Čís. 4012.

Nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., netýká se účtů, jichž majitel neměl bydliště na území býv. Rakousko-Uherska.
K tomu, zda pro spornou pohledávku platí nařízeni ze 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n., jest přihlédnouti z úřadu.
(Rozh. ze dne 24. června 1924, Rv II 139/24.)
Žalobě na firmu, jejíž hlavní závod byl ve Šternberku na Moravě, o vyplacení salda v Kč bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Žalovaná sdělila žalobci dopisem ze dne 26. května 1919, že přihláška jeho požadavku u ní ve výši 42471 K 31 h (stav z 1. března 1919 s úroky do 31. prosince 1918) k dávce z majetku v Československém státě bude provedena jejím šternberským domem; a dopisem ze dne 27. června 1919, že žalobcův požadavek jest veden v knihách u jejího šternberského domu, tedy v Československu, tak že tento dluh jest pokládati za dluh české firmy a nikoli za dluh firmy německo-rakouské. Již těmito projevy žalované, učiněnými po měnové rozluce, jest otázka měny vyřešena v neprospěch žalované, neboť právem nižší soudy vyložily, že žalovaná takto způsobem, vylučujícím jakoukoliv pochybnost, uznala, že sporná pohledávka jest jako závazek, splatný v oblasti Československého státu (§ 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n.), pohledávkou korun československých. Pokud žalovaná uznala později za dobré, změniti své stanovisko, a, těžíc z formální okolnosti, že účet byl veden ve Vídni, namítala, že žalobci přísluší proti ní nárok jen v korunách rakouských, nesrovnává se to nejen s jejím předchozím uznáním, nýbrž příčí se to i vší obchodnické poctivosti, a pokus žalované, držeti zmíněnou námitku ještě v třetí stolici, hraničí na svévoli. S toho právního stanoviska lze ponechati stranou veškeré ostatní vývody dovolacího spisu, zejména též výtky dle čís. 2 a 3 §u 503 c. ř. s., poněvadž jsou vzhledem k tomu, co uvedeno, bezpodstatné. Dovolání bylo by tedy bezdůvodným, zvláště když tu neplatí nařízení vlády ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. o zákazu výplat účtů, vzniklých před 26. únorem 1919, ježto se toto nařízení týká jen takových účtů, jichž majitelé jsou na území bývalého Rakouska a Uherska mimo obvod Československé republiky, žalobce však jakožto majitel sporného účtu měl a má své bydliště v Německu. Než nižší soudy si nepovšimly toho, že co do výplaty peněžních vkladů, k nimž se čítají také běžné účty (§ 1 nařízení vlády ze dne 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n.), dosud platí omezení, stanovená v nařízeních vlády ze dne 4. března 1919, čís. 110 (čl. 10), ze dne 4. června 1919, čís. 285 a ze dne 26. srpna 1919, čís. 488 sb. z. a n., dle kterých věřitel může žádati jen částečnou výplatu své pohledávky. Zda tu jsou podmínky toho kterého nařízení, nebylo zkoumáno a zjištěno, a z toho důvodu, k němuž pro donucovací ráz oněch ustanovení dlužno hleděti z povinnosti úřední, nelze dovolacímu soudu rozhodnouti ve věci samé, nýbrž bylo dle §u 51 c. ř. s. zrušiti napadený rozsudek a vrátiti věc k novému projednání a rozsouzení.

Citace:

č. 4134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 218-220.