Čís. 14507.

Pohledávkou podle § 1 vl. nař. čís. 142/34 Sb. z. a n. není nárok na depuraci.
(Rozh. ze dne 5. září 1935, R II 321/35.)
Žalobkyně se domáhá na žalovaných, aby na svůj náklad provedli vklad výmazu práva zástavního. Prvý soud spor podle § 3 vl. nař. čís. 142/34 sb. z. a n. (čís. 207/34, 258/34 sb. z. a n.) přerušil, maje za to, že depurační nárok jest pohledávkou podle § 1 vl. nař. čís. 142/34 sb. z. a n., a zjistiv, že žalovaní jsou zemědělci, bydlící v okrese, na který se ochrana cit. vl. nař. vztahuje. Rekursní soud zamítl návrh na přerušení sporu. Důvody: Napadené usnesení jest odůvodněno v jádře tím, že, i když žalobní žádost nezní přímo na zaplacení, přece jen v podstatě jde o závazek k placení, poněvadž jinak nelze odstraniti vklad práva zástavního na realitě váznoucího. Již podle ustáleného právního názvosloví nelze pohledávkou (srov. názvosloví exekučního řádu) nazývati nárok na splnění závazku depuračního v kupní smlouvě stanoveného, o jaký jde právě v tomto sporu (srov. § 354 ex. ř. o nároku na čin nezastupitelný). Mimo to je patrno z důvodové zprávy k vl. nař. čís. 142/34 (viz výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 26. července 1934 čís. 39431/34 — Pres. 19380/706/34), že pojem pohledávky, jak se ho v tomto zákonném předpise užívá, dlužno vykládati shodně s ustanovením § 3 vl. nař. čís. 33/34, kde pod lit. a) až g) jsou vypočteny vesměs pohledávky na plnění peněžité nebo nanejvýš u výměnků pod lit. c) na plnění věcí zastupitelných (spotřebitelných). K tomu lze uvésti ještě čl. II odst. 1 vl. nař. čís. 258/34, podle něhož nelze ustanovení § 1 vl. nař. čís. 142/34 užíti, jestliže »a) dlužník neplatí, ač by platiti mohl« atd. Z toho všeho pro souzený případ vysvítá, že žalobní nárok nelze podřaďovati pod pojem pohledávky. Že tento žalobní nárok sám o sobě není nárokem na placení, je jasné. Argumentace napadeného usnesení, že výmaz práva zástavního se nedá provésti bez placení, je nepřípadná, neboť žalovaní jakožto prodatelé dostali právě v kupní ceně hodnotu za nemovitosti žalobkyni odprodané a bylo na nich, jak s touto kupní cenou naloží. Vládní nařízení čís. 142/34 (čís. 258/34) je předpis rázu výjimečného a nemůže býti vykládáno tak široce, jak se stalo v usnesení prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předpis § 192 odst. 2 c. ř. s. platí jen pro přerušení rozepře podle §§ 190 a 191 c. ř. s., nikoli pro přerušení podle jiných zvláštních předpisů (rozhod. čís. 13707 sb. n. s. a rozhod. čís. 1227 sb. min. sprav.). Je tedy dovolací rekurs přípustný. Nejvyšší soud schvaluje napadené usnesení a dodává: Nesejde na tom, zda žalovaní, aby mohli splniti převzatý závazek depurační, by snad byli nuceni přinésti nějakou peněžní obět, neboť žalobkyně sama nemá proti nim nároku na plnění v penězích nebo v jiných zastupitelných (spotřebitelných) věcech. Podle § 6 obč. zák. nesmí se přikládati zákonu při jeho užívání jiný smysl, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. Pohledávkami podle § 1 vlád. nař. čís. 142/1934 Sb. z. a n. jest rozuměti pohledávky jen v užším slova smyslu zakládající nárok na plnění v penězích nebo v jiných zastupitelných věcech. Ani z důvodové zprávy k zmíněnému vládnímu nařízení (výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 26. července 1934 čís. 39431/34) neplyne, že by zákonodárce měl na mysli pohledávky v širším slova smyslu mající na straně dlužníka za předmět plnění jakéhokoliv druhu.

Citace:

Čís. 14507.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 576-577.