Poměr § 519 č. 2. k § 479, odst. 1.1

Josef Tureček.
K práci užito:
I. Z pramenů:
Civilní řád soudní. Upraven prof. Drem V. Horou. Praha 1922. Českoslov. kompas. (Odtud uvedena doslovná znění zákonných míst. V tekstu zvláště již necituji.)
Die neue österr. Civilproceßgesetzgebung. Vyd. E. Schrutka. 2. v. Praha 1898. Tempský.
Die Civilproceßordnung... S vysvětlivkami H. Schauera. 5. v. Vídeň 1911. Manz.
Materialien zu den neuen österr. Civilproceßgesetzen. Vyd. ministerstvo spravedlnosti. 2 sv. Vídeň 1897. Manz.
Ungarische Civilproceßordnung. (Z. čl. 1.: 1911); s poznámkami A. Ciotti a. Vídeň 1911. Manz.
II. Z judikatury nejvyš. soudu českoslov.:
Rozhodnutí ze dne 29. dubna 1919, R I 161/19 (Vážný, Rozhod. nejvyš. soudu ve věcech občan. 1919, č. 153).
Rozhod. ze dne 11. května 1920, R I 263/20 (Vážný, Rozh. č. 510).
III. Z literatury:
Ott E.: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Díl 1. v. 2 (1908); 2. v. 1 (1901); 3. v. 1 (1898).
Hora V.: Civilní řád soudní na Slovensku. Bratislava 1922, nákl. Právnickej jednoty na Slovensku.
Hora V.: Odvolání podle rakouského civ. řádu soudního. Praha 1915. Všehrd. k tomu:
Ottova recense uved. spisu ve Sborníku věd práv. a stát., roč. 16. (1916), str. 73 až 102.
Klein Fr.: Vorlesungen über die Praxis des Civilprocesses. Vídeň 1900. Manz.
Neumann G.: Commentar zu den Civilproceßgesetzen. Vídeň 1898. Manz.
Pollаk R. System der österr. Civilproceßrechtes. Vídeň 1906.
Wachtel J.: Erläuterungen zur Civilproceßordnung. Vídeň 1897. Perles.
V civilním řádě soudním, (zák. ze dne 1. srpna 1895 č. 113 rak. ř. z.) se uvádějí v § 519 pod č. 1 až 3 taxativně případy, ve kterých se připouští rekurs (stížnost) proti usnesením odvolacího soudu, vydaným za odvolacího řízení. Případnost §u 519 č. 1, kdy usnesením bylo odvolání odmítnuto, se nedotýká našeho úkolu. Za to ale, chceme-li řešiti poměr §u 519 č. 2, kdy odvolací soud usnesením vyřkl zmatečnost rozsudku prvního soudce, k § 479 odst. 1, musíme se nutně vypořádati také s otázkou poměru č. 2 k č. 3 § 519. Z materiálií zákona (zej. 1. str. 364 а 2. str. 509, 510, 523, 524) se nedovídáme k našemu problému ničeho.
Zruší-li odvolací soud rozsudek prvního soudce pro zmatečnost (§ 477 č. 1 až 9), nastanou dvě možnosti: k tomu, aby věc byla vyřízena, dalšího jednání potřebí
I. není nebo
II. jest.
Ad. I. Dále věc projednávati není třeba, jak uvádí zákon v § 478 odst. 1, cituje § 477 č. 5 a 6, je-li důvodem zmatečnosti:
1. nezastoupení některé strany (§ 477 č. 5);
2. rozhodnutí o věci k právnímu pořadu nepatřící (§ 477 č. 6).
3. Jistě sem zařadíme také případ §u 477 č. 3: vynesení rozsudku soudem, který se nemohl ani výslovným dohodnutím stran státi příslušným pro rozepři.
V těchto případnostech, ježto není nutno dále jednati, odmítne odvolací soud usnesením žalobu podle § 478 odst. 1
Ad. II. Pakli proto, že rozsudek prvního soudce byl zrušen pro zmatečnost úplně nebo částečně, jest potřebí dále jednati — tedy ve všech případech, kromě tří případností pod. č. I. zmíněných (§ 477 č. 3, 5, 6) — vrátí odvolací soud věc soudu prvé stolice, a to pravidelně původnímu soudu podle § 478 odst. 2. Jde-li však o zmatečnost §u 477 č. 1 (účast soudce vyloučeného nebo platně odmítnutého) a č. 2 (nenáležité obsazení soudu), může odvolací soud přikázati věc k novému projednání na místo původnímu procesnímu soudu prvé stolice, jinému soudu téhož druhu ve svém obvodě podle § 478 odst. 3.
