NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 16489.

Ustanovení čl. III uvoz. zák. k exek. ř. bylo předpisy §§ 284 a násl. zák. č. 76/1927 v doslovu přílohy k vyhlášce č. 227/1936 Sb. z. a n. zrušeno jen potud, pokud se týká zajišťování přímých daní a těch dávek a poplatků, u kterých jest se říditi předpisy ustanovení řečeného zákona, nebylo však dotčeno v té části, která se týká zajištění takových pohledávek státní pokladny, o nichž je přikázáno rozhodnutí a likvidování správním úřadům.
Zajištěni na služebním platě lze povoliti jen v mezích stanovených předpisy zák. č. 314/1920 ve znění zák. č. 177/1924 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 12. listoipadu 1937, R I 1323/37.)
Srov. rozh. č. 14153, 14616, 15659, 372, 6122, 10700, 12238, 14072 Sb. n. s.
Vymáhající věřitel — Československý stát (železniční správa) — navrhl, aby mnu podle připojeného dožádacího dopisu ředitelství státních drah v P. ze dne 14. července 1937, č. j. 3463-II-37, — týkajícího se krádeže přepravovaného zboží železničními zaměstnanci, mezi nimi i povinným Václavem L., a tvrdícího, že železniční správě byla tím způsobena škoda v částce 50000 Kč, kterou jest jí Václav L. podle § 33 služeb. řádu pro zaměstnance státních drah povinen nahraditi — byla k zajištění pohledávky 50000 Kč s přísl. povolena podle čl. III uvoz. zák. k ex. ř. (zák. č. 78/1896 ř. z.) a podle dvorních dekretů z 18. září 1786, č. 577, z 24. října 1806, č. 789 a podle § 69, odst. 2, vlád nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. jednak exekuce zabavením služebních požitků, které má povinný jako zaměstnanec čs. státních drah bez jakéhokoliv omezení, jednak záznamem zástavního práva spravení nepotřebujícího ve vložce č. 24 poz. knihy kat. území Ř. na ideální polovici nemovitosti povinnému připsané.
Soud prvé stolice vyhověl návrhu zcela. Rekursní soud zamítl návrh. Důvody: Oprávněnost exekučního návrhu opírá vymáhající věřitel o ustanovení čl. III. uvoz. zák. k ex. ř., dvor. dekr. ze dne 19. září 1786, č. 577 a 24. října 1806, č. 789 Sb. z. s. a o § 69, odst. 2, vlád. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. na základě dožádacího spisu ředitelství státních drah v P. ze dne 14. července 1937, v němž se uvádí, že železniční správě vznikla škoda dosud nezjištěná krádežemi povinného. Jde tu tudíž o vymáhání soukromoprávního nároku státu z důvodu náhrady škody způsobené trestným činem (§ 1331 obč. zák.), který stát musí vymáhati buď pořadem práva soukromého, nebo v trestním řízení jako soukromý účastník. Zajišťovací opatření podle shora dotčených dvorských dekretů jest možné jen pro nároky veřejnoprávní, jak to jasně plyne ze znění dvor. dekr. č. 789/1806 Sb. z. s., který výslovně mluví o zajištění pohledávek, jež se k soudnímu řízení nehodí a v příčině nichž přísluší šetření, rozhodnutí a vymáhání výhradně politickým úřadům. Dekr. dvor. komory z 11. dubna 1848, č. 1134 Sb. z. s. uvádí výslovně, že se na dotaz, zda se zřením na dekret ze dne 24. října 1845, č. 907 Sb. z. s., vydaný podle nejvyššího rozhodnutí ze dne 18. srpna 1845, se mohou státi záznamy na nemovitosti též k zajištění nedoplacených státních daní u příslušných soudů na přímé dožádání politickými úřady, dává věděti, že uvedeným dekretem ze dne 24. října 1845 nebylo nic změněno na předpisech dvor. dekr. ze dne 24. října 1806, č. 789 Sb. z. s. a že tudíž mohou správní úřady žádati přímo u soudu za záznamy na usedlosti k zajištění nedoplacených státních daní a jiných erárních pohledávek, které se nezakládají na titulu práva soukromého. Tato otázka jest ostatně již řešena v rozh. č. 3953 Sb. n. s. Ustanovení § 69, odst. 2, vlád. