Čís. 1064.
Zákazem obchodování mezi válčícími státy byly dodávací smlouvy mezi jejich příslušníky z doby před zákazem zrušeny a neoživly napotomním odvoláním zákazu.
(Rozh. ze dne 24. května 1921, Rv I 38/21.)
Rumunský obchodník uzavřel v létě 1916 se zdejší firmou smlouvu
o dodání porcelánového zboží. K dodávce však nedošlo, ježto mezi tím vypukla mezi Rumunskem a Rakousko-Uherskem válka, za níž Rumunsko
dekretem ze dne 16. srpna (starý letopočet) 1916, čís. 2790 zakázalo
svým příslušníkům obchodní styky s příslušníky znepřátelených mocí, načež Rakousko odpovědělo nařízením ze dne 9. října 1916, čís. 347 ř. zák., jímž zavedlo proti Rumunsku opatření ve smyslu nař. ze dne 22. října 1914, čís. 291 ř. zák. Po státním převratu domáhal se kupitel
dodání zboží. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě z toho důvodu, že se žalovanému stalo plnění nemožným (§ 875 obč. zák.). Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Těžisko
rozhodnutí procesního soudu spočívá v právním názoru, že žalovaná
nebyla povinna ku plnění smlouvy а k dodání prodaného zboží žalobci,
poněvadž kupní smlouva, o kterou jde, se stala následkem zákonného
zákazu provozu mezi Rakouskem-Uherskem a Rumunskem, k němuž došlo po uzavření kupní smlouvy, pro obě strany nesplnitelnou a neplatnou a nemohla se státi opět platnou a závaznou, když onen zákaz
provozu byl později zrušen. S toho právního stanoviska jest úplně nerozhodno, zda později žalovaná firma podržela prodané zboží či je jinam
prodala, zda v tomto případě později vyráběla jiné zboží téhož druhu a
měla je na skladě, čili nic, neboť když prodej pozbyl zmíněným zákazem
provozu platnosti, a jí nemohl již nabýti, jest úplně nerozhodno, zda žalovaná mohla dodati či nic. Proti shora uvedenému právnímu názoru,
tvořícímu podklad rozhodnutí procesního soudu, uvádí žalobce, že zde nejdee ani o trvalou nemožnost žalované strany ve smyslu § 878 obč. zák. plniti, jak za to měl soud procesní, ani o trvalou nemožnost plnění
ve smyslu § 1447 obč. zák., nastavší po uzavření smlouvy, nýbrž o později nastalou částečnou nemožnost dodržení smlouvy stran žalované,
kterážto nemožnost plnění jen oddálila, kdyby však odpadla, byla by
žalovaná opět povinna plniti. Soud odvolací nemůže přisvědčiti shora
uvedenému právnímu názoru procesního soudu, neboť ustanovení § 878 obč. zák. má na mysli, že plnění jest nemožným již při uzavření smlouvy,
kdežto se zde jedná o nemožnost, která nastala později. Soud odvolací
má za to, že zde jde o případ druhé věty § 1447 obč. zák., kde se plnění
závazku stalo pro jednu stranu nemožným náhodou, pročež smluvní
povinnost této strany zaniká. Dekretem krále Rumunského ze dne 14. srpna 1916 byly totiž následkem válečného stavu mezi Rumunskem a
Rakousko-Uherskem a jeho spojenci, každému na rumunském území zakazany bezpodmínečně veškeré obchodní operace s podniky neb se závody oněch států, které byly s Rumunskem ve válečném stavu. I když císař Rakousko-uherský vydal pro své poddané podobný zákaz toliko
ohledné vyplácení peněz veškerým osobám, tehdy v rumunském území
bydlícím, nikoliv však též zákaz týkající se dodávání zboží, bylo tehdejším rakouským občanům hledě k shora uvedené zapovědí platící pro
rumunské poddané, znemožněno, dodati zboží osobám v Rumunsku na
základě kupních smluv, a to proto, poněvadž, osobám těm bylo zakázáno
převzíti dodané zboží a zaplatiti zaň kupní cenu. Tomu tak zde je ohledně dodání zboží, které žádá žalovaná firma, neboť zboží mělo býti dodáno
v čase, kdy nastal mezi Rumunskem a Rakousko-Uherskem stav válečený, žalobci, bydlícímu v Rumunsku, bylo také již připraveno k dopravě, a jen z toho důvodu nebylo dodáno, poněvadž právě tehdy nastal
stav válečný. Co se pak týče otázky, zda nemožnost plniti, nastavší po uzavření kupní smlouvy, byla na straně firmy žalované trvalá, dlužno
otázku tu zodpovědčti kladně. Nutno při tom uvážiti, že vypuknutí nepřátelství mezi řečenými státy znamenalo novou fási světové války,
tehdy již téměř dva roky trvající, že konec války byl následkem této nové komplikace v dálce naprosto nedohledné a že následkem naprosté
nejistoty a neurčitosti, kdy opět zavládnou mírové poměry mezi těmito
státy, bylo pokládati obchody mezi příslušníky těchto státu následkem
vzájemné nemožnosti plniti za zrušené. Poněvadž pak, nehledě k těmto okolnostem, za takového stavu věcí nebylo lze na obchodníku žádati,
aby zboží, které mel nepřátelskému cizozemci dodati, pro něho uschovával po celou nedohlednou dobu války, zejména když se jedná o zboží