Rozhodnutí, kterým odvolací soud přikazuje další jednání ve věci soudu prvé stolice, ať už původnímu soudu procesnímu podle § 478 odst. 2 nebo jinému soudu podle téhož § odst. 3, musí odvolací soud zrušiti podle § 478 odst. 4, když obě strany v konečné lhůtě osmi dnů po doručeném rozhodnutí odvolacího soudu podáním navrhnou u odvolacího soudu, aby tento soud provedl nové potřebné jednání a rozhodl pak ve věci samé. Nenastane-li jistě výjimečný, právě uvedený případ §u 478 odst. 4, má podle § 479 odst. 1 soud prvé stolice, jemuž rozepře byla podle § 478 přikázána, tedy ať původní procesní soud či jiný téhož druhu v obvodě odvolacího soudu, položiti z úřední moci rok k ústnímu jednání. Ale s položením roku má tehdy býti sečkáno, až odvolací rozhodnutí nabude moci práva, když odvolací soud vyřkl, že s řízením v prvé instanci má býti počato nebo v něm býti pokračováno teprve potom, až rozhodnutí odvolacího soudu nabude právní moci. Závěrečná věta prvého odstavce § 479 stanoví, že tento výrok odvolacího soudu se může státi z úřední povinnosti nebo k návrhu a že není proti němu samostatného opravného prostředku, takže strany mají zachovanou stížnost podle § 515, mohouce své námitky proti tomuto výroku uplatniti opravným prostředkem podaným proti nejbližšímu samostatně odporovatelnému rozhodnutí.
O významu §u 479 odst. 1 se mínění teoretiků rozcházejí. Jsou dva tábory. V prvém táboře jsou Neumann (str. 971), Pollak (str. 651), Wassing (cit. z Horova Odvolání str. 137 pozn. 27), v táboře druhém pak vedle německých teoretiků Kleina (str. 276 — Klein praví tam doslovně:. »Odporovatelnost v § 519 č.2 uvedených usnesení odvolacího soudu není vázána na výhradu právní moci (§ 519 č. 3).«) a Wachtla (k § 519 pozn. č. 5) jsou čeští procesualisté: Ott (Soust. úvod, zej. str. 68 a 69 dílu 3.) a Hora (Odvolání, zej. str. 137 a 142).
Prakse jest v tomto směru jednotná, a sice jak prakse nejvyššího soudu vídeňského, tak i po převratu prakse nejvyššího soudu československého. Nejvyšší soud jak dříve rakouský, tak československý drží se mínění Neumanna, Poliaka a j. V judikátě ze dne 11. května 1920 RI263/20 (Vážný, č. 510) zaujal československý nejvyšší soud stanovisko k mínění druhému, to jest k názoru prof. Hory-Otta-Kleina-Wachtla, ale přes to setrval na stanovisku teoretiků směru Neumann-Pollakova, zůstal tudíž věren ustálené praksi nejvyššího soudu.
Výklad, jehož se trvale přidržuje nejvyšší soud, jest tento:
Podle § 519 č. 2 jest možný rekurs proti usnesení odvolacího soudu za odvolacího řízení vydanému, vyslovil-li tento soud usnesením zmatečnost rozsudku prvního soudce, jen tenkráte, když byla současně odmítnuta žaloba; pakli tu však věc vrácena první stolici, jest podle § 479 odst. 1 proti odvolacímu usnesení připuštěna stížnost toliko tehdy, když spolu v rozhodnutí stanoveno, že prvá stolice má přikázané řízení započíti nebo dále prováděti až po právní moci odvolacího rozhodnutí.
Naproti tomu právní názor, hájený především českými pravovědci, dopouští rekurs v případech §u 519 č. 2 (kdy odvolací soud usnesením vydaným za odvolacího řízení vyřkl zmatečnost rozsudku prvního soudce) bez jakékoliv obmezení.
Důkladnějším rozborem obou uvedených výkladů dojdeme bezpečně k rozřešení otázky, kterému z nich jest dáti přednost.
S doslovem §u 519 č. 2 přichází podle mínění, které volí také nejvyšší soud, do rozporu § 479 odst. 1. Váže se tu připuštění rekursu podle § 519 č. 2 na podmínku §u 479 odst. 1, totožnou s podmínkou přípustnosti rekursu podle § 519 č. 3, totiž na to, zda odvolací soud, vraceje věc soudu prvé instance, v usnesení rekurs vyhradil tím, že nařídil, aby se s jednáním v prvé stolici sečkalo až do právní moci odvolacího rozhodnutí.
Proti tomuto obmezování §u 519 č. 2 na podmínku výhrady rekursu ve smyslu §u 479 odst. 1 nutno uvážiti toto:
V § 519 vypočítávají se případy připuštění rekursu proti usnesením odvolacího soudu, vydaným za odvolacího řízení. Výpočet tento jest výlučný, jak lze zcela určitě souditi ze slova »jen« v prvé větě tohoto §. Zákonodárce nebyl by jistě tak liknavým, aby opominul vysloviti zřejměji svou vůli, vázati případ č. 2 (kdy se vyřkne zmatečnost rozsudku a odkáže věc soudu prvé stolice) na podmínku výhrady rekursu ve smyslu §u 479 odst. 1. Když tak výslovně učinil při čísle 3 § 519, při kterém nejde o zmatečnost, nýbrž kde se jen přikazuje soudu prvé stolice, aby rozepři rozhodl nebo projednal a rozhodl, jistě by byl taktéž učinil, maje takovou vůli, také při č. 2 § 519 — vždyť po stránce zákonodárné techniky, když už by zákonodárce nebyl chtěl voliti cestu takové slovní stylisace, ze které by bylo patrné, že jest v § 519 podmínka výhrady rekursu společná jak případům č. 2, při nichž se věc vrací soudu první instance, tak případnostem č. 3 vůbec, bylo by stačilo u č. 2 citovati § 479 odst. 1. Nejvyšší soud praví ve svých důvodech, že nebylo nutné, aby zákonodárce v § 519 č. 2 znovu opakoval nebo se aspoň zmiňoval (k čemuž podle mého soudu by bylo třeba opravdu malé práce: jenom citace §u 479) o výhradě rekursu, ježto prý jest vykládati beztoho již § 519 č. 2 v souvislosti s § 479 odst. 1. Imputuje se tu zákonodárci vpravdě neodpustitelná pohodlnost, kdežto na druhé straně týž soud mu připisuje přílišnou úzkostlivost nebo — chceme-li — rozvláčnost, dovozuje, že dává do zákona i to, co jest jen »doporučitelné«, totiž, že při § 519 č. 3 jen jaksi z doporučení, pro jasnost, opakuje v plných čtyřech vedlejších větách, co týmiž slovy již řekl pro případy č. 2 § 519 v prvém odst. § 479.
