NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 984.

Jest smlouvou o dílo, nepodléhající ustanovením lichevního zákona, nikoliv smlouvou nájemní, vezl-li majitel povozu někoho za úplatu.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1922, Kr II 926/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Mor. Ostravě ze dne 15. listopadu 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 8 odstavec třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalovaného dle § 259 č. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin dle § 8 odstavec 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jehož se prý dopustil tím, že, byv již jednou právoplatně odsouzen pro předražování, využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou, žádal dne 26. září 1920 v M. za propůjčení k ukojení životních potřeb lidí sloužících věcí movitých a to za propůjčení jednoho páru koní a kočáru k potřebě s osobní úsluhou a to i za řízení koní a za poskytování krmiva koním částku zřejmě přemrštěnou, a sice 500 Kč.
Důvody:
Uplatňováním zmatečního důvodu čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. vznáší zmateční stížnost na zrušovací soud žádost, aby přezkoumal, porušil-li nalézací soud vyneseným výrokem zákon — nebo po užil-li ho nesprávně co do otázky, je-li skutek nalézacím soudem zjištěný trestným činem před soud příslušejícím. Zrušovacímu soudu je tedy v této trestní věci, aniž jest se mu obmeziti na právní úvahy, stížností uplatňované, zkoumati, zdali skutková podstata přečinu předražování dle § 8 čís. 3 zákona o válečné lichvě jest ve všech skutkových známkách, tímto přečinem předpokládaných, naplněna skutečnostmi, nalézacím soudem zjištěnými. Možno proto ponechali stranou, co stížnost dovozuje, dokazujíc, že nejde v této trestní věci o ukojení životní potřeby lidské a že částka, stěžovatelem požadovaná, není zřejmě přemrštěnou. Neboť nalézací soud použil zákona nesprávně co do pojmu propůjčení věcí movitých. Tento pojem předpokládá, že věc nespotřebitelná byla jiné osobě přenechána k užívání na určitou dobu (§§ 971, 1090 obč. zák.); předpokládá tedy, že ten, kdo věc propůjčuje, odevzdá věc do fysické moci jiné osoby, vzdávaje se v její prospěch pro smluvenou dobu možnosti a práva, nakládati s věcí dle své vůle, a že ten, komu věc se půjčuje, nabývá fysické moci nad věcí jednak s právem, že jí může, aniž by ovšem porušil její podstatu, použíti dle smlouvy po určenou dobu, jednak závazkem, že věc po uplynutí smluvené doby neporušenou vrátí. Takovéto úmluvy, po případě takovéhoto právního poměru mezi stěžovatelem a Hedvikou D-ovou dle zjištění nalézacího soudu tu nebylo; slovy rozhodovacích důvodů, »že 500 K za dovezení kněze...« je zjištěno, že 500 K bylo stěžovatelem požadováno za dopravu kněze povozem stěžovatelovým, což odpovídá výpovědi svědka Jana V-a, že stěžovatel měl zavézti kněze ze Ž. do F. na pohřeb a potom zpět, a že stěžovatel žádal za »fůru« 500 K. Stěžovatel neodevzdal tudíž pár koní a kočár do fysické moci D-ové (Jana V-а). Podržel koně i kočár na dále ve své moci a zavázal se pouze, že kněze zaveze kočárem z místa na místo, což též učinil. Nikoliv užívání potahu s vozidlem D-ovou nebo jinou osobou po určitou dobu, nýbrž doprava kněze z místa na místo byla předmětem smlouvy. Řízení kočáru stěžovatele nebylo osobní úsluhou, nebylo úkonem vedlejším, nýbrž bylo podstatným předmětem smlouvy, bylo úkonem hlavním, k němuž zjednaný к němu stěžovatel ovšem použil svých koní a svého kočáru. Nebyla tu smlouva nájemní, byla tu smlouva o dílo. Částku 5050 K stěžovatelem požadovaná nebyla nájemným za propůjčení věci, nýbrž byla mzdou za určitý výkon pracovní. Shledávaje v pracovním úkonu stěžovatelově, ku kterému stěžovatel ovšem použil svých věcí movitých, propůjčení věci movité, vycházel nalézací soud z nesprávného použití zákona. Odsuzující výrok je zmatečný dle čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. a byl proto zrušen. Na přemrštěnost (na nápadnou nepřiměřenost) mzdového požadavku za pracovní úkon není zákonem stanoven trest, a to ani zákonem o válečné lichvě ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., ani cís. nařízením ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. z.; bylo proto stěžovatele z obžaloby dle § 259 čís. 3 tr. ř. sprostiti.

Citace:

č. 984. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 489-490.