Dr. Gustav Švamberg:

Počešťování firem a přečešťování rejstříkových zápisů.

Říjnový převrat měl kouzelnou moc. Dokázal namnoze přes noc, co dříve nezmohla celá staletí. Dokázal zejména i toho, že cizí, nepřátelští nám živlové, kteří, ačkoli z nás po celá ta léta žili a tyli, neuznali do té doby ani za spravedlivé ani za slušné, aby respektovali své české okolí, své české zákaznictvo a české dělnictvo ani do té míry, by aspoň vedle své německé firmy používali ve styku s českými lidmi českého znění firmy a kteří se přímo každého českého slova do té doby štítili, přicházejí po 28. říjnu 1918 pojednou hromadně se žádostmi za počeštění svých jmen osobních i obchodních, ba i dokonce za přečeštění celých dosavadních do té doby výhradně německých rejstříkových zápisů. Tak všemocnými byl říjnový převrat.
Ponechávajíce však posouzení tohoto jistě zajímavého zjevu po stránce mravní, hospodářské i národnostní povolanějším činitelům, obmezíme se v dalším na čistě právní stránku těchto dvou časových otázek.
I. Nejprve o počešťování firem.
Počešťování firem děje se dvojím způsobem, a to:
1. nahražením dosavadní výlučně německé firmy firmou výlučně českou a
2. přijetím kolektivního, pravidelně však elektivního českého firemního znění vedle dosavadního výlučného německého znění firmy.
V prvém případě jest jasno, že se jedná o změnil firmy v pravém slova smyslu, kdežto v druhém případě jedná se o pouhý český překlad dosavadního výlučně německého znění firmy, který není změnou firmy v pravém slova smyslu, ježto· původní, německá firma zůstává a pouze vedle ní aneb kromě ní používáno bude jejího českého znění.
Právně jest obojí tento způsob počeštění firmy kdykoli možný. Fakticky však jest obojí tento způsob počeštění nemožný v tom případě, když české znění firmy je úplně totožné s jejím dosavadním německými zněním, jak tomu často je při firmách osobních. Tak správně rozhodl vrchní zemský soud pražský ve firemní záležitosti firmy M. Weider dne 29. ledna 1919 č. j. R IV 24/19—1 (spisy Spol. IX, 380 pražského obchodního soudu).
V. každém případě nutno přihlížeti k jazykové správnosti firmy. O ní viz Švambergovo Právo firemní str. 58. a 59. Správně proto rozhodl vrchní zemský soud pražský dne 2. dubna 1919 č. j. R IV 95/19—1 (spisy Jedn. XIII. 96 pražského obchodního soudu), že česky překlad jména Moritz zní Mořic, nikoli Moric, z těchto důvodů: »Jméno »Moritz« není německého původu, nýbrž je poněmčením latinského Mauritius (římský císař, ostře), čemuž svědčí souvislost s italským Maurizio a «zvláště s francouzským Maurice a j. Latinské Mauritius počeštěno zní vsak Mořic obvyklým přehlasováním hlásky r před měkkými e a i (můra, můře, muří, Řehoř, Jindřich) Bedřich a p.). Všeobecně jest však zvykem jména osobní (křestní) překládati, zní-li v různých jazycích různě (viz jména králů v dějepisech) a jméno Moric v české firmě odporovalo by tomuto zvyku, tedy i jazykové správnosti firmy, které v každém případě je dbáti.«
Zajímavá jest otázka, jak se má věc s počešťováním firmy staré. Dle našeho názorů je možno i starou firmu počeštiti, v každém případě však musí být i počeštěna celá a nikoli pouze její část. Není tedy dle našeho názoru správné rozhodnutí pražského vrchního zemského soudu z 16. dubna 1919 čj. R IV 104/19—1 (spisy Rg A III 279 pražského obchodního soudu), jímž připuštěno, aby dosavadní německá firma »H. Eckert« vzniklá ze zkratky křestního jména Heinrich (Jindřich) zněla po převzetí závodu osobami jinými česky »H. Eckert nást.« Nemohl-li by zakladatel užívati české firmy »H. Eckert« nemohou zajisté této české firmy užívati ani jeho nástupcové (§ 442 obč. zák.).