Přihlédněme blíže k této argumentaci nejvyššího soudu, podle níž bylo doporučitelné opakovati výhradu rekursu při č. 3 § 519. Podle § 499 odst. 1 bude usnesením vrácena věc procesnímu soudu prvé instance v případnostech §u 494 (pro zmatečnost rozsudku nebo řízení) a §u 496 (pro neúplné vyřízení věcných návrhů, pro vadnost řízení, pro neúplnost skutkového stavu, když tyto vady nedostoupily zmatečnosti). Odst. 3 téhož § 499 pak zní:
»Co se týče zavedení nového řízení, má platnost předpis § 479.«
Tento § 479 pojednává ex professo o zmatečnosti (slova »podle § 478«), kdežto právě citovaný § 499 má na mysli jak případy zmatečnosti §u 494, tak případy §u 496, které nastávají, aniž jimi vznikla zmatečnost. Proto — jak má za to nejvyšší soud — bylo doporučitelné, aby v § 519 č. 3, kteréžto normě případnosti §u 496 především podléhají, byla ještě zvláště opakována doložka §u 479 odst. 1, už jednou v zákoně odvoláním se na tento § v odst. 3 § 499 uvedená. Ale zákonodárce, nemaje pro to vnitřního důvodu, byl by opravdu rozvláčným, neboť — když již mu i z jiných důvodů (na př. že tu jde také o nařízení roku z úřední povinnosti) nestačila jen citace §u 479 v § 499, to jest, když už musel věnovati zvláštní odstavec 3. v § 499 odkazu na § 479, proč ještě se zabývá doslovným opakováním doložky §u 479 odst. 1 výhradou rekursu v § 519 č. 3? Jak vysvětlíme tuto mnohomluvnost při § 519 č. 3 naproti oné skouposti projevené hned při č. 2 téhož §, kde zákonodárce nejen se ani slůvkem o výhradě rekursu nezmínil, nýbrž ani v závorce § 479 odst. 1 necitoval? Míní-lí nejvyšší soud, což vysvítá z jeho odůvodnění, že doložka § 479 odst. 1, uvedeného již v § 499 odst. 3, jest v § 519 č. 3 opakována »jen k vůli jasnosti,« pak věru že nelze zákonodárci býti zvláště vděčným za takové opakování »pro jasnost«, kterým se jasný zákon zatemňuje! Že při názoru nejvyššího soudu by závěr č. 3 § 519 ještě zveličoval technickou nepřesnost, objasní další výklad.
Dosud jsme měli na paměti, že zákonodárce neměl hlubšího důvodu — jak beze sporu plyne z názoru nejvyššího soudu — pro to, aby výhradu rekursu žádal v případech §u 519 č. 3 a od ní naprosto ustoupil v případnostech §u 519 č. 2. Kdybychom takto ve směru Neumanna, Poliaka a j. posuzovali poměr §u 519 č. 2 a 3, jakož i §u 479 odst. 1, byli bychom nespravedliví k zákonodárci civilního řádu soudního, jenž byl, jak se všeobecně uznává, opravdu na výši své doby. Zákonodárce nebyl v § 519 č. 2 nemístně stručným, aniž v § 519 č. 3 příliš hovorným a nesporně také odst. 3 § 499 (odkazující k § 479) má své místo.
