Č. 3273.

Učitelstvo národních škol: I. * Bývalé manželce učitele veř. školy národní v Čechách, jejíž manželství bylo rozloučeno, nepřísluší nárok na vdovskou pensi. — II. * I za platností zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. platí co do podmínek nároku na vdovskou pensi po učiteli veřej, školy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku předpisy zemských zákonů o právních svazcích učitelstva s pozdějšími změnami, co do číselného určení pense však platí předpisy úřednické. — III. Předpis § 56 zák. o školách nár. z r. 1869 o pensijních nárocích vdov po učitelích má povahu pouhého předpisu rámcového. — IV. K pojmu výrazu »vdova«. — V. Nárok na vdovskou pensi jest posuzovati podle právních předpisů platných v době úmrtí manžela.
(Nález ze dne 21. února 1924 č. 2973).
Prejudikatura: Boh. 2166, 2446 a 2983 adm.
Věc: Marie G. ve V. (adv. Dr. Ant. Horner z Lokte) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka uzavřela roku 1907 sňatek s Josefem G.; toto manželství bylo roku 1908 soudně rozvedeno a roku 1920 rozloučeno; když Josef G. jako odborný učitel na odpočinku dne 10. srpna 1922 zemřel, zažádala st-lka podáním z 11. září 1922 za přiznání úmrtního kvartálu a vdovské pense.
Zšr rozhodnutím i 16. října 1922 této žádosti nevyhověla, poněvadž manželství st-lky se zesnulým Josefem G. bylo nálezem krajského soudu v Ch. z 28. června 1920 rozloučeno, a po rozloučení manželství právní nárok manželky na zaopatřovací požitky z veřejných prostředků není odůvodněn žádným předpisem zák., a poněvadž nárok na úmrtní kvartál nutno odmítnouti, jelikož podmínky § 32 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. nejsou splněny.
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnuti zšr-y.
Stížnost neuznal nss důvodnou z těchto úvah:
Stížnost omezuje se na otázku nároku vdovské pense, nechávajíc otázku event. nároku na pohřebné stranou, proto i nss může zaměstnávati se toliko otázkou prvou.
Podle § 56 zák. o školách národních z roku 1869 mají ». . . . vdovy po učitelích definitivně zřízených .... právo na pensi, a vztahují se v této příčině k nim vůbec všeliká nařízení, týkající se úředníků státních.« Z této všeobecné dikce zák., který zejména v textu německém v době vydání zák. autentickém — užívá výrazu »im allgemeinen« a z všeobecné povahy tohoto zák. plyne, že tento § obsahuje toliko předpis rámcový, jehož bližší provedení ponecháno zákonodárství zemskému. Toto provedení stalo se v Čechách zákonem z 19. prosince 1875 č. 86 z. z., jenž (se změnami provedenými pozdějšími zák. z 13. května 1894 č. 36 z. z., 2. listopadu 1899 č. 87 z. z., 27. ledna 1903 č. 16 z. z.) stanovil v §§ 60 a násl. podrobněji nároky vdov po učitelích veřejných škol na pensi.
Podle § 26 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. »pravidla o tom, jak jest dávati učitele do výslužby a kterak zaopatřovati pozůstalé po nich .... řídí se zákonnými předpisy, platnými v jednotlivých zemích, se změnami, jež vyplývají z tohoto zákona.«
Stanoví-li pak § 30 téhož zák., že »zaopatřovací požitky pozůstalých po učitelích vyměří se podle pravidel o zaopatřovacích požitcích osob, pozůstalých po státních úřednících . . .«, tedy jest zřejmo, že i za platnosti zák. č. 274/19 platí co do podmínek nároku na vdovskou pensi shora uvedená ustanovení zákona zemského, pokud snad pozdějšími předpisy, zejména některými předpisy zák. č. 274/19 nejsou změněna, kdežto předpisy úřednické platí jen pro vyměření t. j. číselné určení pense.
Toto rozlišení jest ovšem také úplně ve shodě s celou výstavbou zák. č. 274/19, který na učitelstvo národních škol rozšířil jen ony předpisy úřednické, které se týkají hmotného postavení úřednictva, kdežto co do povahy služebního poměru platí dále zvláštní předpisy učitelské.
