Čís. 16551.

Spor o nepřípustnost exekuce (§ 35 ex. ř.), vedené pro výživné, není sporem o výměru výživného podle § 502, odst. 3, c. ř. s. ve znění čl. I. č. 2 zák. č. 251/1934, prodlouženého čl. I zák. č. 314/1936 Sb. z. a n.
Oposiční žalobou se lze domáhati i nepřípustnosti exekuce vedené pro splatné již výživné z toho důvodu, že exekuční titul znějící na placení výživného byl zrušen (změněn) pozdějším smírem.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1937, Rv II 732/37.)
Srov. rozh. č. 1360, 3748, 4635, 5389, 6500, 6695, 7098, 11604, 12091, 14508 Sb. n. s.
Žalobce se domáhá oposiční žalobou podle § 35 ex. ř. prohlášení exekuce povolené podle smíru ze dne 18. června 1927, Nc I 311/27, za nepřípustnou, uváděje, že žalovaná jako vymáhající věřitelka navrhla podle soudního smíru, uzavřeného dne 30. října 1927 pod Nc I 311/27, správně dne 18. června 1927, povolení exekuce k vymožení 7350 Kč, dále že dotčený smír byl poté změněn smírem uzavřeným 7. prosince 1931 u krajského soudu v O. pod Ck IIa 840/30 a že žalované přísluší výživné ve výši pouze 1400 Kč, že však žalovaná nemá nároku ani na výživné ve výši 1400 Kč měsíčně, neboť v ujednání Nc I 311/27 jest v odstavci 4. výslovně uvedeno, že se vyživovací příspěvky nemají změniti při zvýšení nebo snížení ročního důchodu žalobce o částku 3000 Kč, při čemž za základní roční důchod bylo vzato 48 000 Kč, a že teprve při zvýšení nebo snížení nad tuto částku nebo pod ni, má nastali též změna vyživovacích příspěvků v poměru ke zvýšení nebo snížení žalobcova důchodu. Tvrdě, že se jeho roční důchod' snížil o více než o 3000 Kč, takže není povinen platiti výživné ani v původní výši 1100 Kč, a že mimo to postoupila žalovaná 1836 Kč 50 h své dceři Felicitas S. a že ta kompensovala tuto pohledávku proti žalobci s jeho pohledávkou, jež mu příslušela proti ní, domáhá se žalobce výroku, že exekuce povolená dne 13. listopadu 1935 podle soudního smíru ze dne 18. června 1927, Nc I 311/27, uzavřeného u okresního soudu v O., jest nepřípustná. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Důvody: V souzeném případě jde po právní stránce o to, zda žalobce oposiční žalobou může odvrátiti od sebe povinnost k zaplacení vyživovacích příspěvků, k jejichž vymožení byla povolena exekuce, o jejíž nepřípustnost se žaluje. Ze spisu Nc I 311/27 okresního soudu v O. zjišťuje soud, že usnesením ze dne 13. listopadu 1936, byla povolena exekuce k vymožení výživného za dobu od ledna do listopadu 1936. Toto skutkové zjištění stačí pro rozhodnutí věci, neboť soud se připojuje k právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutí nejvyššího soudu č. 12091 Sb. n. s., že účinek zrušení smíru o výživné manželky soudcovským výrokem pro napotomní skutečnosti nepůsobí od doby, kdy ony skutečnosti vznikly, nýbrž teprve od doby, kdy se bylo domáháno příslušného soudního výroku, takže žalobce v žádném případě nemůže od sebe odvrátiti povinnost k placení již splatných vyživovacích příspěvků pro minulost, a dále uvážil soud, že vykonatelnému rozhodnutí o výživném přísluší vlastnost trvalého rozhodnutí do té doby, dokud nebylo nahrazeno novým rozhodnutím znova upravujícím jednotlivé vyživovací příspěvky. To, že nové rozhodnutí takovým způsobem nikdy neúčinkuje pro minulost, má svůj původ ve zvláštní povaze nároku na výživné jako nároku účinného do budoucnosti. Není tudíž přípustno domáhati se oposiční žalobou podle § 35 ex. ř. s účinností pro minulost snížení vyživovací povinnosti. Soud připojil se tudíž k odůvodnění rozhodnutí nynějšího nejvyššího soudu rakouského ze dne 14. dubna 1927, neboť podle názoru soudu je tam povaha nároku na výživné výstižně probrána a důvody onoho rozhodnutí jsou v souladu s rozhodnutím našeho nejvyššího soudu č. 12091 Sb. n. s. Neumannův Komentář k ex. ř., vyd. 1928 k § 35 ex. ř., uvádí důvody onoho rozhodnutí ze 14. dubna 1927, Ob I 285, ZBl. 1927 Nr. 267 takto: »Die Entscheidung verneint grundsatzlich die Zulässigkeit der Geltendmachung einer Herabminderung der Unterhaltsverpflichtung mit Wirkung pro praeterito im Wege