NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1215.

Nelze mluviti o smísení peněz ve smyslu § 371 obč. zák., přimísil-li držitel větší obnos peněz ku svému nepatrnému obnosu, obzvláště, když mezi oním obnosem byly bankovky, znějící na větší peníz, nežli činil celý obnos patřící původně vlastnicky držiteli (§ 415 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 4. října 1921, Rv I 415/21.) Žalobce odevzdal dne 12. října 1920 Ottu Sch-ovi 16000 Kč za účelem nákupu zboží. U výkonu exekuce na movitosti bylo dne 13. října 1920 Ottu Sch-ovi zabaveno 15250 Kč. Žalobce domáhal se žalobou na žalovaném vymáhajícím věřiteli, by uznáno bylo právem, že vedená exekuce jest nepřípustnou, ježto mu přísluší ku zabaveným penězům právo, exekuci vylučující. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud uvedl v důvodech: Právo, jež dle žalobcova tvrzení činí provedení exekuce nepřípustným, nemůže býti žádným jiným právem, než právem vlastnickým a žalobce neuvádí také v žalobě žádných skutečností, ze kterých by odvozoval svůj nárok, který by vyplýval z nějakého jiného práva, což by přece podle § 226 c. ř. s. učiniti musil. Domáhá se tedy žalobce na soudě uznání svého práva vlastnického k zabavené a žalovanému vydané částce 15250 Kč a důsledkem absolutního rázu tohoto práva (§ 354 obč. zák.) dalšího soudního výroku o tom, že exekuce ohledně ní jest nepřípustnou. Jeho žaloba, byť po stránce formální jevila se žalobou vylučovací ve smyslu § 37 ex. ř., podle své vnitřní vlastní právní podstaty jest žalobou vlastnickou, neboť základem jejím jest vlastnictví. Náleželo tedy žalobci podle § 369 obč. zák., aby dokázal, že řečená částka jest jeho vlastnictvím a, poněvadž jde o věci movité, aby je podle § 370 obč. zák. popsal takovými známkami, jimiž se liší od všech podobných věcí téhož druhu. Zkoumá-li se obsah žaloby, patrno, že nevyhovuje uvedeným zákonným předpisům ani ustanovení § 226 c. ř. s., neboť se v ní nikde ani netvrdí, ani důkaz o tom nenabízí, že částka 16000 Kč, žalobcem O. Sch-ovi odevzdaná, z nichž oněch 15250 Kč prý pochází, byla vlastnictvím ža1obcovým. V té příčině neuvedl žalobce ani v žalobě ani za sporu skutečností, na kterých své vlastnictví zakládá, a aniž podle § 372 obč. zák. uvedl něco ohledně platného titulu a pravého způsobu, jímž dostal se k držbě dotyčných peněz, jichž také nijak nepopsal. Z pouhého tvrzení, že je O. Sch-ovi odevzdal, zajisté ještě nevyplývá, že by byl jejich vlastníkem, ani není možno v něm spatřovati ani skutkový údaj, že byl vlastníkem. Neníť tím vyloučeno, že žalobci mohly býti dotyčné peníze třeba také jen nějakou osobou třetí svěřeny, aniž přešly do jeho vlastnictví. Již tyto vylíčené nedostatky žaloby samé musilу by míti za následek zamítnutí žaloby jako neodůvodněné, neboť z řečeného plyne, že žalobce ani netvrdil, tím méně dokázal skutečnosti, z nichž by vyplývalo právo, činící provedení exekuce nepřípustným. Na tomto místě dlužno uvésti, že odvolací soud nesdílí právního názoru odvolatelova odpůrce, že by se zřetelem na ustanovení § 261 ex. ř. slušelo řízení exekuční pokládati v tomto případě ukončeným a že by následkem toho byla žaloba excisní již proto vyloučena. Nelze totiž přehlédnouti, že kromě peněz zabaveny byly u O. Sch-a zároveň ještě jiné věci, které prodány byly teprve dne 19. listopadu 1920 a za ně docílený výtěžek přikázán pak usnesením ze dne 24. listopadu 1920. Ježto žaloba podána byla již dne 4. listopadu 1920 a řízení exekuční dlužno pokládati za celek, plyne z toho, že podána byla ještě za jeho trvání. Pokud jde o vývody odvolací, neprávem