O odst. 3 § 499 lze říci toto: Přidal-li tu zákonodárce zmínkou o § 479 a opakováním výhrady rekursu v § 519 č. 3 něco nadbytečného, ušetřil s hlediska zákonodárné ekonomie nepochybně na druhé straně více tím, že mohl bez věcné újmy shrnouti v § 499 případy §§ 494 a 496 pod touž normu. Musíme přece míti na mysli, že citace §u 479 v odst. 3 § 499 týká se přinejmenším celého 1. odst. § 479 a ne pouze druhé a třetí jeho věty, totiž výhrady rekursu. Podmínky výhrady rekursu, ke které se poutá přípustnost stížnosti proti usnesením odvolacího soudu, za odvolacího řízení vydaným v § 519 č. 3, není v případnostech §u 519 č. 2, ve kterých se tudíž připouští rekurs vůbec bez kteréhokoli obmezení. Rozumový důvod, který vedl zákonodárce k tomuto rozlišováni případů §u 519 č. 2 od případností téhož § č. 3 jest dán rozdílnou jejich podstatou. V § 519 č. 2 jde o vyřčení zmatečnosti při nejmenším jen rozsudku prvního soudce — přečasto také zmatečností zasaženého předcházejícího řízení (§ 477 odst. 1) — a (doslovný citát z Horova Odvolání str. 138):
»Zmatečnost jest zjevem patologickým, výkon spravedlnosti sám o sobě ohrožujícím, pročež k ní zříti sluší i z povinnosti úřední, v kterémkoli stadiu řízení, bez ohledu na vůli stran, a shledána-li, má v zápětí zničení všeho toho, co bylo zmatečnosti zasaženo. Výrok soudu odvolacího, co do podmínek od vůle stran zcela odpoutaný, v důsledcích svých však právě pro strany tak dalekosáhlý, podrobuje tedy plným právem § 519 č. 2 rekursu beze všeho obmezení.«
Doslov §u 519 č. 2 zní proto všeobecně:
»Rekurs proti usnesením odvolacího soudu, za odvolacího řízení vydaným, jest přípustným..., když odvolací soud vyřkl usnesením zmatečnost rozsudku prvního soudce.«
Zákon tedy nerozlišuje, zda žaloba se pro zmatečnost odmítne nebo rozepře přikáže soudu první stolice ať původnímu nebo jinému k novému jednání, takže dopouští rekurs proti veškerým usnesením odvolacího soudu, povahy §u 519 č. 2.
Posuďme nyní vlastnosti případů §u 519 č. 3! Jsou to:
1. § 474 odst. 1, podle kterého odvolací soud, zkoumaje v důsledku § 41 odst. 1 jur. normy, z úřední moci svou příslušnost, sezná-li, že jest nepříslušným, vysloví vadu §u 471 č. 1, to jest svou nepříslušnost a poukáže odvolání na soud pro ně příslušný.
2. § 474 odst. 3, podle kteréhož zruší se rozsudek vydaný pro zmeškání v případě § 471 č. 4 (když tu zmeškání vlastně nebylo). 3. V § 475 odst. 2 jde o zrušení rozsudku vyneseného soudem, jenž se považoval v prvé instanci neprávem za příslušný.
4. § 487 týká se návrhu, aby byla odmítnuta příslušnost odvolacího soudu.
5. Konečné případy §u 496 č. 1 až 3, které již byly shora vytčeny, totiž: vady, nedosahující zmatečnosti, ale způsobivší neúplné vyřízení věcných návrhů, neb zabránivší důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře, neb způsobivší, že rozhodné skutečnosti nebyly soudem prvé stolice ani na přetřes vzaty.
Jak vidno, půjde v § 519 č. 3 vesměs o nedostatky, které nejsou zmatečností a jichž se nedbá z úřední povinnosti, nýbrž jen k návrhu stran. Jedinou výjimkou jest nepříslušnost odvolacího soudu podle § 471 č. 1 ve srovnání s § 41 odst. 1 jurisdikční normy, na kteroužto vadnost jest míti zření z úřední moci. Že výjimka ta nepadá při posuzování svérázu případností §u 519 č. 3 na váhu, dokládá Hora (Odvolání na str. 138 v pozn. 28) tím, že tu odvolací soud nepřezkoumává nikterak činnosti soudu první stolice a zvláště nezrušuje ani jejího rozsudku. Že v případnostech §u 519 č. 3 ruší odvolací soud toliko rozsudek a, jde-li o případy §u 474 odst. 1 a § 487 (nepříslušnost odvolacího soudu), dokonce ani ne rozsudek, jest dalším motivem, kterým byl zákonodárce veden k tomu, aby rozlišoval § 519 č. 2 od č. 3 téhož paragrafu. Z celkové povahy případů §u 519 č. 3 vyplývá, že zákonodárce zde docela moudře obmezil rekurs podmínkou výhrady jeho odvolacím soudem stanovené, a contrario případností §u 519 č. 2. Nejvyšší soud, jda ve šlépějích nepravého výkladu části teoretiků, přehlíží zásadní přirozenou rozdílnost případů §u 519 č. 2 a případností §u 519 č. 3 a, důsledkem toho také nechápaje správně bezvýjimečnosti principu vyřčeného §em 519 č. 2, zvrací úmysl zákonodárcův v pravý opak. Stávat se takto v praksi § 519 č. 2, který podle zřejmého zákonodárcova záměru měl býti pravidlem, skutečnou výjimkou, omezen jsa na případy, kdy není třeba dále projednávati, kdy nastane tedy odmítnutí žaloby, to jest na dříve již uvedené zmatky §u 477 č. 3, 5, 6. Daleko četnější případnosti pak, kdy pro zmatečnost jest potřebí dále jednati, stavějí se proti zákonodárcovým intencím do jedné řady s případy §u 519 č. 3. Rozporu mezi § 479 odst. 1 a § 519 č. 2, jenž vzniká při názoru hájeném nejvyšším soudem, nemohou zastánci vytčeného mínění překlenouti bez násilného obmezení §u 519 č. 2. Ale připustíme-li podle zákonného znění neobmezenou působnost bezvýjimečné zásady §u 519 č. 2, objeví se nám rozpor mezi § 479 odst. 1 a § 519 č. 2 jako klamné zdání, které snadno odklidíme, použijeme-li § 524. S pochybnostmi, jež nejvyšší soud pronáší proti tomuto postupu, se vypořádáme v dalších vývodech.
