NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12717.

Policejní věci. — Pojišťovací právo: I. Podle pol. tr. řádu č. 65000/1909 (R. T. 136/1909) může odvolací stolice podřaditi skutkovou podstatu trestného činu jiné trestní normě, než jak učinila první stolice, pokud se tím právní situace obviněného nezhoršuje. — II. Opomine-li úřad slyšeti navrženého svědka v řízení podle cit. pol. tr. řádu, není tím způsobena podstatná vada řízení, když provedené důkazy stačily úřadu k bezpečnému zjištění skutkové podstaty, zvláště když obviněný v řízení neoznačil přesně okolnosti, o nichž onoho svědka vede.
(Nález z 11. ledna 1937 č. 13319/36.)
Věc: Ing. Jan K. v Bratislavě proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 10. března 1934 o přestupku úrazového zákona.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. úřad v Krupině jako policejní trestní soud uznal st-le rozsudkem ze 17. listopadu 1932 vinným přestupkem § 260 zákona č. 221/1924 Sb. ve znění zákona č. 184/1928 Sb., který spáchal tím, že nepřihlásil úraz Šimona K. z Litavy, který se stal 25. května 1924, ve lhůtě 24 hodin, jak stanoveno § 84 zák. čl. XIX:1907, a odsoudil jej k peněžité pokutě 100 Kč, v případě nedobytnosti k pětidennímu uzamčení a k náhradě nákladů řízení.
Nař. rozhodnutím nevyhověl zem. úřad v Bratislavě odvolání Jana K. a potvrdil rozsudek okr. úřadu s opravou, že spáchaný čin je správně přestupkem § 190 lit. d) zák. čl. XIX:1907. V důvodech se praví: Poukázku k lékaři pro pojištěnce Šimona K. vydal 25. května 1932 plnomocník obviněného, lékař na ní potvrdil, že jmenovaný pojištěnec se hlásil k léčení 25. května 1932 s nemocí vzniklou z úrazu na oku (zánět rohovky po úrazu). Dne 14. července 1933 polic. trestním soudem vyslechnutí svědkové Mikuláš K. a Koloman K. udali, že 25. května 1932 tloukli jako zaměstnanci obviněného společně s poraněným Šimonem K. kámen a tehdy odražený kámen udeřil Šimona K. do oka a jmenovaný hned šel hlásiti úraz do kanceláře. Zmíněnou poukázkou k lékaři a výpovědí uvedených dvou svědků je dostatečně prokázáno, že úraz Šimona K. se přihodil 25. května 1932 při práci u obviněného a že téhož dne se plnomocník obviněného zaměstnavatele, který vydal poukázku k lékaři, o úrazu dověděl. Je totiž nesporné, že plnomocník obviněného, když se Šimon K. hlásil o poukázku k lékaři, musil poznati, že jde o úraz, neboť úraz na oku musil zpozorovati při sebe povrchnějším pohledu na zraněného. Byl tedy plnomocník obviněného, když se takto o úrazu dověděl, povinen hlásiti jej během 24 hodin (§ 84 odst. 1 zák. čl. XIX:1907), to však učiniti opominul. Poněvadž podle 2. odst. cit. § 84 je zaměstnavatel, opomine-li jeho plnomocník úraz hlásiti, za toto opominutí zodpověden, musil býti Ing. Jan K. jako zaměstnavatel Šimona K. uznán vinným přestupkem § 190 lit. d) zák. čl. XIX:1907.
Na toto rozhodnutí si stěžuje u tohoto soudu Ing. Jan K. a navrhuje jeho zrušení pro nezákonnost a vadnost řízení.
Stížnost předem namítá, že žal. úřad překročil meze své kompetence a změnil kvalifikaci přestupku tím, že potvrdil rozsudek okr. úřadu, současně však jej změnil v tom, že st-le odsoudil pro přestupek § 190 lit. d) zák. čl. XIX:1907; nelze prý současně rozsudek okr. úřadu potvrditi a při tom odsouditi st-le pro přestupek úplně jiný. Námitku tu nemohl nss uznati za důvodnou, ježto v trestním řízení policejním může odvolací stolice subsumovati skutkovou podstatu trestného činu pod jinou trestní normu, než učinila stolice prvá, pokud ovšem tímto postupem nerozhodla in peius odvolavšího se obviněného (srov. § 178 č. 6 a § 204 pol. tr. řádu č. 65000/1909, dále nález Boh. A 10064/32). Že by subsumpcí skutkové podstaty pod jinou normu byla v daném případě právní situace obviněného zhoršena, stížnost netvrdí a nss neshledal. Ježto pak zem. úřad jako úřad odvolací setrval na skutkové podstatě, ze které vyšel rozsudek I. stolice, a neprovedl ani změnu trestu, nepochybil, když po opravě zákonné subsumpce činu vyslovil, že rozsudek I. stolice potvrzuje.
Vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad neprovedl důkazů st-lem nabízených, maje prý pravděpodobně za důležitější svědectví příbuzných Šimona K. (Mikuláše a Kolomana K.) nežli všechny st-lovy řádně vedené záznamy a výpovědi jeho polírů, účetních a inženýrů. Ani tato námitka není důvodná.
V řízení před I. stolicí st-l jediné tvrdil, že Šimon K. v jeho podniku úraz neutrpěl a že dozorce J., jemuž prý Šimon K. svůj úraz hlásil, nikdy nezaměstnával, nenabídl však důkazů; v odvolání z rozsudku I. stolice vyslovil pouze pochybnost o tom, že Šimon K. v jeho podniku úraz utrpěl, dále opakoval tvrzení, že dozorce J. nikdy nezaměstnával, dodal, že Šimon K. ve skutečnosti nehlásil úraz ani v jeho kanceláři, ani žádnému z úředníků na stavbě, ani st-lovu zástupci v Bzovíku Ing. Ivanu T., ani žádnému dozorci, takže st-l nemohl úraz hlásiti, a vedl důkaz o tom, že jeho odsouzení se stalo na základě skutkové podstaty nesprávné, svědkem Ing. Ivanem T. Jiných důkazů nenabízel, vytýká tedy bezdůvodně, že žal. úřad neprovedl důkazů navržených záznamy a výpověďmi jeho polírů, účetních a inženýrů. V tom, že žal. úřad neslyšel navrženého svědka Ivana T., nelze spatřovati podstatnou vadu řízení, když žal. úřadu, jemuž přísluší volné hodnocení provedeného šetření, stačily provedené důkazy k bezpečnému zjištění skutkové podstaty, zvláště když st-l ani v řízení neuvedl určitých konkrétních okolností, o nichž svědka vede, a ani stížnost neuvádí zvláštních skutečností, o kterých průvod proveden nebyl. Pokud stížnost uvádí, že žal. úřad mohl pravdu zjistiti velmi jednoduchým způsobem, kdyby byl nařídil výslech fingovaného zaměstnance J. a tak zjistil, že neexistuje osoba, které Šimon K. prý úraz hlásil, tu stížnost přehlíží, že podle spisů již okr. úřad se pokusil o výslech tohoto J., obvodní notář v Bzovíku však podle hlášení z 12. listopadu 1932 předvolání vrátil se zprávou, že J. už dávno z práce u st-lovy firmy vystoupil a vzdálil se na neznámé místo.
Proti skutkové podstatě nař. rozhodnutí směřuje jedině námitka stížnosti, že rozsudek zem. úřadu je nezákonný i z toho důvodu, že spočívá na fingovaném skutkovém základě. Okolnost, že Šimon K., který vystoupil z práce u st-le 25. května 1932, 26. května 1932 si přišel do kanceláře pro poukázku k lékaři, prý nikterak neznamená, že by byl úraz hlásil, kdyžtě ve skutečnosti žádného úrazu nehlásil a také na něm stop úrazu nebylo viděti. Nss ani této námitce nemohl přisvědčiti. Uváží-li se, že Šimon K. již při svém prvém výslechu 20. září 1932 jako svědek seznal, že úraz hlásil v kanceláři, kde byly přítomny dvě osoby, z nichž jedna nařídila druhé mladší, aby jemu vydala poukázku k lékaři, na výpovědi té při opětném výslechu 17. listopadu 1932 setrval, že tato výpověď byla podepřena svědeckým seznáním Mikuláše K. a Kolomana K., kteří jako spolupracovníci Šimona K. potvrdili, že utrpěl úraz při práci v podniku st-lově a šel hlásiti úraz do kanceláře, a přihlédne-li se dále k nesporné skutečnosti, že v kanceláři st-lově byla Šimonu K. vydána poukázka k lékaři, mohl žal. úřad právem vzíti za prokázáno, že Šimon K. úraz v kanceláři st-lově hlásil, obzvláště když st-l během řízení se nepokusil dotyčnými zaměstnanci kanceláře, s nimiž Šimon K. o vydání poukázky jednal, prokázati opak.

Citace:

č. 12717. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 169-171.