti. Nejde o darování pod podmínkou, neboť nešlo o bezúplatný převod (§ 938 obč. zák.), když tu byl závazek obdarovaného. Nešlo ani o smíšenou darovací smlouvu, jak míní soud odvolací, ježto nebyly stranami předneseny skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by plnění žalobkyně přesahovalo hodnotu plnění, jež na se vzal žalovaný (§ 942 obč. zák.). Jest proto pohlížeti na smlouvu mezi stranami uzavřenou jako smlouvu úplatnou, podle níž se žalovaný zavázal živiti žalobkyni až do její smrti za peníze uložené na vkladních knížkách mu odevzdaných. Jde tu o t. řeč. zakoupení výživy, tedy o smlouvu o výživném (Unterhaltsvertrag). Tím, že žalovaný odepřel žalobkyni poskytovati u sebe ujednanou výživu, a tím, že žalobkyně se s tím spokojila, došlo souhlasnou vůlí stran k zrušení smlouvy a odpadl právní důvod, z něhož žalobkyně odevzdala žalovanému uvedené vkladní knížky po případě peníze na nich uložené, jež si žalobce vybral a pro sebe použil, a je proto žalobkyně podle § 1435 obč. zák. oprávněna domáhati se na něm, vrácení těchto peněz, ovšem po srážce částky připadající k dobru žalovaného jako náhrady za stravu žalobkyni poskytovanou za dobu, dokud byla v jeho výživě. To, že žalovaný v dovolání jednostranně projevil ochotu žalobkyni dále živiti, jest bezvýznamné. Nepochybily proto nižší soudy, když vyhověly částečně žalobě. Názor dovolatelův, že jako bezelstný příjemce peněz uložených na vkladních knížkách, odevzdaných mu žalobkyni, nemohl býti uznán povinným k jejich zaplacení, neobstojí, třebas zaplatil jimi své dluhy, takže jich již nemá, a stačí v tomto směru dovolatele odkázati na právní vývody uvedené v rozhodnutí č. 7881 Sb. n. s.

Citace:

Čís. 15773.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 110-111.