Porovnejme si především ustanovení §u 524 s odst. 1 § 479! Prvá věta § 524 stanoví, že rekurs nemá odkládacího účinku s výjimkou trestních opatření, nestanoví-li zákon jinak. Jen důsledkem tohoto principu jeví se § 479 odst. 1 v tom, že má soud — nepřihlížeje k tomu, zda podána stížnost čili nic — položiti z úřední moci rok k ústnímu jednání. Další styčný bod obou norem tkví v tom, že obě, tedy jak § 524 (v 2. odst.) tak § 479 (v 2. větě 1. odst.), připouštějí výslovně výjimku ze zásady, vyslovujíce, že rekurs má výjimečně odkládací účinek za okolností v zákoně stanovených. Důvod toho jest, aby soud prvé instance neprováděl řízení zbytečně, když by potom odvolací soud vyhověl stížnosti. Podle odst. 2 § 524 má rekursu přiznati odkládací účinek soud, proti jehož usnesení byl rekurs podán, tedy soud odvolací. To jest též společným znakem §u 479 věty 2. a §u 524 odst. 2. Neshodu a pochyby, které by vznikaly v případě § 479 prvé věty 1. odst., zamezuje druhá věta téhož odstavce tím, že může odvolací soud přivoditi odkládací účinek stížnosti současně s vyřčením zmatečnosti. V tom jest rozdíl §u 479 odst. 1 od § 524 odst. 2. Jiná odchylka obou norem, spočívající rovněž v různosti prostředí, jest tato: V § 524 odst. 2 jest třeba návrhu, kdežto v § 479 odst 1. může se výrok odvolacího soudu, kterým se skýtá rekursu odkládací účinek, státi k návrhu nebo z úřední moci. Věcné důvody, pro které odvolací soud použije doložky §u 479 odst. 1 nebo §u 524 odst. 2, jsou tytéž — což jest opět communis qualitas obou zákonných ustanoveni — přes to, že jich § 479 výpočtem nevytýká, na rozdíl od § 524 odst. 2. V § 524 odst. 2 se stanoví vedle formální podmínky (návrhu) také dvě materielní podmínky, které obě musí býti splněny, aby mohlo dojíti k odkládacímu účinku rekursu (slovo »a«). Jedna z materielních podmínek jest negativní a druhá positivní. Záporná podmínka jest: Zastavení řízení nesmí způsobiti nepoměrné újmy pro výkon usnesení nebo pro exekuci, kterouž může odpůrce podlé usnesení vésti. Kladná podmínka zní: Nezastavení řízení značí zmar účelu rekursu. Nepoměrné újmy, na niž váže § 524 odst. 2 možnost odkládacího účinku rekursu, nebude v případě §u 479 odst. 1 a to ani pokud se týče nákladů, ježto se nově jedná. Odpadá tudíž také v § 479 odst. 1 zmínka a zajišťovacích opatřeních učiněná v § 524 odst 2 (Hora, Odvolání str. 140). Že i v § 479 odst. 1 jde zákonodárci o to, aby nebyl účel rekursu mařen — ač ani na to není v § 479 odst. 1 výslovně pamatováno na rozdíl od § 524 odst. 2 — jest jasné, vždyť by jinak nemělo smyslu odsunovati řízení až do právní moci usnesení. Věta: »Proti tomuto usnesení (resp. výroku) není samostatného opravného prostředku« jest do očí bijícím shodným znakem předpisů §u 524 odst. 2 a §u 479 odst. 1. § 519 č. 3 však docela racionelně této věty nemá a nelze jí sem také se Schauerem (v pozn. 6. k § 519) a Schrutkou (v pozn. 5. k § 519 č. 3 a v pozn. 1. k § 479) analogicky beze všeho přenášeti. Důvody, které mluví proti Schauerovu, a tím také Schrutkovu mínění jsou podle Hory (Odvolání str. 141) tyto:
1. již zmíněný odlišný ráz §u 479 odst. 1 a §u 519 č. 3;
2. doslov §u 519 č. 3, kdež není uveden dodatek, že není připuštěn samostatný opravný prostředek;
3. doslov §u 479. Tento paragraf totiž začíná slovy.: »Je-li rozepře podle § 478 přikázána...« Má tudíž na očích případy vyznačené v § 478, tedy výlučně vady zmatečnosti a nepřipouští obdobné aplikace na jiné případnosti;
4. konečně zě slova, »jen« v 1. odst. § 519 je patrná zákonodárcova snaha obmeziti rekursy proti usnesením, vydaným odvolacím soudem za odvolacího řízení, toliko na případy vypočtené v § 519. S tím by se nesrovnávalo zachování stížnosti ve smyslu § 515 v případnosti §u 519 č. 3 tak, jak to činí § 479 odst. 1. na konci slovy: »Proti (takovému výroku) samostatný opravný prostředek není připuštěn.« V § 519 č. 3 není zmínky o stížnosti. Nedopouští se tudíž ani samostatná stížnost, ani stížnost zachovaná podle § 515. Pádnou pohnutkou, jež zákonodárce tady přiměla k tomu, aby slov nepronášel, ačkoli jinak v § 519 č. 3 a § 479 odst. 1 užívá týchž výrazů, jest okolnost, že nelze uskutečniti snahy zachovati stížnost podle § 515 výslovným vyloučením samostatného opravného prostředku proti výroku, kterým odvolací soud vyhrazuje rekurs. Lidové přísloví: »Mluviti stříbro a mlčeti zlato« jest právě při chování se zákonodárcově v našem případě zvláště na místě, nechceme-li dokonce užiti drastického přirovnání mezi zlatem a popelem, neboť zachování stížnosti by ve svých důsledcích vedlo k absurdnostem, což ukázati mně budiž dovoleno použitím obou rozcházejících se názorů na konkrétní případ konstruovaný Horou (na cit. místě).