odvolává se žalobce na ustanovení § 415 obč. zák. k obhájení svého stanoviska, poněvadž toto jest všeobecného rázu. O smísení peněz platí zvláštní předpis § 371 obč. zák., pročež nutno se jím říditi. Nejvyšší soud zrušil rozsudky předchozích soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud správné uvádí, že jde o žalobu vlastnickou a že náleželo žalobci, aby dokázal, že částka 15250 Kč, Sch-ovi zabavená, jest jeho vlastnictvím, má však za to, že jest žaloba neodůvodněná již proto, že žalobce ani netvrdí, ani důkazu o tom nenabízí, že částka 16000 Kč žalobcem Sch-ovi odevzdaná, byla vlastnictvím žalobcovým. Že jde o žalobu ve smyslu § 37 ex. ř. na základě práva vlastnického, plyne ze žaloby samé, v níž žalobce ke konci uvádí, že žalovanému oznámil, že zabavený obnos jest jeho vlastnictvím, s vyzváním, aby jeho vlastnické právo uznal, což žalovaný odmítl. Okolnost, že žalobce o svém tvrzeném vlastnictví v žalobě žádných důkazů nenabídl, nemůže však býti ještě důvodem pro zamítnutí žaloby, poněvadž v řízení před soudem procesním otázka vlastnictví žalobcova k zabaveným penězům vůbec na přetřes vzata nebyla, žalovaný, který se obmezil na pouhé popření údajů žalobních, v této příčině žádné námitky nevznesl a soud procesní vzhledem k svému stanovisku, že jest žaloba neodůvodněna již dle § 371 obč. zák., touto otázkou se neobíral. Poněvadž však tato otázka jest důležitá pro samu podstatu žaloby vlastnické (§ 369 obč. zák.), bylo věcí soudu, aby se zachoval podle § 182 с. ř. s., totiž aby strany vyzval k doplnění nedostatečných údajů o okolnostech pro spor rozhodných, k označení průvodních prostředků o tom а k podání vysvětlení, která ke zjištění skutkové podstaty tvrzených práv a nároků jsou nutnými. Ta okolnost, že žalobce nenabídl důkazy o skutečnostech, jež soud prvé stolice nepokládal za důležité, nemůže míti tedy sama o sobě za následek zamítnutí žaloby, nýbrž jest nutno, řízení, které v tomto směru zůstalo neúplným, doplniti. Ač tento nedostatek v odvolání uplatňován není, dlužno k němu přes to z moci úřední přihlédnouti, poněvadž bez zjištění okolností shora uvedených správné právní posouzení věci není možné. Dovolatel uvádí sice v dovolání nově a proti obsahu žaloby, že nežaloval z titulu vlastnictví, avšak není připustno, aby právní důvod žaloby teprve v dovolání byl měněn. Ostatně není ani v dovolání jiný právní důvod žaloby přesně označen. Dlužno se ještě zmíniti o stanovisku soudu procesního, že se dlužník Otto Sch. stal smísením peněz jejich vlastníkem. Odvolací soud se v tomto směru obmezuje pouze na vyvrácení námitky, že jde o ustanovení § 415 obč. zák. a vyslovuje, že o smísení peněz platí zvláštní předpis § 371 obč. zák., jímž nutno se říditi. Soud procesní zjišťuje, že z peněz žalobcem Sch-ovi odevzdaných 16000 K dal Sch. své manželce 500 K, výkonný orgán že mu ponechal 300 K, a pončvadž bylo zabaveno 15250 K, dovozuje z toho, že Sch. k těmto penězům přimísil svých 50 K, čímž se stal dle § 371 obč. zák. vlastníkem všech peněz. Tento náhled sdíleti nelze. Částka 50 K jest vzhledem k celkovému zabavenému obnosu 15250 K tak nepatrnou, že nemůže míti za následek takové smísení peněz, aby ostatní peníze žalobcem Sch-ovi dané nemohly býti od 50 K Sch-ových rozeznány, zvláště když by bylo zjištěno, co potvrdil soudní vykonavatel, že se mezi zabavenými penězi nalézaly státovky 500 K a 100 korunové, s nimiž přece peníz 50 K smísen býti nemůže. Bude tedy i v tomto směru příslušné zjištění žádoucno.

Citace:

Čís. 1064. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 370-373.