der Opositionsklage nach § 35 E. O. mit der Begründung, es müsse dem Urteile, wie auch dem Beschluss über die Unterhaltsfestsetzung die Eigenschaft einer Dauerentscheidung für solange zugebilligt werden, als sie nicht durch ein anderes die einzelnen Raten neu bemessiendes Urteil (Beschluss) ersetzt wird. Raum für ein Urteil auf Herabsetzung für die Vergangenheit sei nicht vorhanden. Dass die neue Entscheidung auf diese Art nie für die Vergangenheit wirkte, sei in der besonderen Natur des Unterhaltsanspruches als eines in die Zukunft sich auswirkenden Anspruches gelegen. Der Unterhaltsberechtigte habe einen vollstreckbaren Exekutionstitel gegen den Unterhaltspflichtigen, der solange in Kraft bleibt, bis nicht von der zur Bemessung des Unterhaltes zuständigen Behorde neu mit einer Entscheidung und sohin mit der Begründung eines neuen Titels an Stelle des bisherigen vorgegangen wird.« Důvody uvedeného rozhodnutí jsou podle právního názoru soudu v souladě i s rozhodnutím našeho nejvyššího soudu ze dne 5. září 1935, R II 335/35, uveřejněným pod č. 14508 Sb. n. s., kde šlo ovšem o zvláštní případ. Za toho stavu věci nebylo tudíž potřebí hodnotiti provedené důkazy a zabývati se ostatními námitkami žalované, poněvadž již s vyloženého hlediska jest žalobu zamítnouti. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice, aby o věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Hledíc na vývody v dovolací odpovědi je předeslati, že spor o nepřípustnost exekuce podle § 35 ex. ř. nelze pokládati za spor o výměru výživného podle § 502, odst. 3, c. ř. s. ve znění čl. I č. 2 zák. č. 251/1934 a čl. I zák. č. 314/1936 Sb. z. a n., i když jest exekuce vedena pro výživné, neboť předmětem sporu a rozhodování soudu není výměra výživného, nýbrž právě jen nepřípustnost vedené exekuce, a jest tedy dovolání přípustné i proti souhlasným rozsudkům nižších soudů, když odvolacím soudem byla stanovena hodnota předmětu sporu částkou 7350 Kč.
Podle nenapadeného zjištění nižších soudů jest exekuce, o jejíž nepřípustnost jde, vedena podle odst. 7 smíru ze dne 18. června 1927, Nc I 312/27, Okresního soudu v O. a jest jí vymáhána zadržená část výživného od ledna do listopadu 1936. Žalobce se proti vedení této exekuce brání, namítaje, že 1. smír ze dne 18. června 1927 byl co do výše výživného změněn smírem ze dme 7. prosince 1931, jímž bylo výživné příslušící žalované sníženo o částku 400 Kč měsíčně, 2. následkem snížení ročního důchodu žalobcova o více než 3000 Kč došlo podle smíru též k poměrnému snížení vyživovacích příspěvků a 3. nárok žalované co do částky 1836 Kč 15 h zanikl kompensací.
Nižší soudy zamítly žalobu v podstatě proto, že oposiční žaloba nemůže míti úspěch proti exekuci, kterou je vymáháno výživné za dobu minulou, ježto se nelze pro zvláštní povahu výživného domáhati jeho snížení pro minulost, a že žalobce je proto povinen plniti svou povinnost smírem převzatou do té doby, dokud jeho plnění nebude nově upraveno soudcovským výrokem nebo smlouvou.
Názor ten není však ve své povšechnosti správný a ani rozhodnutí nejvyššího soudu, jichž se nižší soudy dovolávají, proň nesvědčí. Především jest si uvědomiti, že v řešeném případě nejde o zrušení nebo změnu smíru, nýbrž že předmětem rozepře je toliko spor o nepřípustnost exekuce, v němž hledíc na žalobcovy námitky nutno řešiti otázku, zda smír ze dne 18. června 1927 byl pozdějším smírem ze dne 7. prosince 1931 změněn i ve svém odstavci 7, a zda došlo k takovému snížení žalobcových důchodů, aby podle odst. 4 původního smíru nastalo též snížení výživného. Jde tedy jen o výklad a aplikaci smírů spornými stranami uzavřených a o zjištění, zda nastaly skutečností, s nimiž smluvci v uzavřených smírech spojili změnu výživného. Účinek skutečností těch hledíc na to, co právě řečeno, se ovšem vztahuje již na dobu jejich vzniku, neboť nejde tu o nějaký konstitutivní soudní výrok, nárok na výživné teprve zakládající neb zrušující, ve kterémžto případě by se ovšem působnost soudního výroku mohla začínati teprve od doby, kdy se bylo výroku domáháno.
