NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Č. 4358.

Řízení před ns-em. — Administrativní řízení. — Vojenské věci (Slovensko): Výrok mno, kterým se zamítá žádost za náhradu určité částky za rekvisici zboží čsl. vojskem na cizím území, není rozhodnutím správního úřadu.
(Nález ze dne 27. ledna 1925 č. 21722/24).
Věc: Firma B.-H., lesní průmysl, úč. spol. v Trenčíně (adv. Dr. Václ. Dvořák z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Kar. Řezáč) stran náhrady za rekvirované dříví a koňské postroje.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Stěžující si společnost vznesla na žal. min. v podání z 19. března 1921, došlém u řečeného min. dne 23. března 1921, žádost o náhradu částky 50350 K. Žádost tu opřela tvrzením, že v srpnu 1919 odeslala ze svého závodu v O. (Maďarsko) 216750 kg dřeva různým firmám, kteréžto dříví dopraveno bylo do stanice Bánréve. Toho času obsadilo čsl. vojsko stanici Bánréve a zabavilo prý na rozkaz českého demarkačního velitele D. 15. srpna 1919 veškeré toto dříví. Mimo to zabavilo vojsko ve skladišti st-lčině v O. 62 m3 dřeva a jeden pár koňských postrojů. Dříví má cenu 49350 K a koňské postroje 1000 Kč.
Mno sdělilo intendanci zem. vojenského velitelství v Bratislavě nař. výnosem toto:
»Žádost firmy B. H. lesní priemysl, úč. spol., o náhradu za dříví budiž zamítnuta, ježto jde o rekvisici, která byla provedena čsl. vojskem na cizím území.«
Intendance vydala stěžující si společnosti následující vyřízeni:
»Ve smyslu výn. mno z 22. února 1923 Vám sdělujeme, že nelze Vaší žádosti o náhradu škody 50350 Kč vyhověti, poněvadž jde o rekvisici, která byla provedena na cizím území.«
Maje rozhodovati o stížnosti do posléz uvedeného výnosu mno pro vady řízení a nezákonnost podané, uvážil nss toto:
Nss jest dle § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. povolán rozhodovati o nárocích proti státu jen tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Nss může tedy dle tohoto ustanovení podrobiti své kognici toliko autoritativní, právní moci schopný výrok, nikoliv pouhé právní moci nezpůsobilé prohlášení, jímž úřad správní odepřel uznati nárok proti státu uplatňovaný.
Mno nař. vynesením »nevyhovělo žádosti za náhradu škody«, které st-lka na státu se domáhala. Z formulace této není nutno souditi, že mno osobovalo si kompetenci o nároku st-lčině rozhodnouti výrokem autoritativním. Bylo by tedy možno uznati nař. usnesení za takový autoritativní výrok jen tehdy, je—li mno příslušné, aby o řečeném nároku rozhodlo, t. j. výrok právní moci schopný vydalo.
St-lka vyvozuje uplatněný nárok výslovně z ustanovení § 24 zák. čl. LXVIII z r. 1912. Rozhodovati o nárocích na odškodnění za úkon válečný, jakož i o nárocích na náhradu škody na základě citovaného zákona vzešlých, jest však dle § 33 téhož zák. článku příslušná zvláštní komise složená ze zástupců zúčastněných ministerstev, nikoli mno.
Na tom nebylo nic změněno zákonným článkem XXIII z r. 1916, kterým byl min. zeměbrany jen zmocněn ustanoviti nařízením, že dotčené nároky mohou býti vyřízeny ujednáním se stranami, tedy cestou smírnou před komisemi okresními nebo zemskými.
Příslušnost vyřizovati nároky takové úředním rozhodnutím, to jest jednostranným aktem autoritativním, zůstala nadále vyhrazena řečené meziministerské komisi ve smyslu § 3 zák. či. LXVIII z r. 1912. Není tedy možno přiznati mno kompetenci rozhodovati o nároku, o který jde. Za tohoto stavu práva nelze svrchu reprodukované vynesení mno uznati za výrok dle § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. před nsse-m naříkatelný, a jeví se tedy stížnost nepřípustnou.
Pokud pak st-lka snaží se uplatňovaný nárok in eventum opírati o to, že rekvisice provedena byla na majetku čsl. státních občanů, byť i snad na cizím území státním a hledá-li takto právní základ tvrzeného nároku mimo zákon o úkonech válečných, nemění to nic na právní povaze nař. výroku, neboť není vůbec žádné normy, jež by udílela mno příslušnost o náhradních nárocích mimo rámec zák. o válečných úkonech rozhodovati způsobem autoritativním.
Bylo tedy stížnost odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 4358. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 287-288.