Forma provedení počeštění firmy je nesmírně jednoduchá při kupci jednotlivci, jakož i při veřejné a komanditní společnosti; stačí tu podání notářsky neb soudně ověřené opovědí zrněny firmy kupcem jednotlivcem, resp. všemi společníky k zápisu do obchodního rejstříku, jež musí však býti doložen připojením, českého notářsky neb soudně ověřeného znamenání firmy v těch případech, kde děje se znamenáni firmy vlastnoručním vypsáním jejího zpění, jak jest tomu při kupcích jednotlivcích pravidlem, kdežto při veřejné obchodní a komanditní společnosti méně častým zjevem. Naproti tomu bude při akciové společnosti, akciové komanditě, společnosti s r. o. a družstvu nutná při každé změně firmy též změna společenské smlouvy (stanov). Bližší viz v Švambergově Právu firemním str. 39—42.
(Dokončení.) Dr. Gustav Švamberg:
Počešťování firem a přečešťování rejstříkových zápisů.
(Dokončení.)
II. Přečešťování rejstříkových zápisů.
Také to může se díti dvojím způsobem a to; 1. nahražením všech dosavad výlučně německých zápisu zápisy ryze českými a 2. doplněním všech dosavade německých zápisů připojením těchže v jazyku českém.
Obojí způsob jest dle našeho názoru se stanoviska platného práva jazykového nepřípustný.
Nejvyšší sond v Praze rozhodl však opačně.
a) Rozhodnutím ze dne 15. dubna 1919 č. j. R I 149/19—1 (spisy Ag A I, 179 pražsk. obch. soudo) prohlásil, že jest možno nahraditi vůbec dosavadní německé rejstříkové zápisy zápisy českými tím způsobem, že dosavadní německé zápisy se vymaží a tytéž českým jazykem zapíší. Důvody rozhodnutí nejvyššího sondu jsou tyto:
»Min. nařízení z 19. dubna 1880 č. 14 z. z. v § 10. stanoví, že zápisy do obchodního rejstříku v jazyku ústního neb písemného žádání vykonány býti mají. Jest tedy stranám dáno na vůli, aby určily jazyk, v kterém zápis se státi má. Že zápisy jednou vykonané jsou nezměnitelný, nestanoví ani toto nařízení, ani jiný závazný předpis. Pokud tedy strana z příčin podstatných, jaké v rekursu jsou uvedeny, navrhuje, aby dosavadní zápisy vymazány a v jiném jazyku zemském zapsány byly, není zákonné příčiny, aby návrhu tomu vyhověno nebylo. Jest tu tedy případ, v jakém § 16. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. dovoluje, aby souhlasná usnesení prvé a druhé stolice byla brána v odpor, a bylo proto opatření svrchu uvedené učiněno.«
b) Rozhodnutím pak ze dne 1. dubna 1919 č. j. R I 1 110/19—1 prohlásil za přípustné oboujazyčné (současné i dobově různé) rejstříkové zápisy a to z těchto důvodů: »Účelem rejstříku obchodního jest jisté právní skutečnosti obchodních živností se týkající, v stálé patrnosti chovat i a ve veřejnost uvést i (čl. 12. až 14. obchodního zák. §§ 11.—18. úv. zák ). Tomuto účelu hoví lépe zápis v obou jazycích v zemi obvyklých, nežli omezení zápisů na jediný jazyk, tak jako užívaní firmy dvojjazyčné také v rejstříku obchodním zápisem obojího znění výrazu dochází. Zákonenn není zakázáno zapisovati tytéž záznamy v obou recích. Nařízení ze dne 19. dubna 1880 č. 14 z. z. řeší v § 10. pouze otázku, ve které řeči se má státi zápis do rejstříku, předpokládaje, že nebylo žádáno o užití určitého jazyka aneb snad obou zemských jazyků, neboť neobsahuje toto ustanovení výslovného předpisu, že zápis pouze v jedné řeči smí býti proveden. Pozdější nařízení o užívání zemských jazyků v úřadech ze dne 24. února 1898 č. 16 z. z. určuje, kterého jazyka užívat i mají úřady jako jazyka služebního a v § 13. stanoví, že soudy, s jejichž řečí služební se neshoduje řeč žádosti o zápis do knih veřejných a rejstříků provésti