NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10010

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Kdo předal auto do prodeje sprostředkovateli, neručí podle § 1 (3) zák. za nehodu při jízdě auta, jež nebyla jízdou na zkoušku a nedala se v zájmu prodatele, nýbrž byla jízdou na základě disposice kupitele auta jako takového. Skutečným provozovatelem jízdy byl tu kupitel auta, třebas nebyl v čase nehody ještě vlastníkem auta.
Pokud jest jízdu osobního auta připoutaného k nákladnímu autu považovati za jízdu ve smyslu § 1 aut. zák. Provozovatelem jízdy i vlekoucího i vlečeného auta, jehož jízda byla jízdou ve smyslu § 1 aut. zák., jest majitel vlekoucího auta, a ručí za úraz způsobený vlečeným autem, třebas mu toto auto nepatřilo a nebylo mu odevzdáno vlastníkem k provozu.
(Rozh. ze dne 20. června 1930, Rv I 1451/29.)
Civilní rozhodnutí XII. 57 ještě o to, zda jest přičítati na žalobcově úraze spoluzavinění i žalobci. Soud stolice prvé zodpověděl tuto otázku záporně a to právem. V tom směru odkazuje se na správné důvody napadeného rozsudku, jež sdílí i soud odvolací a jež uvádějí, že žalobce přecházel prostranství před chudobincem zcela účelně a poměrům přiměřeně. Pokud jde o další spolužalované T-a a J-a, onoho jako vlastníka nákladního auta, tohoto jako jeho řidiče, jest přisvědčiti rovněž názoru soudu procesního, že i oni ručí za žalobcův úraz, pokud se týče za škodu mu z něho vzešlou. Správně uvedl tu prvý soud, že šofér J., vzav vadné auto do vleku, vzal tím vlastně na sebe i provoz tohoto vadného auta a že obě auta tvořila, pokud jde o otázku provozu, jeden celek, takže již z tohoto důvodu jest šofér J. zodpovědným za škodu, kterou způsobilo druhé vozidlo, jež vzal do vleku. Jak již řečeno, ručí za škodu podle § 1 aut. zák. i vlastník silostroje, jímž jest spolužalovaný Josef T., neboť právem pokládá prvý soud odtáhnutí poškozeného auta druhým autem za výkon související s provozem silostroje, v souzeném případě již hlavně proto, že jde o auto nákladní. Soud procesní správně poukázal i k tomu, že spolužalovaný Josef T. ani netvrdil, tím méně prokázal, že svému šoféru zakázal vzíti vadné auto do vleku. Nerozhoduje ostatně, jakž uvedl prvý soud, zda se stalo vzetí osobního auta V-em řízeného do vleku s vědomím či bez vědomí majitele auta, ježto majitel ručí za zavinění šoféra i když mu jednotlivé výkony přímo nenařídil, jsou-li výkony ty ve spojení s účelem automobilu a nejde-li tedy o výkony, které se děly přímo proti vůli majitele. V souzeném případě ručí spolužalovaný Josef T. jako vlastník auta. Soud prvé stolice nesprávně jen tu podřaďuje ručební povinnost vlastníka auta pod ustanovení § 8 aut. zák., neboť tento § praví, že ručební povinnost vlastníka auta nastává i tam, kde náhradní nároky jest posuzovati podle předpisů práva občanského. Že obě auta tvořila v době nehody jeden celek, vyplývá ze zjištění prvého soudu, že v čase nehody byla ještě obě auta spojena. Pokud spatřují odvolatelé J., T. a i V., tento bez ohledu na své odsouzení, nesprávné právní posouzení v tom, že souzený případ byl posuzován podle zákona automobilového, nikoli podle předpisů zákona občanského, ježto prý osobní auto, které úraz způsobilo, nebylo poháněno elementární silou a netvořilo s prvním autem (nákladním) jeden celek, činí tak neprávem. Odvolatelé J. a T. sami připouštějí, že nezáleží na tom, zda vozidlo poháněno jest elementární silou nacházející se uvnitř vozu, či působením odjinud. Nehledíc však k tomu, že tíže a spád po nakloněné rovině jsou elementárními silami ve smyslu zákona, bylo průvodním řízením prokázáno, že obě auta byla v době nehody lanem ještě spojena a tvořila jeden celek.
