NPD documents search: Všehrd, 10 (1929) - Obnovení papežského státu a konkordát Itálie s Vatikánem

Feuilleton

Advokát.

Poradna pro volbu povolání Velké Prahy, oddělení pro studentstvo, pořádá letos opětovně akci velmi záslužnou a pro náš studentský dorost přímo neocenitelnou. V sále české techniky byl právě zahájen cyklus přednášek pro abiturienty středních škol na téma „Student a volba povolání“. V tomto přednáškovém cyklu bude praktickými odborníky vyloženo, které že jsou přednosti i vady oněch povolání životních, jež lze voliti na základě již absolvovaných studií středoškolských. Není zapomenuto na jediné odvětví. V cyklu přednášejí vesměs vynikající jednotlivci, důstojní representanti stavu, o němž referují.
Referuje lékař, lékárník, profesor, soudce, právník u samosprávy i v životě praktickém, studentka-právnička, technik a advokát.
Z tohoto pozoruhodného přednáškového cyklu vybrali isme si — jako směru našeho listu nejbližší a čtenáře naše zajisté interesující — přednášku o advokátním stavu. Tématem tímto byl pořadatelstvem cyklu pověřen proslulý pražský advokát a obhájce dr. Jaroslav Mellan.
Před přeplněným sálem české techniky pronesl včera dr. Mellan pozoruhodnou řeč, přijatou posluchačstvem s frenetickým jásotem. Považujeme za reportérskou povinnost referovati o této přednášce, v níž dr. Mellan plně prokázal, že jest stejně skvělým obhájcem, jakým známe ho z praktického života, jako duchaplným řečníkem v přednáškových síních.
Přednášku vzhledem k originálnosti její formy řečnické i meritorní náplně uvádíme podle svých stenografických záznamů, pokud nám možno bylo, doslova a beze změn.
*
Žijeme v dobách nejrůznějších anket.
Leč jedno téma — nad míru vděčné — nebylo dosud prodebatováno.
Měl-li bych ho stylisovati, pak bych jej formuloval ve dvou otázkách.
První by zněla: „Jste se svým životním povoláním spokojeni?“
A druhá — otázka eventuelní pro ty, kdož by na prvou odpověděli záporně — takto by zvídala:
„Proč nejste se svým životním povoláním spokojeni?“
Zajisté, že se neodvažuji hádati, jaké že by byly odpovědi na otázku druhou. Byly by tu udávány důvody nejrůznější.
Ale mám za to, že sotva pochybím, řeknu-li, že na otázku první — zda dotazovaní jsou se svým životním povoláním spokojeni — zněly by odpovědi ve své zdrcující převaze záporně.
„Nejsme spokojeni!“
Je nutno zkoumati příčiny tohoto fakta.
Příčiny jsou objektivní i subjektivní.
Jest jisto, že každé povolání má své kladné i záporné stránky, své světlo i odvěkého průvodce světla — stín.
Lidská povaha jest již tak podivuhodně uzpůsobena, že snadno zapomene na příjemné příhody ve svém povolání. Naproti tomu nehody a bolesti vtiskují se do lidských vzpomínek žhavostí kovu v hladinu vosku.
Dotkněme se letmo i důvodů subjektivních.
Vy, kdož jste turisty, a z nich zejména ti, kdož absolvovali horské tůry, dosvědčí mi starý známý fakt.
Vystoupíme-li na vrchol hory, zda se nám nezdá, že ta hora sousední je krásnější, než ona, na kterou jsme pracně právě vystoupili? A nezdá se nám konečně, že i to údolí, z něhož jsme se za ranního šera vypravili na horskou tůru, je mnohem hezčí, než místo na vrcholu, než cíl naší horolezecké pouti?
Známý fakt, že sousední statky přeceňujeme a podceňujeme vlastní, řešila již ústa nad jiné povolaná.
Byl to náš Vrchlický, jenž v básni „Duha“ napsal:
„Proč jinde líp vždy vidíme vás kvésti
a zářiti jak jasnou duhu v listí
jen sobě k neklidu a k závisti!“
Dovolte mi, bych úvodem zmínil se všeobecně o cyklu těchto přednášek.
Za dob našich otců — a s jistým ostychem vyznávám i svá vlastní léta, řeknu-li, že i za mých dnů — nebyli jsme tak šťastni, bychom v době, kdy v rozpacích stáli jsme na křižovatce života, měli ku pomoci seriál informativních přednášek.
Tehdy volívalo se povolání podle třech směrnic: 1. vlastní, samostatnou neodvislou volbou, 2. radami rodičů, 3. směrnicemi prostředí, v němž jsme žili.
