NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1650.

Prodatelův nárok na zaplacení kupní ceny a kupitelův nárok na náhradu škody, pro vadnost zboží nejsou v právní souvislosti (§ 391, odstavec třetí, c. ř. s.)
(Rozh. ze dne 2. května 1922, Rv I 26/22.)
Proti žalobě o zaplacení 5706 Kč za dva vagony dříví namítla žalovaná nárok na náhradu škody 3500 Kč, ježto prý dříví, dodané v druhém vagonu, bylo vadné. Kupní cenu za první vagon (3145 Kč) žalovaná bez námitky uznala, načež procesní soud prvé stolice vynesl ohledně kupní ceny za prvý vagon dílčí rozsudek, ježto doznáním žalované strany stal se nárok strany žalující co do 3145 Kč zralým k rozhodnutí, a nárok vzájemný, kompensací namítaný, zůstává sporným, a bylo proto po návrhu strany žalující dle § 391 odstavec třetí c. ř. s. uznati co do části 3145 Kč rozsudkem dílčím. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaná shledává nesprávné právní posouzení věci v tom, že prvý soud vynesl dílčí rozsudek, ač tu není zákonných podmínek § 391 odstavec třetí c. ř. s. Leč žalovaná není v právu. Uvádí sama v odvolání, že byla proti kupní ceně za prvý vagon namítána k započtení vzájemná pohledávka z důvodu náhrady škody pro vadnost druhého vagonu. Kdežto tedy právní důvod zažalované pohledávky jest kupní smlouva, a ze smlouvy té plynoucí povinnost strany kupující, opírá strana žalovaná vzájemnou pohledávku o právní důvod náhrady škody dle 30. hlavy obč. zák. Jde tu tedy o různý právní důvod obou pohledávek a není proto mezi pohledávkami právní spojitosti ve smyslu § 391 odstavec třetí c. ř. s. Odpovídá tudíž postup procesního soudu zákonu, když žalovaná strana doznala, že straně žalující přísluší za dodaný první vagon palivového dříví částka 3145 Kč (§ 391 odstavec prvý c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení, vytýká rozsudku odvolacího soudu, že neměl býti vynesen o části žalobního nároku rozsudek dílčí, nýbrž jediný rozsudek konečný jak o nároku tom, tak i o compensando namítané pohledávce, ježto obé spočívá na téže právní spojitosti. Nevytýká tedy nesprávné použití materielních právních předpisů, jež má na mysli dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle § 503 čís. 4 c. ř. s., nýbrž nesprávné použití procesuálního předpisu § 391 odstavec třetí c. ř. s., t. j. vadu řízení dle § 503 čís. 2 c. ř. s. Leč i to neprávem. Srovnají-li se předpisy § 11 čís. 1 a 227 c. ř. s. a § 96 j. n., je zjevno, že předpis § 391 odstavec třetí c. ř. s. klade důraz pouze na právní spojitost obou tam uvedených nároků (pohledávky žalobní a kompensované), t. j. na jich právní závislost, podmíněnost v tom směru, že buď a) oba nároky mají týž právní důvod, tak že jeden bez druhého obstáti nemůže, nebo b) oba nároky podmíněny jsou jiným způsobem, na př. smlouvou nebo předpisem zákona, při čemž zákonný předpis sleduje účel, aby bylo dílčím rozsudkem odděleně rozhodnuto o obou nárocích jen tehdy, když s právního stanoviska takové dílčí rozřešení sporu je možné, když mu právní spojitost, vzájemná právní podmíněnost, závislost obou nároků nebrání. V tom směru nestačí však, aby oba nároky měly svůj původ v jedné a téže smlouvě, ježto jedna a táž smlouva může vésti k různým právním poměrům s různými skutkovými podklady. Tak v tomto případě je při smlouvě v právní spojitosti nárok kupitelův na dodávku a nárok prodatelův na zaplacení kupní ceny, oba závisejí na kupní smlouvě tak, že neexistuje-li tato, neexistuje též ani ten ani onen nárok. Naproti tomu nárok kupitelův na náhradu škody pro porušení smlouvy kupní dodávkou, smlouvě odporující, není v této právní spojitosti, ježto náhradní nárok ten neplyne přímo z kupní smlouvy, nýbrž teprve z jejího porušení, zakládaje se na skutečnosti, po smlouvě teprve následující. Nárok na dodávku a zaplacení kupní ceny má nezbytný podklad právní ve smlouvě, z ní nutně plyne, zmíněný nárok náhradní však nepovstává již smlouvou kupní, nýbrž teprve a jen v tom případě, když kupní smlouva protismluvní dodávkou byla porušena. Prvé nároky mají svůj právní důvod ve smlouvě, náhradní nárok v porušení jejím. O nároku žalobním možno též rozhodnouti, aniž by se to příčilo právní závislosti obou sporných nároků, prostě proto, že závislosti takové zde není. (Srov. rozh. nejv. s. ze dne 20. září 1921 č. j. Rv I 453/21, uveř. pod čís. 1192 sbírky a rozh. nejv. s. vídeňského uveřejněné v Zentralblattu 1917, čís. 109.)

Citace:

č. 1650. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 450-451.