I. Zprvu dotkněme se náhledu, s nímž se ztotožňuje nejvyšší soud! Osoba A žaluje osobu B. Soud prvé instance rozhodne rozsudkem odsuzujícím žalovaného B. Na jeho odvolání odvolací soud vydá za odvolacího řízeni usnesení podle § 519 č. 2 a § 479 odst. 1, to jest:
1. vyřkne zmatečnost rozsudku soudu prvé instance,
2. přikáže rozepři soudu první stolice a
3. nařídí, aby s početím nebo pokračováním v řízeni v prvé instanci se počkalo, až odvolací rozhodnutí nabude moci práva. Tím podle mínění nejvýš, soudu odvolací soud vyhradil rekurs proti svému usnesení; proti tomuto výroku (sc. výhradě rekursu) není samostatné stížnosti, jak se výslovně praví v § 479 odst. 1, ale za to tímto výslovným vyloučením samostatného opravného prostředku §em 479 odst. 1 se zachovává stížnost dle §u 515, kterou jest možná spojiti s opravným prostředkem podaným proti nejbližšímu samostatně odporovatelnému rozhodnutí. Rekuruje-li .
stižená strana, čili užije-li výhrady rekursu, odvolacím soudem jí poskytnuté, není myslitelné spojení rekursu, odvolacím soudem vyhrazeného, se stížností zákonem zachovanou proti výhradě rekursu, který podáván. Musí tudíž s touto zachovanou stížností býti sečkáno až do opravného prostředku, který bude podán proti dalšímu nejbližšímu rozhodnutí, jemuž možná samostatně odporovati. Nejvyšší soud k vyhrazenému rekursu změní usnesení odvolacího soudu tak, že rozkáže tomuto soudu, aby rozhodl ve věci samé. Na základě toho odvolací soud rozsudkem potvrdí rozhodnutí (rozsudek) prvé stolice. Tento potvrzující rozsudek soudu druhé instance jest teprve nejbližším, samostatně odporovatelným rozhodnutím. Proto lze s dovoláním proti němu spojití stížnost zachovanou zákonem v § 515 proti výroku, kterým odvolací soud připustil možnost rekursu, používaje § 519 č. 2 a § 479 odst. 1. Nejvyšší soud pak může míti za to
1. buď že odvolací soud správně jednal, když vyhrazoval rekurs,
2. nebo že odvolací soud neměl rekursu vyhraditi. Je-li mínění prvého, totiž že výhrada rekursu jest na místě, tu nevyhoví stěžovateli. Právní názor Neumanna, Pollaka, nejvyššího soudu a j. zde nevede k potížím. Ale zcela jinak jest tomu tehdy, když nejvyšší soud chce uznati stížnost za oprávněnu maje za to, že výhrada rekursu jest nemístná. Nejvyšší soud musel by zrušiti výhradu rekursu, kterou odvolací soud vyslovil. Tím ale odňal by si půdu pod nohama, ruše rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl již přivoděn prvý nález dovolacího soudu. Rada rozhodnutí padá takto pod stůl. Opravdu »skvělý« výsledek, ke kterému vede názor nejvyššího soudu v naší otázce ve svých konsekvencích. Stranám se tím sotva posloužilo a tolik drahého času, tolik práce přišlo na zmar. Zákonodárci by se mohlo vřele blahopřáti k tomu, že mlčením svým přivodil v zákoně mezeru, jejímž důsledkem jest takováto nemožnost!
(Dokončení.)

**Poměr § 519 č. 2. k § 479. odst. 1.*)**

Josef Tureček.
(Dokončení.)
II. Obraťme se nyní s týmž příkladem k náhledu, podle kterého jest připuštěn rekurs proti usnesením odvolacího soudu, vydaným za odvolacího řízení, podle § 519 č. 2 bez kteréhokoli obmezení! Podle toho odvolací soud aplikuje §§ 519 č. 2 a 479 odst. 1 usnesením
1. vyřkne zmatečnost rozsudku soudce prvé stolice,
2. přikáže věc soudu prvé instance a
3. dodatkem podle § 479 odst. 1 vysloví odkládací účinek rekursu, připuštěného již zákonem v § 519 č. 2. Nyní může stižená strana podati rekurs přiznaný jí §em 519 č. 2 proti usnesení uznávajícímu zmatečnost rozsudku a k němu zároveň připojiti stížnost zachovanou zákonem v §§ 479 odst. 1 a 515 proti odkládacímu účinku rekursu, kterýžto odkládací účinek přiznal odvolací soud rekursu tím, že nařídil podle § 479 odst. 1, aby bylo sečkáno s řízením v prvé stolici, až odvolací usnesení nabude právní moci. (O vhodnosti této zákonné úpravy srv. pochybnost Horovu v Odvolání str. 141 a 142.)