Mohlo by se zdáti na první pohled, že není lepších vodítek. Ale to by se právě jen zdálo. Přihlédněme blíže.
Obírejme se nejprve svou vlastní svobodnou volbou.
Na chrámě Apollonově v Delfách byla napsána ona dvě slova Chilonova, jednoho ze sedmi nejslavnějších řeckých mudrců. Zněla — jak víme: gnothi seauton. Poznej sebe sama!
Do těchto dvou slov utajila moudrost filosofa osvědčenou pravdu, že nejméně ze všech lidí známe právě sebe samy. Že poznati sebe sama je největší a nejvzácnější umění.
Jestliže tedy sebe sama známe nejméně, kterak že můžeme voliti pro sebe neznámého vhodné a správné povolání?
Ani rady rodičů nebyly vodítkem neomylným.
Byly zajisté posvěceny nejžhavějším přáním, aby se dítěti vedlo dobře. Leč — jak víme — málo zmohou v světě lidská přání.
Tempo života je příliš rychlé. Rodiče pro své děti volívali zpravidla ona povolání, jež by si byli zvolili oni sami pro sebe, kdyby byli měli možnost druhé opravené volby. Trpěly tedy rady rodičů anachronismem.
A konečně prostředí.
Do prostředí rodíme se bez vlastní vůle. Nevolíme prostředí, nýbrž prostředím jsme voleni. Z toho se podává, že prostředí, v němž žijeme v dobách mládí, je shlukem náhod. Rady a směrnice náhodných rádců jsou právě jen náhodné. Tedy nikoliv vodítka spolehlivá. Na druhé straně nedoporučuji, abyste přeceňovali význam tohoto přednáškového cyklu.
Neosmělujeme se vám ani raditi.
To, co vám tu můžeme říci, je pouhá sbírka zkušeností, pouhý soupis životních povolání na podkladě studia středoškolského.
Je to asi tak, jako když byste chtěli jeti do Italie. Vyžádáte si prospekty, seznam lázeňských míst s fotografiemi a popisem: voliti však musíte sami, podle vlastních potřeb.
A to by tak bylo asi všechno, co chtěl jsem vám říci úvodem.
Mám promluviti o životním povolání, jež sluje advokacie.
Dovolte mi, abych začal geneticky, neboť říci vám, co to je advokacie, předpokládá logicky popsati nejprve cestu, kterou lze k tomuto povolání dospěti.
Narodí se dítě, o němž je psáno v knize osudu, že stane se advokátem.
Projde šestiletým rájem dětství, jediným opravdovým rájem, z něhož nemůžeme býti nikdy vyhnáni, alespoň nikoliv svými vzpomínkami. V šesti letech vstupuje dítě do 1. obecné školy a dostává břidlicovou tabulku orámovanou dřevěným rámečkem. Ta malá tabulka je symbolickým počátkem lidských starostí, jež počínají dřevem, vroubícím dětskou tabulku, a končí dřevem, z něhož se vyrábějí rakve.
V jedenácti letech vstupuje dítě branou přijímací zkoušky do primy.
Jedenáct a 8 je 19.
V devatenácti, dvaceti letech jest kandidát advokacie imatrikulován na právnické fakultě.
K advokacii jest potřebí doktorátu práv, advokátní praxe a advokátní zkoušky.
Podtrhuji doktorát. Není ho potřebí (s výjimkou profesora práva a zástupců finanční prokuratury) v žádném jiném odvětví praktického života právního.
Soudci, notáři, konceptnímu úředníku politickému, finančnímu, policejnímu, samosprávnému a vůbec zkrátka všem ostatním praktickým právníkům postačí tři státní zkoušky.
Advokát musí míti doktorát bezpodmínečně.
Nemluvím ovšem o onom výjimečném případě, kdy soudce otevírá si advokátní kancelář. Jsou to případy málo praktické a netřeba se jimi zdržovati.
Doktorát předpokládá 3 státní zkoušky a 3 rigorosa. Tedy 6 zkoušek. Na žádné jiné fakultě není jich tolik.
Medicina má 3 rigorosa, filosofie první státní zkoušku, technika 2 státní zkoušky. Advokát má zkoušek 6 a sedmou zkoušku advokátní.
A tak, jestliže se trpí, aby mistři kováři dali si do svých firem „zkoušený kovář“, pak věru by advokáti měli plné právo napsati pod své jméno „zkoušený právník“, či ještě snad lépe řečeno „těžce zkoušený právník“.
Zkoušky právnické dělí se ve 3 skupiny.
První státní zkouška — historicko-právní — jest — dovolíte-li mi, abych mluvil v superlativě — nejsuchopárnější.