mají zápis v řeči žádosti a při pojiti mají překlad v řeči služební, k němuž též při výtazích zřetel bráti dlužno. Toto nařízení bylo nařízením ze dne 14. října 1899 č. 59 z. z. zrušeno. Z toho však nenásleduje, že mezi ustanovením § 13. nařízení z roku 1898 s § 10. nařízení z 19. dubna 1880 č. 14 z. z. byl zásadní rozpor a že obnovením stavu právního tímto posledním nařízením (z r. 1880) zavedeného, stal se zápis do rejstříku ve dvou jazycích nepřípustným. Dlužno ovšem přisvědčili, že zpravidla dostačí účelům rejstříku jediný zápis, pouze v jedné řeči vykonaný a že též ohledy na zbytečné rozmnožování práce a nepřehlednost rejstříku, kdyby tytéž zápisy v různých věcech v různých dobách provedené obsahoval, nedoporučují, aby žádostem za takové rozmnožování zápisů bylo vyhovováno. Má-li však být i zodpověděna otázka, zdali zákon zakazuje takové zápisy a bylo-li tedy zamítnutí návrhu po zákonu správné, či protizákonné (§ 16. pat. z r. 1854) nezbývá nežli prohlásit i odepření žádaných zápisů v jazyku českém za protizákonné, pročež dovolacímu rekursu bylo vyhověno způsobem shora uvedeným.«
Důvody, o něž nejvyšší soud obě svá rozhodnutí opírá, nemají však podmaňující moci a přesvědčující síly. Neníť především zákona, kterému by souhlasné rozhodnutí obou nižších stolic odporovalo a následkem toho měla býti dovolací stížnost, jakožto nepřípustná, dle § 16. nesporného patentu zamítnuta. Ve věci samé jest nesprávná stěžejní zásada rozhodnutí nejvyššího soudu, že totiž jest dle platného práva vše dovoleno, co není výslovně zakázáno, právě tak, jako nebyla by správná zásada opačná, že jest totiž vše zakázáno, co není zákonem výslovně dovoleno.
Jedině správné je, že nutno vždy, kdykoli není o nějaké právní otázce žádného výslovného právního předpisu, přihlížeti ku všem předpisům s věcí tou souvislým. Pro náš případ pak §u 10. dosud platných jazykových nařízení Stremayerových z 19. dubna 1880 č. 14 z. z. (viz § 2. jaz. nař. Claryho z 14. října 1899 č. 59 z. z.), zejména, pak ze srovnání §u téhož s §em 9. cit. nařízení plyne, že zápisy do rejstříku mají býti provedeny v řeči podání, resp. v řeči příslušného výměru, na jehož základě zápis se provádí, tedy vždy pouze jednojazyčné. Kdyby byl možný zápis dvojjazyčný, musel by míti § 10. obdobný dodatek jako § 9., který výslovně ustanovuje, kdy může se stát i vyhotovení nálezu v občanských právních rozepřích dvojjazyčně. Tohoto dodatku však při ustanovení řeči rejstříkových zápisů v §u 10. není, není tudíž možný zápis dvojjazyčný a při dvojjazyčné opovědí musí býti udán jazyk, jímž zápis státi se má. Totéž plyne z předpisů vydaných o vedení obchodních rejstříků, min. nař. z 9. března 1863 č. 27 ř. z. a z 26. dubna 1906 č. 89 ř. z., zejména z těch, které pojednávají o vyplňo-ání jednostranných sloupců v rejstříku A, B a C. Konečně i z výnosu ministerstva práv z 18. ledna 1885 č. 20176, který připouští možnost zápisu ruznojazyčných firem, možno a contrario souditi, že zápis sám může býti toliko jednojazуčný. Poukazuje-li nejvyšší soud ve svém rozhodnutí k tomu, že samotnému účelu obchodního rejstříku, t. j. uvedení jistých právních skutečností obchodníků se týkajících ve veřejnou známost, lépe hoví dvojjazyčnost zápisu než jednojazyčnost, dlužno poukázat i k tomu, že sám v dalším uznává, že pravidelně dostačí účelům rejstříku jednojazyčný zápis a že dvojjazyčnost vede k zbytečnému rozmnožování práce а k nepřehlednosti rejstříku. Při tom však nejvyšší soudí na největší nebezpečí dvojjazyčnosti zapomíná. Zapomíná totiž na