II. K odvolání žalobce: Soud procesní (§§ 272, 327 c. ř. s.) zjistil, že dne 12. března 1927 předal žalovaný Otto P. svůj osobní automobil značky N I 71 do prodeje Karlu B-ovi a Arnoštu V-ovi, a že od této doby neměl disposici ohledně jízdy s tímto autem, že Karel B. prodal auto dne 19. března 1927 Bohdanu B-ovi za 23000 Kč, který dal hned zálohu 3000 Kč a který sám, byv jako svědek slyšen, připustil, že se jízda, při které se stala škodná událost, jízda dne 25. března 1927, stala k jeho žádosti, že Čeněk V. na jeho žádost jel k jeho tchánovi a pak k jeho manželce a na této cestě, jak mu V. řekl, přestal motor fungovati následkem zlomení osy a auto pak bylo vzato do vleku. Soud odvolací nemá o správnosti těchto zjištění pochybnosti a přijal je proto za podklad svého přezkoumání a rozhodnutí (§ 498 c. ř. s.). Nevykonával tedy prvžalovaný Otto P. již od 12. března 1927 disposici nad autem (jeho vozbou). Vykonávali ji jednak Karel B., jednak Bohdan B., jemuž byla vozba autem od okamžiku jeho koupi přenechána již na jeho účet a nebezpečí. Bylo sice seznáno svědkem B-em, že vůz dne 19. března 1927 ještě nepřevzal, poněvadž nebyl v pořádku a měl býti opraven, a certifikát že dostal do ruky teprve po nehodě, ale prvý soud právem má za nerozhodné, zda v čase škodlivé události byl již majitelem auta Bohdan B., neboť rozhodným jest, zda v čase škodlivé události byl pánem vozby prvžalovaný Otto P. Otázku tu zodpověděl prvý soud vzhledem ke svým zjištěním právem, záporně. Ostatně svědek B. sám připustil okolnosti potvrzené svědky B-em a V-em, že již před nehodou, o niž jde, konány byly k jeho žádosti jednak cesta do Králové Hradce, jednak noční cesty po Praze, z čehož vyplývá, že s ním disponoval a s ním vozbu na svůj účet a nebezpečí prováděl, že byl tedy sám podnikatelem vozby. Vzhledem k řečenému má prvý soud právem za to, že prvžalovaný Otto P. je v souzeném případě sproštěn ručení po rozumu § 1 (3) aut. zák. a, uznal-li, že žalobní nárok žalobcův ohledně něho není důvodem po právu, nelze míti za to, že nebyla věc posouzena správně po stránce právní.
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolání žalobce ani dovolání žalovaných Josefa T-a a Čeňka J-a.
Důvody:
I. Žalobce vidí nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud výslovně neřešil otázku vlastnictví auta, jímž úraz žalobci byl přivoděn, nýbrž jen vyslovil, že žalovaný Otto P. v čase nehody nebyl provozovatelem vozby autem ve smyslu § 1 (3) zákona aut. Soud dovolací připojuje se k názoru soudu odvolacího, že žalovaný Otto P. provozovatelem vozby v čase nehody nebyl, neboť správnost tohoto názoru plyne ze zjištění odvolacího soudu, že žalovaný Otto P. sporný automobil dne 12. března 1927, před nehodou, předal do prodeje Karlu B-ovi a Arnoštu V-ovi a že od té doby neměl disposiční právo ve příčině jízdy autem a že jízda, při níž se nehoda stala, nebyla jízdou na zkoušku, nýbrž jízdou na základě disposice kupitele auta Bohdana B-a, který jako takový konal již před tím s autem různé jízdy, s autem disponoval a vozbu prováděl na svůj účet a nebezpečí. Za tohoto stavu věci nebylo by lze žalobcovu dovolání vyhověti ani, kdyby bylo správným jeho mínění, že žalovaný Otto P. byl v čase nehody ještě vlastníkem auta, poněvadž v čase nehody nebyl podnikatelem vozby. Proto nebylo třeba řešiti otázku, kdo v čase nehody byl vlastníkem auta. Na tom nic ne- mění, že v tom čase nebyla ještě skutečně zaplacena kupní cena za auto a že auto mělo býti prodáno a odevzdáno jen proti hotovému zaplacení, neboť skutečnost, že snad sprostředkovatelé prodeje B. a V. tomuto svému závazku k žalovanému P-ovi nedostáli a