NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3832.

Vojenské věci. — Státní zaměstnanci: I. O srážkách (na daně) z požitků čsl. vojenských gážistů za dobu, po kterou sloužili v italských legiích. — II. O povinnosti státního zaměstnance k vrácení přeplatků požitkových.
(Nález ze dne 30. června 1924 č. 13 417/23).
Věc: Dr. J. Š. proti ministerstvu národní obrany stran srážek se služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li, majoru justiční služby, jenž sloužil jako důstojník čsl. legií v Itálii v lednu a v únoru 1919 již v čsl. republice při velitelství 6. divise na Slovensku, byla censurním nálezem likvidační komise vojenských dluhů v Itálii ze 14. srpna 1922 předepsána náhrada částky 439 Kč 42 h, čítaných v úředním kursu 2.50 za 175.77 italských lir, které nebyly st-li při výplatě služebních požitků za leden a únor 1919 pokladnou hlavního stanu 6. divise jakožto příslušná daň odečteny, ačkoli se požitky ty vyplácely dle italských administrativních předpisů.
Rekursu, v němž st-1 tvrdil mimo jiné, že vrchní velitelství italské armády nařídilo ještě za doby pobytu v Itálii v prosinci 1918, že čsl. dů- stojníkům daň ze služebních požitků sražena býti nemá a že jim daň již stržená má býti nahrazena, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z těchto důvodů:
Ital. normy a předpisy platily pro čsl. armádní sbor v Itálii a v Čechách až do 1. března 1919 a byli proto všichni důstojníci tam přidělení povinni až do tohoto dne platiti srážky (daně). Po celou tu dobu dostávali tito důstojníci veškeré požitky podle předpisů italských. Nařízení vrchního velitelství, že srážky nemají býti placeny, nebylo písemně, tedy pravoplatně vydáno, neníť o něm v administrativních rozkazech nikde zmínky a také u podřízených pluků a čsl. oddílů nebylo známo a prováděno.
Rekurs bylo zamítnouti i pokud jde o námitky proti použití kursu 100:250. Dle tehdy platných admin. předpisů měly býti požitky čsl. důstojníků stanoveny v italských lirách, ale vyplaceny v čsl. korunách v kursu 100:190. Žádal-li důstojník liry, měly tyto čsl. koruny býti přepočítány zpět na liry v kursu 100:250. Major S. Obdržel však požitky za leden i únor 1919 v původní výměře v italských lirách, tedy v hodnotě po 250 Kč. Jest tedy i srážky s těchto požitků zaplatiti v této hodnotě, t. j. v kursu 100:250 a sice v čsl. korunách, které jsou v čsl. republice zákonným platidlem.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou nemohl nss uznati důvodnou: Mimo spor jest, že st-1 pobíral služební požitky v lirách a ve výměře stanovené předpisy italskými ještě i v lednu a v únoru 1919, kdy byl již ve vlasti. Také výše služebních požitků jeho není na sporu. Spor jest jen o otázku, byly-li čsl úřady oprávněny sraziti na základě těchto předpisů italských st-li se služebních požitků za leden a únor 1919 částku celkem 175.77 lir, rovnající se dani, které byly služební požitky jeho podrobeny podle zákonů italských.
Stížnosti jest dáti za pravdu v tom, že v republice čsl. zákon daně takové v době, o kterou jde, neznal, poněvadž § 154 č. 6 zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. stanovil, že důstojníci (auditoři, vojenští lékaři, účetní vojenští), duchovní správcové a mužstvo moci ozbrojené jsou vzhledem ke svým aktivním aktivním platům od osobní daně z příjmu osvobozeni, rovněž v tom, že st-l, jakmile se vrátil do vlasti, byl jako čsl. aktivní důstojník podroben jen zákonům čsl. a že tedy nebylo zákonného podkladu pro to, aby mu byla z jeho služebních příjmů daň ať dle předpisů italských, ať dle předpisů čsl. vyměřována a srážena.
V daném případě nebyla však st-li vyměřena a sražena daň ze služebních požitků. Srážka, která mu byla učiněna v částce rovnající se italské dani ze služebních požitků, měla jinou právní povahu. Příslušníkům čsl. zahraničního vojska čili čsl. legií, které sloužily až do konce r. 1918 v Itálii, byly v Itálii vypáceny služební požitky, které se rovnaly služebnímu platu dle italských předpisů na měsíc vyměřenému po srážce daně z něho vypadající.
Když se legie vrátily do vlasti, byly legionářům-důstojníkům po první dobu, zejména v lednu a v únoru 1919, ještě ponechány služební požitky, jaké měli v Itálii, tito neměli tudíž právního nároku na větší služební požitky než měli v Itálii. Vzhledem k tomu nelze shledati žádnou nezákonnost ve výroku, jímž bylo st-li uloženo, aby vrátil částku, o kterou mu bylo omýlen orgánu vojenské správě podřízeného vyplaceno více, a oč se st-1 bezdůvodně obohatil.
Že jde o omyl vojenského orgánu při výplatě, a že st-1 musil za to míti, že se jedná o omyl, jde ze zjištění nař. rozhodnutí, že nebylo vydáno žádné nařízení, aby srážky ty činěny nebyly, a z toho, že st-1 proti tomuto zjištění žádných námitek nečiní, ale je ani nepopírá (§ 1431 a 1437 o. z. o.). Že podle italských předpisů srážka 175.77 lir ze st-lových požitků za leden a únor 1919 v censurním nálezu, nař. rozhodnutím potvrzeném, byla vypočtena správně, st-1 rovněž nepopírá.
Z toho, co bylo právě uvedeno, jde, že st-1 nebyl oprávněn částku jemu omylen vyplacenou přijmouti resp. přijal-li ji, že byl povinen ji hned vrátiti. Byla tedy pohledávka státu vůči st-li dospělá již dnem výplaty gáže. Od tohoto okamžiku byl st-1 v prodlení a byl povinen nahraditi škodu .(§ 1334, 919 a 1324 o. z. o.).
Obdržel-li st-1, jak nepopírá, řečených 175.77 lir za jejich tehdejšího kursu 100 lir -250 K, tedy v hodnotě po 2 K 50 h, jest dle shora řečeného povinen vrátiti tuto hodnotu, kterou měly italské liry v době dospělosti pohledávky a nikoli pouze 175.77 lir ve valutě italské nebo v čsl. měně jejich hodnotu čítanou dle kursu v době p1acení, jak míní stížnost.
Není tedy stížnost důvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3832. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 244-246.