Každý právní názor musí býti do důsledků domyšlen a jeho právo na bytí či nebytí vyzkoušeno na tom, jsou-li reflexy, ke kterým vede v praktickém životě, rozumnými čili nic. Že s tohoto hlediska nemá shodný náhled Neumanna, Pollaka i nejvyššího soudu oprávnění existovati, jest zřejmě, nehledě ani k tomu, že se klade zákonodárci k tíži antinomie mezi § 479 odst. 1 a § 519 č. 2 způsobená kusostí posléze uvedeného ustanovení §u 519 č. 2.
Tím vším jest s dostatek dokázáno, že § 479 odst. 1 s přizpůsobením zásady §u 524 odst. 2 vyslovuje odkládací účinek rekursu, ale stížnosti nepřipouští, neboť ta jest již přiznána straně §em 519 č. 2.
Nejvyšší soud namítá, že ti, kdož připouštějí podle § 519 č. 2 stížnost bez obmezení, »podkládají týmž slovům zákonodárce pokaždé jiný smysl a dosah.« Zkoumejme, kolik jest na této námitce pravdy!
Týmiž slovy se tu míní 2. věta prvého odst. § 479 a rčení na konci § 519 č. 3:
§ 479:
..., když tento (sc. odvolací) soud vyřkl, že řízení v první stolici má býti započato, nebo v něm býti pokračováno teprve potom, až odvolací rozhodnutí nabude právní moci.
§ 519 č. 3:
... a když spolu v usnesení odvolacího soudu bylo vyřčeno, že řízení v první stolici nebo odvolací řízení má býti započato nebo v něm býti pokračováno teprve potom, až toto usnesení nabude právní moci.
Obě místa týkají se rozkazu odvolacího soudu sečkati s řízením. Z podstaty tohoto rozkazu plyne vlastní jeho funkce, kteráž se nemůže od něho nikdy odloučiti, totiž odkládací účinek, pokud se týče vykonatelnosti usnesení. Tuto funkci, již nelze odpoutati od rozkazu sečkati, má příkaz odvolacího soudu nutně jak v § 479 odst. 1, tak v § 519 č. 3. Zákonodárce nemohl této funkce rozkazu odníti, když jej v takové formulaci dává odvolacímu soudu k disposici, takže tento výrok má odkládací účinek, pokud jde o vykonatelnost usnesení, vždycky (v § 479 odst. 1, eo ipso v § 499 odst. 3, v § 519 č. 3). Zákonodárce nejen chtěl, ale on musel — když volil takovouto stylisaci příkazu odvolacího soudu — postaviti sobě na roveň všechny případnosti, ve kterých užil téže formy rozkazu, neboť již v pojmu »sečkání« jest »odklad«. Přiznáme tedy nejvyššímu soudu, pokud se týče vykonatelnosti zrušovacího usnesení — ale jen pokud jde o tuto — že zákonodárce staví, jsa k tomu nucen, nemoha zbaviti rozkaz, aby bylo sečkáno, pojmového jeho znaku spočívajícího v odkládacím účinku, případy, ve kterých není zmatečnosti, na roveň s případnostmi, kde se jedná o zmatečnost.
Odkládací funkce rozkazu jest vždycky táž a nastává všude, kde bylo sečkání nařízeno. Stojí tedy s tohoto hlediska v jedné řadě nejen případnosti §u 494 (kde jest zmatečnost) s případy §u 496 (kde není zmatečnosti) prostřednictvím odst. 3 § 499, citujícího § 479, nýbrž i vůbec případnosti §u 519 č. 2 (užije-li se příkazu §u 479 odst. 1) s případy §u 519 č. 3. Pokud se týče odkládacího účinku rekursu, užší § 519 č. 2 než § 519 č. 3, nabývá, užije-li odvolací soud § 479 odst. 1, téže šíře, totiž: rekurs ať podle § 519 č. 2 či č. 3 má odkládací účinek, je-li tu rozkaz sečkání, daný odvolacím soudem. V tomto bodě mají a musejí míti táž slova zákonodárcova, kdekoli jsoucí, týž smysl.
K odkládacímu účinku, ke kogentní funkci rozkazu odvolacího soudu, aby bylo sečkáno s řízením v prvé stolici, připojuje zákonodárce další funkci, jíž se těší příkaz jen tam, kde zákonodárce tomu chtěl. Tato úloha záleží v tom, že rozkaz sám jest rovněž podmínkou přípustnosti rekursu. Úkolu toho nemá příkaz v § 479 odst. 1, důsledkem čehož také ne v § 499 odst. 3 vzhledem k případnostem §u 519 č. 2, pod kteréžto číslo spadají případy §u 494 — vždycky ovšem s výhradou, že jest vyhověno normě §u 519 č. 2 (zrušení rozsudku). Za to ale přiznána funkce podmínky rekursu rozkazu v případnostech §u 519 č. 3, kamž náležejí příp. §u 496. V tomto směru jest § 519 č. 2 širší než § 519 č. 3, neboť rozkaz odvolacího soudu sečkati s řízením v prvé stolici není při § 519 č. 2 podmínkou přípustnosti rekursu, na rozdíl od § 519 č. 3, kde tomu tak jest. Zde doznáme poctivě, že zákonodárcovým slovům dává se jiný dosah, že táž slova značí při § 519 č. 2 (§ 479 odst. 1, § 499 odst. 3, § 494) jen odkládací funkci, kdežto při § 519 č. 3 (§ 499 odst. 3, § 479 odst. 1, § 496) nejen pojmově nutný odkládací účinek, nýbrž i nikterak kogentní funkci podmínky stížnosti. Tážeme se nyní, zda i při této funkci rozkazu odvolacího soudu staví zákonodárce do téže řady případy §u 494 (§ 519 č. 2) s případnostmi §u 496 (§ 519 č. 3) důsledkem §u 499 odst. 3, jímž cituje § 479 odst. 1?