to, který zápis bude platiti v případě rozporu obou zápisů (když na př. dle českého zápisu jednající měl právo jednati samostatně, dle německého zápisu však pouze pospolu s jinou osobou). Otázka ta byla praktickou i při vydávání zákonů říšských i zemských, kde však byla výslovně rozřešena tak, že aspoň při říšských zákonech nemohlo býti sporu, které ustanovení platí v případě rozporu obou textů. Když tedy na př. směrodatný německý text zákona o společnostech s r. o., ustanovoval v §u 5., že firma společnosti s ručením obmezeným musí býti vzata z předmětu podniku aneb obsahovati jméno aspoň jednoho společníka atd. a český jeho překlad ustanovoval, že firma této společnosti musí býti vzata z předmětu podniku a obsahovati jméno aspoň jednoho společníka atd., pravidelně jsme jsouce zvyklí používati německého směrodatného textu, o tomto rozporu ani nevěděli a když bychom o něm náhodou věděli, nebyli bychom, ani okamžik v pochybnostech, že platí text německý a že firma, této společnosti nemusí býti smíšená, nýbrž že může býti i pouze čistě věcná i pouze čistě osobní a i smíšená. Zcela jinak tomu bude při dvojjazyčných zápisech rejstříkových. Předně bude při nich nebezpečenství to ze samozřejmých důvodů mnohem častější než je při vyhlašování zákonů, jemuž přece musí býti věnována daleko vetší pozornost než vyhlašování rejstříkových zápisů. Za druhé nemáme tu předpisu o tom, který text je směrodatný a budeme vzhledem k zásadě publicity rejstříkových zápisů skutečně v pochybnosti, který zápis je směrodatný. Bude rozhodovali návrh v opovědí? Jistě nikoli, ježto zásada publicity vztahuje se pouze k zápisům. A ostatně, což když je již v samotném návrhu soudem přehlédnutý rozpor? Či bude snad dokonce pro Čecha platiti český zápis a pro Němce německý? atd.
Z těchto důvodů jistě jak platnému právnímu stavu, tak potřebám obecenstva vyhovuje lépe zásada jednojazyčnosti rejstříkových, zápisů dosud praktikovaná a rozhodnutími nejvyššího soudu z l. března 1898 č. 2918 (spisy Spol. XI, 376 pražského oběh. soudu) a z 4. června 1907 č. j. R IV 117/7—3 (spisy Rg С 1, 65 téhož soudu) schvalovaná.
Neméně zajímavou je otázka, může-li býti proveden v rejstříku na základě celé německé opovědí výlučně český zápis., když opovídatele o to výslovně žádají. Nejvyšší soud přisvědčil k této otázce rozhodnutím z 15. dubna 1919 č. j. R I 139/19—1, a to opět z toho dovodit, že není výslovně v Stremayerových nařízeních zakázáno vyhověti výslovné žádosti strany, aby užito bylo k zápisu jiného jazyka, nežli toho, v jakém je opověď sepsána. Avšak ani toto rozhodnutí není dle našeho názoru správné, ježto z nařízení těch, ze srovnání §§u 9. a 10. je patrno, že se řídí jazyk soudního vyřízení vždy jazykem podání, vymykaje se další disposici stran.
Z vylíčeného je patrno, že náš nejvyšší soud vychází našim novokřtěncům co nejvíce vstříc, věře patrně nářkům obsaženým v dovolacích jich stížnostech a udaným tam pohnutkám (přizpůsobiti se loyálně požadavkům nové doby), zapomínaje při tom, že hlavní v stížnostech ovšem zatajenou pohnutkou přizpůsobovací jich snahy pravidelně je, vzbuditi v cizině dojem, že jsou českými firmami, a že jim jako takovým cizinou poskytované výhody českých firem přísluší. Není tudíž zajisté pro tyto věcně neoprávněné výhody našich novokřtěnci dle našeho názoru zapotřebí znásilňovati platné právo.

Pro úplnost oddílu »Rozhodnutí nejv. soudu« uvádíme toto rozhodnutí také na str. 9.

Citace:

Notářská komora v Praze. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 8, s. 97-97.