(Dokončení.) (Dokončení.)
Je to historický vývoj: práva římského, církevního, středoevropského a slovanského. Plno roků, jmen a dat. Nutno prostě memorovati. Na úskalí prvé státnice roztříštilo se tisíce právníků. Stačilo jim proplouti jen těmito nudnými vodami a byli by již zachráněni pro praktický život právnický — ba mohli býti i jeho ozdobou.
Druhá státní zkouška je nejobsáhlejší.
Je toho nůše. Ale je to již zajímavé. Nejsou to mrtvé mumie, nýbrž živé tělo a proudící krev. Je to praktické právo trestní, civilní, obchodní a směnečné.
Třetí státní zkouška je nejnebezpečnější.
Na váhu jest toho pramálo. Kdo prokousal se papírovou pyramidou druhé státní zkoušky, dívá se na písemnosti k třetí státnici s pohrdáním. Ne však odůvodněným. To, co schází třetí státní zkoušce na formální přednáškové rozloze, to si poctivě vynahradila na obtížnosti. Stačí jen připomenouti takové správní právo. Nejtěžší komplex otázek ze všech možných oborů.
O rigorosech řeknu jen, že to jsou přísné doktorské zkoušky.
Po osmi semestrech lze promovati. Tedy tak asi ve 24 letech. Promoce je velmi příjemná věc. Nebyla by, kdybychom si uvědomili, že to není jen konec teoretických studií, nýbrž současně počátek praktického života, v němž děláme přísné zkoušky několikráte denně, za daleko obtížnějších auspicií.
Neznáme tu ani dobu zkoušky, ani látku, z níž budeme zkoušeni, ani examinátory.
Z opojení doktorátu vyléčíme se brzy. Pozorujeme, že i po naší promoci slunce vychází na východě a zapadá na západě a že hvězdy jsou viditelny v noci a nikoliv ve dne.
Pak vstoupíme do praxe. Za našich dob byla sedmiletá: soudní rok, zcela bezplatný, a 6 roků u advokáta. Tedy 7 let. Těch 7 let přirovnal bych k oněm sedmi hubeným kravám ze snu egyptského Faraona.
Nyní je praxe pětiletá, ale v době zcela dohledné má býti uzákoněna praxe delší, mluví se o šesti, ba i o opětných sedmi letech.
Léta advokátní praxe jsou léta po stránce příjmové hubená, po stránce pracovní úsilná a vysilující.
Po pěti letech děláme advokátní zkoušku, poslední formální a úřední zkoušku v životě. A tak v 31 či 32 letech otevíráme kancelář, ač-li ovšem jsme nebyli na studiích zdrženi chorobou neb neprospěchem a chodili-li jsme ke zkouškám v nejkratších termínech.
V dobách, kdy naši kolegové, t. zv. zkažení studenti, kteří, nedostudovavše, zběhli včasně se studií, jsou již po léta v praktickém povolání, pevných místech pod pensí, s nárokem na přídavky, postup a dovolenou.
Do kanceláře nutno vnésti peníze. I do té nejubožší.
A pak je potřebí ještě nějakého reservního fondu, poněvadž normální advokátní kancelář v prvním roce svým výtěžkem kryje tak právě režii.
Pořadatelstvem této přednášky bylo mi předloženo pět specielních otázek, na něž v závěr svých vývodů takto odpovídám:
Otázka první zní: Jaké jsou příjemné stránky vašeho povolání?
Začněme oněmi ideálními a skončeme materielními.
Advokát spolupůsobí na právním formování našeho života. Brání utiskované proti útočníkům a v jistém směru zastává i funkci anděla mstitele. Do vašich rukou svěřuje klientela své osudy. A podaří-li se vám rozřešiti příznivě svěřený problém, máte příjemný pocit vykonané a úspěšné práce, pocit obdobný asi onomu, jejž má chirurg, když vyoperoval nebezpečný vřed.
Advokát je také tak trochu potěšení zarmoucených i útočiště hříšníků.
Pokud jde o materielní kladnou stránku našeho povolání, tu lze říci, že normální kancelář jest slušně výnosná a kancelář jen poněkud nadprůměrná, může dokonce svého majitele učiniti zámožným. A i ta nejubožejší dá přece jen živobytí.
Otázka druhá zní: Jaké jsou nepříjemné stránky vašeho povolání?
Tu nutno v prvé řadě — proti tradici — akcentovati nesamostatnost. Je nutno vyvrátiti legendu o samostatnosti advokátního stavu.