Stejnou zásadu ostatně vyslovil nss již s hledisek částečně rozdílných v jiných nálezech; tak v nál. Boh. 2166 adm. (stran dovolené s čekatelným), v nál. Boh. 2983 adm. (stran předpisů služební pragma- tiky) a zejména v nál. Boh. 2446 adm., ve kterém vysloveno, že »i po vydání zák. č. 274/1919 platí co do podmínek pensionování učitelstva veř. škol národních předpisy zákonů zemských o právních svazcích učitelstva toliko se změnami v paritním zák. (po př. v jiných normách) výslovně uvedenými.
Dle toho nelze tedy nárok st-lky — jak stížnost mylně se domnívá — posuzovati podle předpisů úřednických, zejména nikoliv podle § 17 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., ale naopak podle předpisů cit. zemského zák. o právních svazcích učitelstva.
Uvedený zákon mluví hned na prvém místě, kde se zabývá zaopatřovacími požitky pozůstalých po učiteli (nehledí-li se k § 56) — v § 60 o nároku vdovy na zaopatřovací požitky.
Ze slovného významu výrazu »vdova« stejně jako ze způsobu, kte- rým všeobecný občanský zákonník tohoto výrazu užívá (viz §§ 700, 1242, 1243, 1244), plyne, že vdovou lze nazvati jen manželku, jejíž manželství bylo smrtí manželovou rozvázáno (§ 111 o. z. o.).
Bylo-li tedy manžel, co do svazku rozvázáno jiným způsobem — rozlukou — není tu, zemře-li později býv. manžel — stejně »vdovy«, jako se »vdovou« nestane žena, jejíž manželství bylo prohlášeno za neplatné (§ 94 a násl. o. z. o.) tím, když muž zemře.
Naproti tomu ovšem jest vdovou manželka, jejíž manželství bylo toliko rozvedeno, tedy co do svazku dále trvalo, a bylo teprve smrtí rozvedeného manžela rozvázáno.
Z toho důvodu jednak zákon vdovskou pensi nepřiznává bývalé manželce, jejíž manželství bylo rozloučeno a která tudíž — v době úmrtí bývalého manžela — již manželkou jeho nebyla, jednak zaměstnává se ovšem zákonodárství jen otázkou, kdy pense vdovská přísluší ženě rozvedené.
V tomto směru pak stanoví § 64 čes. zem. zák. o právních svazcích učitelstva, že vdova nemá nároku na pensi, bylo-li manželství soudně rozvedeno z viny manželky; podobný předpis má i právo úřednické v § 17 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., kde v bodě 2 se praví, že roz- vedená manželka zřízence státního pozbývá toliko tenkráte svých nároků , je—li dokázáno, že rozvod stal se vinou její.«
Zákon vychází tu v obou případech zřejmě z hlediska, že nároku na zaopatkní z důvodu svého manželství má býti zbavena žena, která sama rozvod tohoto manželství zavinila; podobnou myšlenku projevuje ostatně též § 759 o. z. o., který vylučuje zákonné právo dědické jednoho manžela po druhém, stal-li se rozvod z viny onoho manžela, jenž druhého přežil.
Stížnost dovolává se toho, že prý dříve rozluka nebyla možná, pročež prý zákon o pensijním nároku při rozloučeném manželství nemluví. Toto stanovisko není správné; neboť třeba ovšem v době, kdy uvedené zákony byly vydány (r. 1875, 1896 atd.) při manželství katolíků rozluka možná nebyla (§ 111 o. z. o.), byla rozluka přec již tehdy přípustná při manželství křesťanů-nekatolíků, židů a osob nepříslušejících k některému uznanému náboženskému vyznání (§§ 115, 116, 133, a násl. o. z. o., § 10 zák. z 25. května 1868 č. 47 ř. z. a § 2 zák. z 9. dubna 1870 č. 51 ř. z.). Třebas tedy v době vydání oněch zákonů vzhledem k faktické okolnosti, že většina učitelstva byla náboženského vyznání katolického, počet učitelů, jichž manželství bylo rozloučeno, nebyl zvláště značný, tedy ořece případ ten nebyl vyloučen a byl zejména snadno možný též zřetelem k platnému tehdy předpisu § 48 zák. o školách národních z r. 1869.