Bohdanu B-ovi auto P-ovo přenechali k provozu na jeho účet a nebezpečí, nebrání správnosti úsudku odvolacího soudu, že Bohdan B. byl v čase nehody skutečným provozovatelem jízdy s autem ve smyslu § 1 odst. (3) zákona aut., třebaže auto zůstalo v garáží B-ově a třebaže je při jízdách na základě disposic B-ových řídil žalovaný V. a že auto Karlem B-em bylo Bohdanu B-ovi odevzdáno teprve po nehodě žalobcově dne 27. března 1927 a že při kupu dne 19. března 1927 bylo smluveno, že auto bude v naprostém pořádku a v dobrém chodu. Dovolatel přehlíží, že osudná jízda nebyla jízdou na zkoušku a nedála se v zájmu prodatele, žalovaného Otty P-a, nýbrž že byla jízdou na základě disposice B-a jako kupitele auta. Buduje tedy svůj závěr o povinnosti žalovaného Otto P-a k náhradě škody na předpokladech odchylných od zjištěného skutkového stavu. Proto nemůže se dovolací soud s těmito jeho vývody zabývati, neboť může po stránce právní věc přezkoumati jen na základě skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Poukaz dovolatelův na rozhodnutí čís. 3819 sb. n. s. nemá významu, ježto jeho skutkové předpoklady jsou jiné, než soudem odvolacím v tomto sporu byly zjištěny. Bezdůvodné žalobcovo dovolání bylo zamítnouti.
II. Žalovaný Josef T. neprovádí ohledně dovolacího důvodu § 503 čís. 3 c. ř. s. dovolání po zákonu, neboť vývody jeho dovolání dotýkající se skutkových zjištění soudu odvolacího o místě nehody, o způsobu přecházení žalobcem a o přetržení řetězu, nejsou zákonným dolíčením dovolacího důvodu § 503 čís. 3 c. ř. s., nýbrž nepřípustným brojením proti zhodnocení výsledků průvodního řízení soudem odvolacím a musí proto zůstati nepovšimnuté. Dovolatele jest upozornit na to, že případné rozpory v jednotlivých výpověděch slyšených svědků nebo stran nejsou rozpory se spisy podle § 503 čís. 3 c. ř. s., nýbrž že jich odstranění spadá pod zhodnocení výsledků průvodního řízení soudem odvolacím, jímž jsou na dobro vyřízeny. Po právní stránce není správné tvrzení dovolatele, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalobce dával přecházeje jízdní dráhu pozor, jak k tomu byl povinen, nesprávnost tohoto tvrzení plyne z toho, že odvolací soud, zjistiv, jakým způsobem žalobce jízdní dráhu přecházel a jak k úrazu došlo, výslovně uvedl, že sdílí názor soudu prvé stolice, že žalobce přecházel prostranství před chudobincem zcela účelně a přiměřeně a že se žalovaným nezdařil vyviňovací důvod žalobcova vlastního zavinění. Vývody dovolání v tomto směru, pokud se neuchylují od zjištění odvolacího soudu, nejsou s to, by správnost onoho názoru odvolacího soudu vyvrátily a dovolací soud tento názor schvaluje, poněvadž plně odpovídá zjištěnému stavu věci a zákonu. Stačí proto dovolatele odkázati na důvody napadeného rozsudku. Soud odvolací řešil správně i otázku, zda jízdu osobního auta lze považovati za jízdu motorového vozidla ve smyslu § 1 zákona aut. Podle zjištění odvolacího soudu bylo toto auto vzato do vleku řidičem nákladního auta žalovaného T-a za účelem jeho dopravy do N. Při této dopravě bylo osobní auto poháněno motorickou silou vlekoucího jej auta žalovaného a bylo za tím účelem k tomuto autu připoutáno řetězem tak, že muselo sledovati směr a rychlost jízdy auta je vlekoucího. Proto jest jeho jízdu považovati za jízdu ve smyslu § 1 zákona aut. Skutečnost, že osobní auto v čase žalobcovy nehody jelo vlastní tíží spádem s kopce a jelo rychleji než auto je vlekoucí, nemůže na tom nic změniti, ano bylo zjištěno, že i při této jízdě bylo připoutáno k nákladnímu autu žalovaného T-a. Jsou proto žalovaný J. jako řidič auta nákladního a žalovaný T. jako vlastník tohoto auta podle § 1 zák. aut. zodpovědní za škodu žalobci způsobenou osobním autem k nákladnímu autu připoutaným, pokud se jim nepodaří dokázati některý z vyviňovacích důvodů § 2 zákona aut. Skutečnost, že osobní auto nebylo vlastnictvím žalovaného T-a, na tom nic nemění. Účelem předpisu zákona o ručení za škody z provozu silostrojů bylo, by účastníci provozu zodpovídali za škody z provozu za všech okolností, neprokáží-li některý z vyviňovacích důvodů § 2 aut. zákona. Není tedy správné dovolatelovo mínění, že soud odvolací nesprávně a extensivně vyložil předpis § 1 zákona aut., uznav v souzeném případě na ručení žalovaného T-a jako vlastníka nákladního auta za škodu způsobenou cizím osobním autem, jež bylo vlečeno. Nemůže proto býti řeči o rozšiřování ručební povinnosti dovolatelovy proti smyslu a účelu § 1 zákona aut. Vývody dovolání žalovaného T-a v tomto směru nejsou způsobilé, by něco změnily na správnosti úsudku soudu odvolacího o jeho ručební povinnosti za žalobcovu škodu ve smyslu § 1 zákona aut., třebaže jest správným tvrzení dovolatelovo, že na něho v souzeném případě nelze užíti ustanovení § 8 zákona aut. K ručení dovolatele jako vlastníka auta podle § 1 zák. aut. stačí, že řidič J. nedbal předepsané opatrnosti, an podle zjištění odvolacího soudu jel s kopce rychlostí 15 km, ačkoliv měl připoutáno osobní auto, kterážto rychlost byla zajisté nepřiměřenou i místní situaci, i stavu věci. Bylo-li však osobní auto s autem žalovaného T-a spojeno tak, že při jízdě bylo nuceno sledovati směr a rychlost jízdy vlekoucího auta T-ova, jest správným úsudek soudu odvolacího, že žalovaný T. byl v tomto případě provozovatelem jízdy i svého auta, i auta vlečeného a že proto ručí za žalobcovu škodu z tohoto provozu, třebaže mu auto přivodivší žalobcův úraz nepatřilo a nebylo mu vlastníkem k provozu odevzdáno. Jest nerozhodné, že osobní auto vzal do vleku řidič T-ův J. bez jeho svolení, ano se tak stalo v provozu auta T-ova svěřeného řidiči J-ovi k provozu, tudíž ve výkonu tohoto provozu. Bylo proto dovolání žalovaného T-a jako neodůvodněné zamítnouti.
III. Žalovaný Čeněk J. vidí vadu odvolacího řízení v tom, že odvolací soud neprovedl důkaz znalcem z automobilového oboru o tom, že není možno, by auto řítící se s kopce nepřetrhlo poměrně slabý řetízek 3 až 4 cm silný, a o rychlosti jízdy auta v osudném čase. V této příčině jest dovolatele odkázati především na jeho důkazní návrh v prvé stolici, kde o oné skutečnosti důkaz žalovaným postrádaný vůbec nebyl nabídnut. Co se týče rychlosti jízdy auta nebylo důkazu znaleckého do- volatelem postrádaného potřebí, když výsledky celého jednání a dokazování v prvé stolici stačily soudu odvolacímu k tomu, by v tom směru učinil bezpečná skutková zjištění. Této své povinnosti soud odvolací dostál a nemůže proto o vadě odvolacího řízení z důvodu dovolatelem uplatňovaného býti řeči. Ocenění výsledků průvodního řízení není uvedeno mezi dovolacími důvody v § 503 c. ř. s. výčetmo vypočtenými a nepodléhá proto přezkumu soudu dovolacího. Z toho důvodu zůstanou nepovšimnuty vývody dovolání tohoto ocenění se týkající. Po právní stránce stačí dovolatele odkázati na to, co uvedeno bylo při dovolání žalovaného T-a v otázce, zda jde tu o provozování jízdy silostrojem. Nerozhodno jest, zda za vlečení osobního auta nákladním autem dovolatelem řízeným byla sjednána odměna, čili nic, a zda porouchané auto jest vůbec silostrojem ve smyslu § 1 zákona aut., ana jízda připoutaného auta byla jízdou ve smyslu § 1 zákona aut. a úraz nestal se osobě autem dopravované, nýbrž osobě jiné.

Citace:

Čís. 10010. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 101-106.