NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13921.

Pro opravné řízení jde o věc nepatrnou, byla-li pohledávka zažalovaná u krajského soudu a přesahovavší původně 5000 Kč, před koncem ústního jednání v prvé stolici obmezena na úroky, které nepřevyšují 300 Kč, a na útraty sporu.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1934, R II 524/34.)
Žalobu o 5166 Kč, zadanou na krajském soudě, obmezila žalobkyně před koncem ústního jednání na 5% úroky z 5166 Kč za dobu od 10. března 1934 do 16. března 1934 a na útraty sporu. Procesní soud prvé stolice takto obmezené žalobní prosbě vyhověl. Odvolací soud odmítl odvolám žalované. Důvody: Žalobkyně obmezila žalobní nárok na 5% úroky z 5166 Kč ode dne 10. března 1934 až do 16. března 1934 a na útraty. Úroky tvoří tedy hlavní nárok a, jelikož nárok ten nepřesahuje 300 Kč, jde o věc nepatrnou (§ 448 a násl. c. ř. s.). Proti rozsudku ve věcech nepatrných může podle §§ 452 čís. 2 a 501 c. ř. s. býti podáno odvolání jen pro zmatečnosti uvedené v § 477 čís. 1 až 7, bez ohledu, zda nárok byl nepatrným již od původu, či se stal nepatrným obmezením žalobní prosby (čís. 346, 6681, 7158 sb. n. s.). V souzeném případě odvolání zmatečnosti neuplatňuje a bylo je tudíž jako nepřípustné odmítnouti (§ 471 čís. 2 a § 474 druhý odstavec c. ř. s.).
Nejvyšší soud odmítl rekurs do odmítacího usnesení odvolacího soudu.
Důvody:
Jde o to, zda pro opravné řízení jde o »věc nepatrnou«, když původně u krajského soudu zažalovaná pohledávka přesahovala 5000 Kč, byla však před koncem ústního jednání v prvé stolici obmezena na úroky, které nepřevyšují 300 Kč, a na útraty sporu. Úroky jsou příslušenstvím zažalované pohledávky (§ 912 obč. zák.). Byla-li však žaloba obmezena na úroky, stalo se toto dřívější příslušenství, které zbylo ještě z hlavní věci, jediným předmětem sporu, o kterém jest rozhodnouti rozsudkem. Přípustnost odvolání řídí se pak výší úrokové pohledávky, o níž má odvolací soud rozhodnouti. Nárok útratový není ani částí hlavního nároku, ani jeho příslušenstvím a jest o něm rozhodnouti usnesením, byla-li žalobní prosba obmezena jen na útraty sporu (srov. plen. usnesení ze dne 20. května 1924 čís. Pres. 298/24 čís. 3868 sb. n. s.). Výše útrat nemá vůbec vliv na povahu rozhodnutí o úrocích. Poněvadž v souzeném případě úroky, o kterých rozhodl první soud, daleko nedosáhly 300 Kč, správně usoudil odvolací soud, že do odvolacího řízení šla již »věc nepatrná« a že rozsudek prvního soudu by mohl býti napaden jen z důvodů zmatečnosti vypočtených v § 477 čís. 7 (§ 501) c. ř. s. Na tom nemění nic okolnost, že rozsudek byl vydán krajským soudem. Jest sice dáti stěžovateli za pravdu, že pro řízení v majetkoprávních sporech u krajských soudů neplatí předpisy §§ 448 až 453 c. ř. s. a že proto zákon v čl. XIV čís. 1 uv. zák. k j. n. zvlášť a výslovně stanovil odchylku o bagatelním řízení jen pro případ, kde je krajský soud příslušný podle §§ 79 a 94 odst. 2 j. n., ale tím otázka, o niž tu jde, rozhodnuta není. Zde jde o otázku opravných prostředků ve věcech nepatrných, o čemž jsou předpisy v §§ 501, 502 odstavec druhý a § 517 poslední odstavec c. ř. s. Tyto předpisy nemají význam jen ve spojení s řízením ve věcech nepatrných podle §§ 448 až 453 c. ř. s., nýbrž i samy o sobě, při čemž jen pojem »věci nepatrné« jest vzat z § 448 c. ř. s. První předpis ustanovuje, že »v nepatrných věcech« může býti rozsudek prvního soudu napaden odvoláním jen pro zmatečnosti v § 477 čís. 1 až 7 c. ř. s. vypočtené; druhý předpis praví, že »ve věcech nepatrných« není dopuštěn další pořad opravných prostředků proti rozhodnutí odvolacího soudu; a třetí předpis ustanovuje, že proti usnesení odvolacího soudu »ve věcech nepatrných« jest rekurs vyloučen. Zákon nikde nerozeznává, zda věc byla nepatrnou již od původu, či zda se teprve za řízení nepatrnou stala, buďsi tím, že strana sama přiváděla do odvolacího nebo dovolacího řízení podle svých návrhů (§§ 462 odstavec prvý a 504 odstavec prvý c. ř. s.) »věc nepatrnou«, nebo tím, že rozhodnutím prvního neb odvolacího soudu byl původní nárok procesuálně rozštěpen a že by pak do odvolacího nebo dovolacího řízení po rozštěpení přicházela již jen »věc nepatrná«, neboť ve všech takových případech je dílčí nárok samostatnou základnou pro posuzování přípustnosti odvolání nebo dovolání. V uvedených případech nezáleží tedy na tom, zda již první soud konal řízení podle předpisů o věcech bagatelních, nýbrž záleží jen na tom, zda opravný soud by měl podle odvolacího nebo dovolacího návrhu rozhodovati »ve věci nepatrné«. Účelem zákona bylo ulehčiti opravným soudům, pokud by měly rozhodovati jen o nepatrnostech; běží tu pro soudy opravné o použití zásady, že »minima non čurat prätor«. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by lze vyvolávati činnost odvolacích soudů také jen pro několik haléřů. V takových věcech se lze domáhati rozhodnutí soudu druhé stolice jen z určitých v zákoně přesně vypočtených důvodů (§§ 501 a 517 c. ř. s.) a nelze se domáhati rozhodnutí soudu třetí stolice vůbec (§§ 517 poslední odstavec a 502 druhý odstavec c. ř. s.). Že tomu tak jest, jde najevo také z této úvahy: Předpis § 502 c. ř. s. upravuje přípustnost dovolání. Kdyby odstavec druhý tohoto předpisu platil jen pro případy, kde šlo o věc nepatrnou již od původu a kde tedy již první soud rozhodoval podle předpisů §§ 448 a 453 c. ř. s. a odvolací soud rozhodoval v rámci § 501 c. ř. s., nemělo by toto ustanovení vůbec smyslu, protože o odvolání z důvodů zmatečnosti rozhoduje odvolací soud jen v neveřejném sezení a jen usnesením (§ 471 čís. 5 a § 473 c. ř. s.), proti němuž není dovolání nikdy přípustné. Musí tedy zmíněný předpis míti na mysli jen případ, kde ještě odvolací soud rozhodoval nikoliv o věci nepatrné, ale kde teprve k dovolacímu soudu jde věc bagatelní (srov. v témže smyslu také zásady vyslovené v rozhodnutích čís. 346, 4314, 4888), jež jest zcela obdobné nynějšímu případu (pak čís. 6681, 7158 a jiných sb. n. s.). Napadené usnesení vydal odvolací soud ve věcech nepatrných, není tedy proti němu rekurs. přípustný (§ 517 poslední odstavec c. ř. s.) a bylo jej podle § 526 c. ř. s. odmítnouti.

Citace:

Čís. 13921.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 322-324.