NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6366.

Tesařský dělník, jenž dostával zprvu mzdu podle pracovních hodin, později týdně a zůstal vždy jen předním dělníkem, nebyl obchodním pomocníkem podle zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Zaměstnanec se stal po případě nehodným důvěry zaměstnavatelovy (§ 82 písm. d) živn. řádu), sdělal-li nesprávně mzdové listiny a vykazoval-li o dělníka více, nežli jich skutečně pracovalo.
Záleží na okolnostech případu, zda snad opomenutí neprodleného propuštění lze pokládati za vzdání se práva k němu.
(Rozh. ze dne 13. října 1926, Rv 1 1038/26.)
Žalobce byl žalovaným koncem září 1925 propuštěn ze služby. Žaloba, jíž se domáhal zaplacení mzdy za dobu do konce roku 1925, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dlužno předem uvážiti, jaký byl služební poměr žalobcův. Prvý soud zjistil a odvolací soud zjištění to převzal (§ 498 c. ř. s.), že žalobce byl zprvu přijat jako tesařský dělník, dostával mzdu dle pracovních hodin, později týdenní a že vždy zůstal jen předním dělníkem. Jako takový nenáležel žalobce do skupiny zaměstnanců, již mají na zřeteli §§ 1 a 2 zákona o obch. pomoc. a jest tedy přípustnost jeho okamžitého propuštění posuzovati dle živnostenského řádu. Dle §u 82 písm. d) živn. řádu může zaměstnavatel propustiti zaměstnance, dopustil-li se krádeže, zpronevěry nebo jinakého trestného činu, který by ho činil nehodným důvěry zaměstnavatele. Za takový čin nutno pokládati i nesprávné sdělání mzdové listiny na úkor zaměstnavatele, jakž se stalo v případech soudem uvedených. Kdyby bylo pravdou, že žalobce učni B-ovi připsal jen omylem o devět pracovních hodin více, byl by mu musil také vyplatiti příslušnou mzdu. To se však dle zjištění nižších soudů nestalo a vrátil žalobce zadržený peníz žalovanému, vlastně byl mu teprve později odepsán od mzdy, když byl B. volán k zodpovědnosti a věc vysvětlil. Neomluvitelným jest také výkaz o jednoho dělníka více než jich skutečně pracovalo, když měl žalobce pod dozorem toliko pět dělníků. Postačily tedy již tyto okolnosti ve své souvislosti, by žalobce pozbyl důvěry svého zaměstnavatele, žalovaného, a byl ze služby ihned propuštěn. Jest nerozhodno, že žalovaný hned při prvém provinění žalobcově (připsání o jednoho dělníka více) svého práva nepoužil a že i v případu B-ově se propuštění stalo asi o týden později. Svědek L. uvádí, že připsání osmi nebo devíti hodin B-ovi oznámil manželce žalovaného dne 14. září 1925 a že žalovaný o tom zvěděl až 16. září 1925, poněvadž byl tehdy nepřítomen. Došlo-li tedy к propuštění již 22. září 1925 (v úterý), tedy hned v nejbližší pracovní den nového týdne, kdy žalobce přišel do práce — v pondělí totiž vůbec nepracoval, aniž by se byl omluvil, — nelze z toho dovozovati, že žalovaný žalobci jeho provinční prominul. Rovněž nelze na to usuzovati z okolnosti, že ho chtěl k jeho žádosti nechati dodělati určité práce. Zákon nepředepisuje, že se propuštění musí státi ihned, jakmile se zaměstnavatel dozvěděl o poklesku, který jest důvodem propuštění; záleží vždy na okolnostech případu, zda snad opomenutí neprodleného propuštění lze vykládati jako vzdání se práva k němu. I kdyby se tedy mohlo za to míti, že žalovaný z květnového případu (připsání o jednoho dělníka více) nechtěl vyvoditi důsledky, přece jen nemusil zůstati tento poklesek beze vlivu na posouzení žalobcovy důvěryhodnosti při nově se vyskytnuvším případu B-ově, který byl ostatně sám o sobě způsobilý, by podvrátil důvěru žalovaného v žalobce. Ale i kdyby bylo posuzovati služební poměr žalobcův dle předpisů zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., nevedlo by to k důsledkům pro něho příznivějším, neboť dle §u 27 čís. 1 zákona jest pokládati za důležitý důvod, pro který může býti zaměstnanec předčasně propuštěn, dopustil-li se činu, který ho učinil nehodným důvěry zaměstnavatelovy, tudíž i takového činu, který, na rozdíl od předpisu § 82 písm. d) živn. ř., sám o sobě nemusí býti ještě činem trestným. Že provinění žalobcova svrchu zmíněná jsou takovýmto činem, plyne již z hořejší úvahy.

Citace:

č. 6366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 406-408.