Č. 3527.

Vojenští gážisté: Při propočtení služební doby podle zák. č. 195/1920 není právního nároku na započtení více než šesti let z doby přesloužené (§§ 5, 6 a 7 cit. zák.).
Administrativní řízení: Resoluce národního shromáždění podaná vládě nemá povahu všeobecně závazné právní normy.
(Nález ze dne 26. dubna 1924 č. 7392).
Věc: Gustav L. v L. (adv. Dr. Frant. Ulberth z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. konc. Dr. Jos. Kocman) o započtení přesloužené doby.
Výrok Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž byl jako nadporučík účetní kontroly přeložen dnem 30. listopadu 1921 do výslužby, vykázal při propočítání služební doby ve smyslu zák. z 19. března 1920 č. 195 Sb. jako dobu do dne 1. ledna 1920 přeslouženou 7 roků a 27 dnů. Poněvadž mu z této přesloužené služební doby bylo započteno jen 6 roků, žádal st-l o započtení i zbývajícího 1 roku a 27 dnů. Žádost ta byla nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodu, že st-l nesložil dosud zkoušky ze služebního jazyka, v důsledku čehož jest vyloučen z časového postupu a nepřichází tudíž v úvahu ani při započtení přesloužené doby. Stížnost připouštějíc, že st-l nesložil dosud zkoušky ze služebního jazyka, namítá, že nař. rozhodnutí odporuje zákonu, protože nesložení zkoušky té jest podmínkou pouze pro budoucí časový postup, nikoli však pro propočtení služební doby až do 1. ledna 1920 vykonané.
O stížnosti té uvážil nss toto:
Propočtení služební doby jako podkladu pro zařazení gážisty do platové stupnice i pro jeho další postup do vyšších požitků (§ 5 cit. zák.) jest upraveno v §§ 6 a 7 zák. č. 195/1920. § 6, odst. 1 stanovil, že zařadění do platové stupnice děje se podle služebních let, započítatelných pro postup do vyšších požitků a určil, která léta jsou započítatelna.
Pokud jde o započtení doby přesloužené, t. j. doby převyšující dobu, ve které lze dle postupových stupnic v § 5 uvedených dosáhnouti oné hodnostní třídy, ve které gážista právě jest, stanovil § 7 lit. a), že se doba tato započítá gážistům domácího vojska do postupu do vyšších požitků až do nejvyšší míry 6 let. Z tohoto ustanoveni plyne jasně, že zákon neposkytuje žádného právního nároku na započtení doby přesahující nejvyšší míru 6 let.
Ohledně doby přesahující těchto 6 roků, schválilo Národní shromáždění ve schůzi dne 19. března 1920 resoluci, dle které může mno za zvláštních okolností, zasluhujících ohledů, výjimečně dovoliti započítání přiměřeného počtu dalších let z přesloužené doby do časového postupu těm gážistům, kteří by při způsobu zařadění zákonem stanoveném byli velmi značně poškozeni. Tato resoluce byla pak v plném znění převzata do výn. mno ze 4. srpna 1920 č. 455852/VI-29, jenž obsahuje prováděcí předpisy k cit. zák. (bod 9 odst. 3 k §§ 6 a 7 zák., viz věstník mno ze 7. srpna 1920 bod 454).
Nehledě ani k tomu, že resoluce Národního shromáždění podaná vládě nemá povahy všeobecně závazné práni normy, jde jak ze znění uvedené resoluce, tak i z textu cit. výnosu min. jasně, že ani tyto emanace neuznávají žádného právního nároku na započtení více než 6 let z doby přesloužené, nýbrž že povolení nebo nepovolení takového započtení jest věcí volného a ničím neomezeného uvážení mno. Nebylo-li tedy st-li z důvodů meritorních povoleno započtení více než 6 let z doby přesloužené, nemohlo tím býti porušeno žádné jeho subjektivní právo. Ale pak není nss-u možno, přezkoumávati meritorní důvody, ze kterých úřad k zamítnutí žádosti té dospěl, neboť nss poskytuje stranám ochrany své jen tam, kde porušení subjektivních práv jest možno (§ 2 zák. o ss).
Proto bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3527. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1125-1126.