NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 4783.

Odvolací soud není povinen, vrátiti věc prvému soudu, bylo-li právní posouzení ohledně nároku, jimž se prvý soud se svého stanoviska nezabýval, možným již na základě žaloby bez dalšího řízení. Předpis §ti 51 čís. 2 prvá věta konk. řádu vztahuje se jen na služné za služby vykonané v posledním roce před vyhlášením úpadku. I provise z obratu náleží ke služnému. Pod ustanovení §u 51 čís. 2 konk. řádu nespadá vůbec odbytné za dílo, zhotovené zaměstnancem.
(Rozh. ze dne 5. března 1925, Rv I 130/25.)
Žalobce byl technickým správcem žalované firmy, na jejíž jmění byl dne 12. března 1923 vyhlášen úpadek. Žalobce přihlásil k úpadku pohledávku z provise za rok 1921, a, když správce úpadkové podstaty popřel pořadí pohledávky, žaloval o určení, že jeho pohledávka z provise patří do prvé třídy úpadkových věřitelů. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud procesní vychází z názoru, že pro posouzení otázky, zda přísluší provisním nárokům žalobcovým výsadní pořadí před ostatními úpadkovými věřiteli, jest směrodatnou nikoli doba skutečného obratu zboží, z něhož žalobce dovozuje nárok na provisi jako součást svých služebních příjmů, nýbrž doba, kdy byla firmou, u níž byl žalobce zaměstnán, sdělána rozvaha a provedeno súčtování. Než tento náhled jest právně mylným. V § 51 čís. 2 konk. ř. pojednává zákon o výsadních nárocích dvou skupin osob: Jednak o nárocích osob, jež jsou k úpadci v poměru služebním, jednak o nárocích obchodních jednatelů, kteří se zabývají po živnostensku sprostředkováním obchodů, ve službách úpadcových však nejsou. Provisní nároky osob skupiny druhé náležejí do 1. třídy úpadkových věřitelů, byly-li nabyty nebo splatný v posledním roce před vyhlášením úpadku na jmění osoby, pro kterou jednatel pracoval. Otázky, kdy jest provise nabyta nebo splatna, konkursní řád sám neřeší a dlužno ji proto posuzovati dle obchodních zvyklostí (čl. 1 obch. zák.). Dle §u 10 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. nabývá se nároku na provisi zpravidla uzavřením obchodu, při prodejích však teprve po zaplacení kupní ceny a dle poměru zaplaceného obnosu, splatnou stává se pak provise provedením súčtování. Dle toho má obchodní jednatel, i když uzavřel obchod v době, od které do vyhlášení úpadku na jmění kupce uplynulo více než rok, přece nárok na provisi ve výsadním pořadí, byla-li kupní cena zaplacena teprve v posledním roce před úpadkem, nebo, byla-li aspoň jeho pohledávka provisní v této době súčtována. Avšak toto výjimečné ustanovení, jež platí toliko pro obchodní jednatele, nelze rozšiřovati na osoby skupiny prvé, dostávají-li za služby plat v podobě provise. U této skupiny osob nerozhoduje ani den splatnosti, ani den súčtování, nýbrž jedině doba skutečné služby. Stalo-li se tak v posledním roce před vyhlášením úpadku na jmění zaměstnavatelovo, neb aspoň v posledním roce před jeho smrtí, patří provisní nárok zaměstnancův do 1. třídy, jinak však do 3. třídy úpadkových věřitelů. Poněvadž pak je nesporno, že firma, u níž byl odpůrce zaměstnán, ocitla se dne 12. března 1923 v úpadku a odpůrce žádá pevný pravidelný plat a provisi z obratu zboží i za dobu, od níž do vyhlášení úpadku uplynulo více než rok, nelze tyto jeho nároky, jak to žádá, zařaditi do 1. třídy úpadkových věřitelů. Než tím není spor ještě rozhodnut. Žalobce totiž žádá, by do 1. třídy úpadkových věřitelů bylo zařaděno i odbytné 25000 Kč, které mu bylo slíbeno dopisem firmy ze dne 8. listopadu 1921 pro případ jeho vystoupení ze služeb firmy. Tímto nárokem žalobním se však soud procesní následkem svého nazírání na věc nezabýval a nezbývá proto, než aby tak učinil soud odvolací, což mu je umožněno tím, že skutečnosti, pro rozhodnutí důležité, nejsou sporny. Pokud se tohoto odbytného týče, nelze ani jemu přiznati výsadní pořadí, i když se na ně pohlíží jako na součást služebních příjmů žalobcových, poněvadž dle dopisu ze dne 8. listopadu 1921, jehož se sám žalobce dovolává, bylo slíbeno za zvláštní práci (založení určitého oddělení v továrně firmy), která