Z toho je zřejmo, že zákonodárce, nedávaje předpisu o eventuelních zaopatřovacích požitcích pro bývalou rozloučenou manželku učitele, neučinil tak z nedopatření, nýbrž vědomě, poněvadž vdovskou pensi přiznal toliko vdově; z toho pak se podává dále, že ustanovení platného o nároku na vdovskou pensi manželky (vdovy) rozvedené beze své viny nelze analogicky použíti na případ, kde svazek manželský zanikl rozlukou.
Z těchto úvah jde, že bývalé rozloučené manželce vdovská pense po zemřelém bývalém manželu-učiteli veřejných škol národních vůbec nepřísluší.
Není sporu o tom, že manželství st-lky s Josefem G. bylo roku 1920 soudně rozloučeno a že tedy st-lka v době, kdy Josef G. zemřel, jeho manželkou již nebyla a proto se také jeho smrtí nestala vdovou. Nemá proto nárok na vdovskou pensi, a je nař. výrok ve shodě se zákonem.
Proti tomu nelze se důvodně dovolávati ani toho, že prý st-lka uzavřením manželství nabyla právního nároku na někdejší vdovskou pensi, kteréhož nároku prý nemohla býti zbavena tím, že rozvod, z viny manželovy provedený, byl na základě zák. č. 320/1919 k návrhu provinělého manžela, bez přičinění st-lky, přeměněn v rozluku.
Neboť nárok na zaopatřovací požitky vdovské nevzniká již pouhou skutečností sňatku manželského, pročež také vznik nároku toho nelze posuzovati podle právního stavu platného v době uzavření sňatku, naopak vzniká nárok na vdovskou pensi teprve úmrtím manžela, při čemž jest ovšem vázán ještě na další podmínky (na př. podle § 61 zák. o práv. svazcích učitelstva, dále podle § 64 téhož zák. podmínkou, že manželství nebylo uzavřeno, když manžel již byl na odpočinku anebo že manželství nebylo vinou manželky rozvedeno); proto také nelze tu mluviti o zániku, ztrátě nějakého práva a nelze důvodně dovolávati se předpisů III. dílu třetí hlavy o. z. o. o zániku práv a závazků, nehledě ani k tomu, že tu nejde o nárok soukromoprávní, nýbrž o nárok veřejnoprávní.
Co do dalšího obsahu této námitky jest uvésti toto:
Jest ovšem pravda, že před vydáním zák. č. 320/19 rozluka manželství bez souhlasu nebo provinění manželky možná nebyla (§§ 115, 133, 135 o. z. o.), že tedy manželka nemohla rozlukou býti zbavena čekatelství na eventuelní budoucí pensi vdovskou bez zavinění neb alespoň přičinění, stejně jest pravda, že zákonem č. 320/19 za určitých předpokladů se stal možným případ opačný, že totiž manželka, jejíž manželství bylo rozvedeno vinou manželovou a jež by tedy v případě úmrtí manžela nárok na vdovskou pensi měla, může naděje na budoucí pensi býti zbavena beze svého provinění a bez svého přičinění tím, že zákon připouští nyní za určitých předpokladů (§§ 15, 16, 17) přeměnu rozvodu na rozluku i k jednostrannému zakročení onoho z manželů, jehož vinou manželství bylo svého času rozvedeno, kterýžto případ podle tvrzení stížnosti nastal i při st-lce.
Nelze upříti, že v tomto stavu zákonodárství spočívá určitá tvrdost, kterou odstraniti však by mohla jenom budoucí zákonná úprava této otázky, ze které však nelze vyvozovati nic proti správnosti shora uvedených dedukcí de lege lata.
Bez významu pro otázku existence nároku rozloučené ženy na vdovskou pensi jest konečně též ta okolnost, stížností dovolávaná, že i po rozluce může býti resp. v tomto případě také skutečně byl bývalý manžel stejně jako po pouhém rozvodu povinen k alimentačním platům pro bývalou svoji manželku; neboť alimentační nároky z manželství se podávající, které po případě trvají i po vysloveném rozvodu a i po provedené rozluce, jsou povahy čistě soukromoprávní a nemají vlivu na eventuelní veřejnoprávní nárok manželky (vdovy) vůči službodárci zesnulého manžela na zaopatřovací požitky vdovské.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3273. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 637-640.