a množství takové, jako v tomto případě, dlužno pokládati nahodilou nemožnost plnění, nastavší pro žalovanou firmu následkem války s Rumunskem a následkem zákazu v Rumunsku vydaného, obchodovati s cizozemci, za trvalou. Následkem této nahodilé nemožnosti, splniti smlouvu,
byl závazek žalované strany dle § 1447 obč. zák. zrušen a nemohl
sám o sobě obnoviti, i když plnění se stalo možným, když odpadla překážka t. j. poměr válečný, poněvadž smlouva, podklad tvořící, se stala
právně bezúčinnou, když zanikla smluvní povinnost jedné strany. K obnovení povinnosti žalované firmy dodati bylo by, když opět nastala
možnost plniti, bývalo zapotřebí uzavřití novou kupní smlouvu mezi stranami. Že by bylo došlo, po znovuzahájení vzájemných styků k uzavření takovéto nové kupní smlouvy, žalobce ani netvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S hlediska důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. vytýká žalobce rozsudku druhé
stolice v podstatě, že odvolací soud 1. vychází mylně se stanoviska, že
kupní smlouva mezi stranami stala se nesplnitelnou a neplatnou, že později nemohla již oživnouti a že 2. nesprávně klade dočasnou a přechodnou překážku dopravy na roveň nemožnosti plnění; mimo to dovolatel ještě tvrdí, že v době uzavření smlouvy stranám bylo již známo,
že politická situace byla hrozivá a že žalobce, lituje patrně uzavření
smlouvy, oddaloval dodání prodaného zboží, takže tvrzená nemožnost dodání nebyla nezaviněná. Než právní posouzení věci druhou stolicí je v podstatě správné. Nejvyšší soud poukazuje tudíž především na tyto důvody,
ke kterým se jen ještě dodává toto: Dovolatel sám uznává, že je v prvé
řadě rozhodným, byla-li uzavřená kupní smlouva řečenými zákazy zrušena čili nic. Po této stránce má odvolací soud právem za to, že nastal
případ druhé věty § 1447 obč. zák., totiž že pro náhodu nelze závazek
splniti. Z obsahu zmíněných zákazů obchodování a dopravy vyplývá, že
doprava byla zakázána na naprosto neurčitou dobu. Tím bylo žalovanému znemožněno, by zboží, k dopravě již přichystané, do Rumunska odeslal. Taktéž nic nenasvědčuje tomu, že mohl předvídati neb alespoň
předpokládati, že překážka pomine v brzké nebo dohledné době. Nelze
též namítati, že nastalá překážka byla by smlouvu zbavila platnosti jen v tom případě, kdyby se bylo jednalo o obchod fixní neb lhůtový (termínový), jelikož nebylo lze ani z daleka tušiti, kdy nastanou zase normální
poměry. Proto není případným tvrzení dovolatele, že stanovisko odvolacího soudu vedlo by k vratkému důsledku, že by musila nastati neplatnost uzavřené smlouvy i tehdy, kdyby byla doprava znemožněna
jen na krátkou dobu, na příklad následkem krátkou dobu trvající stávky
neb přechodzího uváznutí neb přerušení dopravy. Dle toho a, jelikož žalobce sám ani neuplatňuje, že projevil protistraně, že upouští od dopravy zboží do Rumunska a že snad zamýšlí naložiti se zbožím v tuzemsku, jest těžiště věci právě v tom, že obchodování mezi stranami bylo
na neurčitou dobu, tedy vůbec znemožněno. Taktéž nelze připustiti, že strany mohly míti na vůli, odkládati plnění na dobu vůbec neurčitou, neboť pro tuto domněnku není ve smyslu čl. 278 obch. zák. žádné opory.
Ohledně tvrzení dovolatele, že žalovaná strana svého času dodání zboží
zbytečně oddalovala a tím znemožnění dopravy zavinila, stačí poukázati na to, jak již odvolací soud právem zdůrazňuje, že toto udání je nepřípustnou novotou, mimo to není pro ně ve spisech žádné opory. Právem
dospěla tedy druhá stolice k úsudku, že nastala nemožnost splnění, jež
smlouvu definitivně zrušila a že tato náhoda škodí žalobci, v jehož jmění
se udála (§ 1311 obč. zák.). Netřeba proto zabývati se ještě s vývody,
jimiž dovolatel, opakuje vývody odvolání, snaží se dolíčiti, že z rozsudku prvé stolice není jasně vidno, z kterého důvodu tato stolice vlastně
žalobu zamítla, že považujíc prodané zboží jednak ze genus, jednak za
species, takto si sama odporuje, dále že žalovaná firma byla s to takové
zboží později dle objednávky dodati. Rovněž je lichým tvrzení dovolatelovo, že se občané Československé republiky již v době uzavření
smlouvy nenacházeli ve válečném stavu s Rumunskem, protože byli již
tehdy považováni Rumunskem za spojence. Tu dovolatel přehlíží, že Rumunsko nebylo sice nepřítelem Československé republiky, že však tento
jiný stav nastal teprve dlouho po uzavření smlouvy, totiž po rozpadnutí bývalého Rakousko-uherského státu.