NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 901.

Podmínečný odklad výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Není-li uveden výrok o podmínečném odkladu výkonu trestu v rozsudku a podána-li po té žádost za jeho přiznání, dlužno o ní rozhodovati v sezení veřejném.
(Rozh. ze dne 3. července 1922, Kr II 408/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 3. února 1922 a potvrzujícím je usnesením moravsko-slezského vrchního zemského soudu v Brně ze dne 17. února 1922 porušen byl zákon v ustanovení § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., usnesení ta se zfušují a krajskému soudu v Uherském Hradišti se ukládá, aby, šetře zásady § 293 odstavec druhý tr. ř., ve věci znova rozhodnul.
Důvody:
Rozsudkem krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 27. října 1921 byl odsouzen Jan B. pro zločin krádeže dle §§ 171, 174 I c) tr. zák. na jeden měsíc těžkého žaláře, zostřeného jedním postem. V rozsudku o tom, zda mu odklad výkonu trestu byl podmínečně povolen, čili nic, nestala se zmínka. Když pak 28. ledna 1922 žádal obžalovaný o dodatečný podmínečný odklad výkonu trestu, bylo usnesením krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 3. února 1922 rozhodnuto, že se veřejné sezení nenařizuje z toho důvodu, že dle obsahu protokolu o hlavním přelíčení nebylo rozhodnutí o podmínečném odkladu trestu vyhrazeno, a že tudíž citovaným rozsudkem podmíněný odklad trestu obžalovanému B-ovi přiznán nebyl. Stížnost do tohoto usnesení zamítl mor. sl. vrchní zemský soud v Brně usnesením ze dne 17. února 1922, přikloniv se к názoru prvého soudu. Uvedená usnesení porušují zákon. Dle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. má výrok o podmínečném odsouzení zpravidla býti pojat do rozsudku, není-li to však možné, rozhodne soud o podmínečném odsouzení zvláštním usnesením ve veřejném zasedání podle zásad, platných pro hlavní líčení. Dle posledního odstavce téhož § jest výrok o podmínečném odkladu trestu podroben týmž opravným prostředkům, jako výrok o trestu, tedy zmateční stížnosti a odvolání. Z § 280 a násl. tr. ř., zejména z předpisu §§ 284, 294 tr. ř. o doručení opisu rozsudku za účelem provedení opravných prostředků vyplývá nepochybně, že opravné prostředky předpokládají výrok, obsažený v rozsudku, po případě v usnesení, dodatek výroku tvořícím, ba že dle § 281 čís. 5 ve spojení s § 270 čís. 5 tr. ř. musí tam býti důvody, že již chybění důvodů činí výrok zmatečným. Výrok, v rozsudku neobsažený, toliko interně usnesený, zbavil by stranu práva opravného prostředku, zákonem v § 7 jí zaručeného. Tomu neodporují ani předpisy prováděcího nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n., jež ustanovuje v § 4 odstavec prvý, že rozhodnutí o povolení podmínečného odsouzení uvedeno býti má v rozsudku na konci nálezu v odstavci druhém, že rozhodnutí o nepovolení pojato býti má do rozsudku jedině, byl-li výslovně zamítnut návrh, v příčině té podaný, a v odstavci třetím, že příčina nepovolení podmínečného odsouzení má pojata býti do odůvodnění rozsudku jen tenkráte, když zamítavé toto rozhodnutí se zakládá na dřívějším odsouzení pro čin, spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. Obligatorně jest tedy uvésti nepovolení podmínečného odsouzení pouze v uvedených dvou případech a sice jen v důvodech, kdežto v ostatních případech toho podle prováděcího nařízení třeba není. Pouze z důvodu vhodností doporučuje proto výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 6. září 1920, čís. 37 Věstníku, aby v případech, kde ohlášeno jest odvolání pro nepovolení podmínečného odsouzení, v odůvodnění rozsudku uvedeny byly důvody, proč soud neodsoudil podmínečně. Z uvedeného plyne, že, není-li výrok o podmínečném odsouzení v rozsudku uveden a podána žádost za přiznání podmínečného odsouzení, musí o ní býti rozhodnuto věcně dle závěrečné věty druhého odstavce citovaného § 7; plyne z něho dále, že usnesení soudu o nepovolení podmínečného odsouzení, jež nebylo obžalovanému sděleno ani rozsudkem ani usnesením, vydaným dle závěrečné věty druhého odstavce § 7 zákona, jest pro stranu, jak již uvedeno, úplně bezvýznamné a nelze proto odkázati stranu s její žádostí o dodatečné přiznání podmínečného odsouzení na interní nějaké usnesení soudu, kterým podmínečné odsouzení povoleno nebylo, jak stalo se v tomto případě.

Citace:

č. 901. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 368-369.