Nejde tu tedy o vznik exekučního titulu, jak tomu bylo v rozhodnutí č. 12091 Sb. n. s., ani o takovou změnu poměrů, s níž smluvci ve smíru nepočítali, jak tomu bylo v rozhodnutí nejvyššího soudu č. R II 335/35 (č. 14508 Sb. n. s.). Rozhodnutí č. 6695 Sb. n. s. pak výslovně ve svých důvodech připouští možnost oposiční žaloby proti exekuci na výživné a opak nelze dovoditi ani z rozhodnutí č. 7098 Sb. n. s., kde šlo jen o odklad exekuce a které má za podklad týž spor jako rozhodnutí č. 6695 Sb. n. s.
Přípustnost oposiční žaloby podle § 35 ex. ř. následkem změny poměrů povinného byla nejvyšším soudem již několikráte vyslovena (rozh. č. 3740, 5389, 6500, 11604 Sb. n. s.), a to i tehdy, že vymáhaný nárok zanikl jen částečně (rozh. č. 1360, 4635 Sb. n. s.). Tím spíše nutno ovšem připustiti oposiční žalobu, kde žalobce mimo změnu poměrů ještě namítá, že smír, podle něhož byla exekuce povolena, byl změněn pozdějším smírem.
Nepřípustnost oposiční žaloby proti exekuci, jíž je vymáháno výživné za dobu minulou, nelze odůvodniti ani poukazem na vykonatelnost exekučního titulu, podle kterého je exekuce vedena a který prý dosud nebyl odstraněn, neboť to by bránilo úspěchu každé oposiční žaloby a vykonatelnost exekučních titulů na výživné, ve kterých již jejich povahou je dán prvek změnitelnosti (clausula rebus sic stantibus) a které jsou i pro budoucnost vykonatelné (§ 406 c. ř. s.), byla by trvalejší než jiných exekučních titulů na plnění. Nebylo by též ani účelné, aby byli smluvci při častých možných změnách poměrů nuceni obraceti se vždy na soud se žádostí o novou úpravu výživného, ač se již podle smíru má výživné upravovati poměrně podle příjmu povinného. Též zvláštní povaha výživného sama nemůže v řešeném sporu býti překážkou oposiční žaloby. Pohledávkami na výživné nutno přiznati zvláštní postavení tam, kde jde o to, aby nárok oprávněného na běžné a pravidelné plnění výživného nebyl rušen v zájmu jeho fysické existence. Ze zásady »nemo pro praeterito alitur« možno dojíti k závěru, že nárok na výživné ztrácí do jisté míry tuto svou zvláštní povahu tam, kde jde o výživné, které mělo býti již splaceno, a kde nadále je povinným výživné placeno v částce 1100 Kč měsíčně, jak je tomu podle tvrzení samé žalované v exekučním návrhu v právě souzeném případě.
Právem by se tudíž žalobce hájil proti exekuci, kterou je na něm vymáháno výživné v nezměněné výši, kdyby bylo zjištěno, že bylo úmyslem smluvců, aby byl i odst. 7 smíru ze dne 18. června 1927 dodatečným ujednáním stran změněn, a že nastaly v jeho příjmech takové změny, které podle odst. 4 základního smíru mají v zápětí snížení výživného. Ježto nižší soudy vycházejíce z jiného právního názoru, neučinily v té příčině zjištění pro rozhodnutí Sporu potřebná, bylo rozsudky obou nižších soudů zrušiti podle §§ 496 č. 3, 513 c. ř. s., a prvému soudu uložiti nové projednání a rozhodnutí věci. Na prvém soudě bude, aby na základě skutkových zjištění, která učiní, posoudil, zda bylo úmyslem smluvců při smíru ze dne 7. prosinče 1931, aby bylo sníženo o 400 Kč měsíčně též výživné, placené podle odst. 7 smíru ze dne 18. června 1927, — což nelze ovšem zjistiti výpovědí svědka Dr. B., jak učinil odvolací soud, nýbrž logickými úvahami na základě obsahu obou smírů a skutkových zjištění o sjednání smírů, — a zda tu byly v době, za kterou je výživné vymáháno, podmínky pro snížení výživného podle odst. 4 smíru ze dne 18. června 1927.

Citace:

č. 16551. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 717-721.