Úředník-právník má při počátku své kariéry nad sebou řadu pánů. Leč počet jich jest uzavřen a spočitatelný. Postupem let ubývá tato nadřízená vrchnost, neboť úředník postupuje a každým krůčkem nahoru ubývá mu počet těch, kdož jsou jeho veliteli.
V západu svého života jest už buď vůbec samostatný, nebo téměř samostatný.
U advokáta jest to obráceně. Čím starší, čím známější, čím má více práce — tím je méně samostatným. Každý klient je jeho pánem. Máme nad sebou tolik pánů, kolik klientů. Advokacie stravuje veškerý náš čas. Musíme se rozloučiti s úředními hodinami, škrtnouti z kalendáře neděle, svátky a prázdniny. Vydělaných peněz není kdy užíti.
Na vašich bedrech spočívá strašlivá zodpovědnost. Morální i věcná. Za sebe menší chybu ručíte celým svým jměním.
A vposled: advokacie je věčná hádka. Žijete ve stálých sporech, jednou žalujíce, jednou jsouce žalovanými.
Je to zaměstnání neklidné, vysilující a trhající nervy. Proto také našim stavovským koncem je mrtvice.
Rodinný život, společenský atd. je minimální. Ve chvílích prázdna toužíte po jediném: absolutním klidu, po trošku nirvány, jež vám regeneruje vysátou energii.
Třetí otázka zní: Jaké přípravy je třeba k vašemu povolání?
Zodpověděl jsem ji úvodem.
Čtvrtá: Jaké jsou pravděpodobné vyhlídky ve vašem povolání?
Jest zajisté těžko býti prorokem. Zlatá doba advokacie již přešla. Bylo to v dobách popřevratových, kdy válečná demoralisace vrhala své stíny do celého života.
Leč i nyní lze advokacii předpovídati dobré vyhlídky. Pokud budou na světě jen dva lidé, potud bude potřebí soudů a advokátů, poněvadž lidská povaha inklinuje k sudičství, které jest jen stupňováno pathologickou nervositou naší doby. Krom toho vodopád nových zákonů a předpisů jest laikem neovladatelný.
Advokátní zkouška nahražuje veškeré ostatní zkoušky: advokát může se přes noc státi soudcem, notářem, úředníkem finančním, politickým, konceptní silou bankovní i může získati postavení v oněch nesčíslných podnicích samosprávných i ryze soukromých. Je tu tedy vždy reserva. Nepovede-li se advokátní kancelář, lze ihned přesedlati bez dalších zkoušek.
Závěrečná otázka zní: Jakých zvláštních schopností vyžaduje vaše povolání?
Tu bych odpověděl takto: V prvé řadě zdraví. Neboť advokacie je ustavičným útokem na soustavu nervovou. Starosti stavovské obtěžují vás všude a provázejí vás s vytrvalostí vlastního stínu. Chodí s vámi do zábav i lehají si k vám do postele. Vědomí zodpovědnosti nutí vás přemýšleti na svěřené spory i v dobách zdánlivého odpočinku. Není tu žádoucího oddechu. Kromě toho musíte si navyknouti obědvat třebas večer a večeřeti při ranní snídani. Nejste prostě pány svého času.
Vedle zdraví jsou nutny jakési řečnické a stylistické schopnosti. Říkává se, že advokát musí míti v prvé řadě pořádnou pusu. Ono se to říkává jinak, ale obsah jest týž. Není to tak docela pravda. Advokát — a contratio obhájce — nepotřebuje býti vůbec řečníkem. Civilní spory, v nichž advokát vystupuje, vedou se písemně. Ani obhájce, hájící před trestními soudy, nemusí vynikati řečnicky a může míti úspěch.
Naproti tomu obhájce před porotou má býti řečníkem, neboť tu vítězí spíše řečník než právník. Nejslavnější juristé selhali právě u poroty.
Chtělo by se tak leccos ještě říci. Zejména bylo by záhodno uvésti vám řadu praktických příkladů z našeho povolání, neboť verba movent, exempla trahunt. Leč pouhých 30 minut vyměřených této přednášce a mnou beztak překročených nutí mne ukončiti.
Advokacie je jedním slovem práce. Říkávají vám, že práce je štěstí. Nevěřte tomu. Práce může býti toliko cestou ku štěstí; může býti prostředkem, ale ne účelem života. Zajisté, že i prací advokátní jako každou prací lze dospěti ku štěstí. Anebo alespoň k něčemu, co se podobá štěstí.
Neboť byl to básník, který řekl: „Lidské štěstí? Nikde ho nebylo, nikde ho není. Žije jen v pohádkách a v lidském snění.“

Citace:

Advokát. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 7, s. 78-80, 90-93.