spadá rovněž do doby, od níž do vyhlášení úpadku na jmění zaměstnavatelky uplynulo více než rok. Dle toho nepatří žalobcovy pohledávky, ať se na ně pohlíží s toho neb onoho právního hlediska, do 1. třídy úpadkových věřitelů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V první řadě bylo uvážiti, zda má žalobce do výše zažalované částky nárok na zařazení požadované provise z obratu 27206 Kč 36 h za rok 1921 do první třídy úpadkových věřitelů. Podle §u 51 čís. 2 konk. ř. požívají tohoto pořadí pohledávky zaměstnanců úpadcových na služném za poslední rok před zahájením úpadku, v tomto případě před 12. březnem 1923. Žalobce odůvodňuje pořadí, žádané pro tuto provisi, tím, že splatnost její nastala teprve zjištěním celkového obratu v roční době §u 51 čís. 2 cit. zák. Opačný názor odvolacího soudu je správným. Ustanovení zákona, mluvící jen o služebních příjmech za poslední rok, jest vykládati přesně. To vyplývá z porovnání s druhou větou, jednající o obchodních agentech, při nichž výslovně se klade důraz na splatnost provise, jež v tomto případě jest ovšem rozdílnou od provise z obratu, již požaduje žalobce. Ježto zákon naproti tomu v první větě nemluví o splatnosti, nýbrž jen povšechně o služebních důchodech za poslední rok, lze ustanovení toto vztahovati jen na příjmy za služby, konané v tomto posledním roce podle §u 1154 obč. zák. Tak i literatura (sr. komentáře Bartsch-Pollak i Lehmann k §u 51 čís. 2.). U žalobce záležely služební důchody v pevném služném a provisi z obratu. Žádné z obou nepožívá přednostního pořadí, pokud jde o služby, konané před 12. březnem 1922, tudíž také ne o rok 1921. Téhož pořadí domáhá se žalobce těz pro 25000 Kč jež staly se splatnými jeho vystoupením ze služby, t. j. 31. prosince 1922, a jež byly žalobci závazně slíbeny dopisem ze dne 8. listopadu 1921, jímž bylo mu stanoveno pevné služné, byla slíbena provise, opravená dalším dopisem ze dne 25. března 1922, a bylo dále podotčeno: Im Falle Ihres Austrittes erhalten Sie 25000 Kč als Abfertigung für die von Ihnen gegründete Abteilung V . . . . zahlbar in vier Halbjahrsraten. Soud první stolice přiřkl žádané pořadí 1. třídy úpadkových věřitelů již provisní pohledávce shora uvedené, ovšem jen do výše zažalované částky 22045 Kč 34 h, důsledkem toho nezabýval se tímto dalším nárokem. Odvolací soud, jenž nepřiznal žádaného pořadí uvedené provisní pohledávce, odepřel je i tomuto nároku, v čemž shledává dovolání v první řadě rozpor se spisy a nedostatek řízení. Patrně představuje si dovolatel věc tak, že bylo povinností odvolacího soudu zrušiti napadený rozsudek a vrátit věc procesnímu soudu k dalšímu jednání o tomto nároku. Toho však nebylo třeba vzhledem k tomu, že právní posouzení věci bylo možným již na základě údajů žalobních jakož i onoho dopisu. Odvolací soud pokládal právem další skutková zjištění za zbytečná. Neodpovídalo by zajisté procesní hospodárnosti, kdyby měla býti věc vrácena soudu prvé stolice jen k právnímu posouzení, když tak mohl učiniti odvolací soud již na základě žaloby samotné bez dalšího řízení. Uvedený nárok nelze zahrnouti pod pohledávky vytčené v §u 51 čís. 2. Nejde tu ani o pohledávku na služném ani o nárok pro předčasné zrušení služebního poměru, nýbrž o odměnu za dílo, provedené již před 8. listopadem 1921, tudíž ani ne v posledním roce před vyhlášením úpadku. Podle dopisu spadala by ostatně do doby před vyhlášením úpadku v nejpříznivějším případě splatnost pouze čtvrtiny této částky, tudíž peníze 6250 Kč, kdežto následovní částky byly by splatné teprve nejdříve 30. června 1923. Kdyby pak určení pololetních lhůt mělo býti vykládáno se zpětným účinkem, byla by první lhůta splatnou teprve 30. června 1923, tudíž po vyhlášení úpadku. I v prvním případě mohlo by se však mluviti jen o částce 6250 Kč a ne o zažalované částce 22045 Kč 34 h. Ale ani o tom nebylo třeba blíže uvažovati a naříditi doplnění řízení, ježto pohledávka ta nenáleží vůbec mezi pohledávky uvedené v §u 51 čís. 2 a žádané pořadí jí nepřísluší.

Citace:

č. 4783. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 489-492.