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. se týká pouze objemu exekuce a nezměňuje jinak právní předpisy. Ani § 38 knih. zák. se souzené věci nijak nedotýká (arg. slova: »podle své působnosti«). Konečně jest uvésti i to, že v souzené věci nejde o případ § 379 ex. ř. Bylo proto odůvodněnému rekursu vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice s omezením, že se zajištění na služebním platu povinného povoluje pouze do jedné třetiny jeho služebního platu a že povinnému musí zůstati volným roční příjem 6000 Kč.
Důvody:
Návrh na zajištění náhradní pohledávky proti povinnému opřel stěžovatel právem o ustanovení čl. III uvoz. zák. k ex. ř., jak dovodil nejvyšší soud již v rozhodnutí č. 14153 Sb. n. s., k němuž stačí pro stručnost odkázati. Ustanovení čl. III uvoz. zák. k ex. ř. bylo sice zrušeno ustanoveními §§ 284 a násl. zákona č. 76/27, nyní v doslovu přílohy k vyhlášce ze dne 8. července 1936, č. 227 Sb. z. a n., avšak jen, pokud se týká zajišťování přímých daní a oněch dávek a poplatků, u kterých jest se říditi ustanoveními zákona č. 76/1927 Sb. z. a n. (srov. č. 14616 Sb. n. s.), nebylo však dotčeno v části, která se týká zajištění takových pohledávek státní pokladny, o nichž jest přikázáno rozhodnutí o likvidování správním úřadům, jako jest tomu právě u pohledávky uvedené v návrhu na povolení zajištění. V judikatuře nejvyššího soudu nebylo ustanovení čl. III uvoz. zákona k exekučnímu řádu vykládáno v tom smyslu, že jest ho užíti jen tehdy, jde-li o zajištění pohledávek finančního eráru, jak o tom svědčí rozhodnutí č. 372, 6122 Sb. n. s., v nichž byla uznána přípustnost zajištění náhradní pohledávky státu, ačkoliv nešlo o pohledávku finančního eráru. Vyřizuje žádost o zjištění náhradní pohledávky stěžovatelovy proti povinnému, musel se soud omeziti v řízení podle čl. III uvoz. zák. k ex. ř. na zkoumání otázky, zda požádal o zajištění oprávněný úřad a zda jde o pohledávku ve smyslu řečeného zákonného ustanovení (srov. rozh. č. 12238, 10700 Sb. n. s.), a nebyl oprávněn zjišťovati výši pohledávky, pro kterou se bylo domáháno zajištění. Ježto oprávnění finanční prokuratury k podání žádosti o zajištění nebylo povinným napadeno a ježto dále byla v návrhu uvedena určitá pohledávka, pro kterou bylo o zajištění žádáno, a tato pohledávka jest pohledávkou, na kterou se vztahuje ustanovení čl. III uvoz. zák. k ex. ř., bylo návrhu stěžovatelovu vyhověti, pokud měl oporu v ustanovení exekučního řádu, jehož ustanovení jest v tomto zajišťovacím řízení dbáti podle druhého odstavce čl. III uvoz. zák. k ex. ř. Muselo proto býti přihlédnuto i k omezením vyplývajícím při exekuci na služební platy k ustanovení zák. č. 314/
Civilní rozhodnutí XIX. 92 1920 ve znění zák. č. 177/1924 Sb. z. a n., a nemohlo býti v tomto řízení, v němž nejde o provedení administrativních srážek ze služebního platu povinného podle § 69, odst. 2, vlád. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. povoleno zajištění na služebním platu povinného bez omezení, nýbrž jen s omezením podle § 1 zák. č. 314/1920, 177/1924 Sb. z. a n. (srov. Sb. n. s. č. 14072).

Citace:

Čís. 16489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 579-582.