Čís. 6971.

Pro nicotnost termínových obchodů obilím v tuzemsku nezáleží na tom, zda termínové obchody jsou v cizině platné a zda byly sjednány cizozemcem s příslušníkem zdejšího státu.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1927, Rv I 1608/26.)
Proti žalobě o zaplacení pohledávky namítla žalovaná firma najmě, že pohledávka jest nežalovatelnou, ježto vznikla z bursovních obilních obchodů termínových, které byly zároveň obchody diferenčními. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobkyni dlužno přisvědčiti, že nelze zde přihlížeti k ustanovení §u 10 zákona ze dne 4. ledna 1903, čís. 10 ř. zák. ani k §u 19 zák. ze dne 15. února 1922, čís. 69 sb. z. a n., jimiž prohlášeny jsou bursovní termínové obchody obilní za zapovězené, pokud se týče za neplatné, protože těmito zákonnými předpisy mohou stanovena býti pravidla jenom pro bursy tuzemské a nemají tudíž předpisy ty významu pro spor tuto projednávaný, kde obchody, které jsou předmětem sporu, byly ujednány na obilní burse v Chicagu, na které podle tam platných pravidel, jak sděleny byly odvolacímu soudu ministerstvem spravedlnosti v Praze (§§ 15, 296 a 297) omezení ve směru právě naznačeném vůbec není. Naproti tomu však soud odvolací, vzav v úvahu všecky skutkové okolnosti, jež bezvadně zjištěny byly procesním soudem stolice prvé, dospěl k témuž přesvědčení, jako tento soud, že obchody, k nimž došlo za obchodního spojení žalované se žalobkyni a z nichž vznikla pohledávka zažalovaná, byly vesměs obchody diferenčními a následkem toho nežalovatelnými. Žalobkyni dlužno sice přiznati, že ve spise odvolacím výstižně uvedla charakteristické známky takovéhoto diferenčního obchodu, ale zároveň dlužno odkázati ji na dotyčnou část rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku, v níž procesní soud prvé stolice z výsledků, jichž docílil projednáním sporu, spolehlivě dovodil, — Čís. 6971 —
619
že jsou tu vesměs ony charakteristické známky obchodů diferenčních, a počínal si tudíž soud ten zcela správně, když obchody ony co do jich právních účinků postavil úplně na roveň sázkám a hrám (§§ 1271 a 1272 obč. zák.). I když se připustí, že Josef K. jako representant žalobkyně na pražském trhu nebyl zmocněn, aby podmínky obchodního spojení vůbec a pak jednotlivé obchody se žalovanou vyjednal — že tomu tak bylo, tomu nasvědčuje, že jmenovaný dotyčné návrhy učiněné žalovanou zasílal žalobkyni, která o nich rozhodovala definitivně — a že následkem toho obchody ty byly uzavřeny přímo mezi žalobkyni v New-Yorku a žalovanou, nemohl žádný z obchodů těch pokládán býti za uzavřený, dokud nedošlo žalované vyrozumění, že ten který její návrh byl přijat žalobkyni, z čehož plyne, že byly obchody ty uzavřeny v tuzemsku a že platí pro ně právo tuzemské. Ostatně, kdyby se i za to mělo, že smlouvy, o něž se zde jedná, byly uzavřeny v cizině, bylo by i tu nutno vzhledem k §u 37 ve spojení s §em 4 obč. zák. použiti práva tuzemského, jakmile by smlouvy ty měly projeviti své právní účinky též v tuzemsku. Okolnost, že žalovaná zažalovanou pohledávku uznala za svůj dluh, nemá té moci, by změnila právní povahu zažalované pohledávky (§ 1376 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nejvyššímu soudu postačí k právnímu posouzení věci skutečnost v dovolacím řízení nesporná, ježto dovolatel sám ji doznává, že žalovaná pohledávka vznikla z termínových obchodů se pšenicí. Nejvyšší soud vyslovil se o termínových obchodech s obilím v obdobné věci proti téže žalované firmě pod čís. 6124 sb. n. s., v kterémž sporu šlo takřka o týž skutkový děj, byť i o jiného žalobce, trvá i pro tento spor na názoru tehdy vysloveném a poukazuje dovolatele co do právního posouzení věci na ono rozhodnutí, jež uvedla žalovaná na konci dovolací odpovědi. Postačí proto úplně vyřízení dovolacího důvodu §u 503 č. 4, aniž zabýval se dovolací soud i důvody §u 503 čís. 2 a 3, ježto není třeba řešiti otázku, zda šlo též o diferenční obchody. Odvolací soud posoudil tudíž věc v podstatě správně potvrzením rozsudku zamítajícího žalobu, ovšem nesouhlasí nejvyšší soud s jeho názorem, že pro tento spor nemají významu § 10 zákona ze dne 4. ledna 1903, čís. 10 ř. zák. a § 19 zák. čís. 69/22 sb. z. a n., kterýž názor odvolací soud sám poráží dalším přesvědčením, že obchody, z nichž se dovozuje sporný nárok, sjednány byly v tuzemsku. Ale i kdyby toho nebylo, nelze shledati důsledným, přiznává-li se žalovatelnost termínovým obchodům u nás přímo zakázaným jen proto, že byly sjednány s příslušníkem našeho státu v cizině, kde jsou dovolené, naproti tomu odepře-li se žalovatelnost diferenčním obchodům, jež podle tvrzení dovolatelova jsou v téže cizině platné a žalovatelné, u nás pak jen nežalovatelné. K dalším vývodům dovolatelovým doplňuje nejvyšší soud právní svůj názor vyslovený oním rozhodnutím poukazem na předpis §§ 37 a 4 obč. zák. Nezáleží na tom, zda obchody takové jsou v cizině uznány za platné — Čís. 6972 —
620
a že sjednány byly s příslušníkem našeho státu tamnějším občanem, neboť zásada §u 37 neplatí, odporuje-li ji předpis §u 4, totiž pokud obchody ty mají miti právní účin zároveň i v naší zemi. Pro území našeho státu jsou nároky ty nicotné, neboť zůstanou nároky ze zakázaných a právně neúčinných obchodů, a nemohl by nárok takový podle §u 81 čís. 2 a 4 ex. ř. vymáhán býti exekučně ani na základě cizozemského rozsudku.

Citace:

Čís. 6971. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 644-646.