Máme-li na zřeteli jen odkládací úlohu rozkazu odvolacího soudu, sečkati s řízením v první instanci, tu jest opakování slov vzatých z § 479 odst. 1 v § 519 č. 3 legislativně technickým pochybením, neboť by byl pro případnosti §u 496 postačil odst. 3 §u 499, citující § 479, přes to, že § 479 odst. 1 — jak správně praví nejvyšší soud — jedná ex professo o zmatečnosti, právě tak, jako musí stačiti § 479 odst. 1 pro případnosti §u 519 č. 2., kamž patří případy §u 494 a kde již zákonodárce neopakuje téhož rčení. Ve směru odkládací funkce vede nutná — vzhledem k obsahu rozkazu — identita případů §u 494 s případnostmi §u 496 k zákonodárně technické vadě. Tento nedostatek — nehledíme-li ani k jinaké přednosti třetím odstavcem § 499 získané (viz shora) — odčinil zákonodárce tím, že opakováním slov prvého odstavce §u 479 v §u 519 č. 3 (nikoli též v § 519 č. 2) přiznal rozkazu odvolacího soudu, sečkati s řízením v prvé stolici, vedle pojmově nutné jeho funkce odkládací ještě jiný úkol — funkci podmínky rekursu (o důvodnosti toho viz vpředu). Ježto pak při §u 519 č. 2 neopakuje zákonodárce slov §u 479 odst. 1, dává jasně na jevo, že nechce stavěti, pokud jde o podmínku rekursu, případnosti §u 519 č. 2 s případy č. 3. Tím také, pokud se týče připuštění rekursu, neztotožňuje případy §u 494 s případnostmi §u 496. Závěr vývodů jest tento:
Otázka přípustnosti rekursu jest citací § 479 odst. 1 v § 499 odst. 3 nedotčena, vždyť se řeší teprve v § 519 a proto jen § 519 — a ne § 499 — jest tu rozhodným pro rozlišování případů §u 494 od případnosti §u 496, takže řekneme :
Jde-li o zmatečnost, tedy § 494, bude na místě § 519 č. 2 a, jedná-li se o vady nepůsobící zmatečnosti podle §u 496, užijeme normy §u 519 č. 3. Odštěpí se nám tudíž opět i zde, pro svoji zásadně odlišnou povahu, případy zmatečnosti od ostatních případnosti. Zákonodárce nepochybně citací § 479 v § 499 odst. 3 nesměšuje, pokud jde o připuštění rekursu, případy zmatečnosti (§ 494) s ostatními případnostmi (§ 496), tím méně je sobě na roveň staví.
K této konklusi nezvratně nás vedou též systematické momenty, kteréž nejvyšší soud odbývá skrovným způsobem. Jednak jest § 519 zařazen do oddílu pojednávajícího o »přípustnosti rekursu« (nadpis § 514); jednak jest § 519 postponován jak dvojici §§ů 479 a 499, tak dvojici §§ů 494 a 496, takže nemůže býti řeči o směšování případností §u 494 s případy §u 496, pokud jde o přípustnost rekursu; vždyť se mluví o připuštění stížnosti teprve v normě (§ 519) následující po všech uvedených ustanoveních (po §§ 479, 494, 496, 499).
Netřeba míti obav, jež sdílí nejvyšší soud, že se ve smyslu vytčených výkladů »bez nutkavé příčiny« dává jiný dosah týmž slovům zákona na různých místech uvedeným. Že si toho žádá zájem věci, tedy že jest zde nutkavá příčina, nelze ještě jasněji dokazovati. Různý význam týchž slov téže osoby (zde zákonodárcovy) jest pak mnohdy v životě požadavkem samozřejmým a běžným, neboť tento smysl vyhraňuje se s hlediska relativní objektivity situací, za které byla slova pronesena, a s hlediska subjektivního se ještě k tomu zabarvuje individualitou osoby vyřčená slova vnímající. A jest dokonce předností zákona, když užívá tam, kde jest to věcně na místě, týchž slov a týchž rčení. Touto slohovou suchopárností se po mém soudě mnohdy věci prospívá, jako na druhé straně; může hodně a hodně uškoditi výrazová pestrost, založená třeba na snaze udělati ze »zákona« »beletristicky ladný celek«.
Právě pro ustálenost — řekl bych setrvačnost — judikatury sotva snad by tady mohla přijíti v úvahu myšlenka oportunity, jež tu a tam v rozhodnutích nejvyšších tribunálů — nejen u nás, ale i v cizině — pochopitelně probleskuje, vítězíc nad ryze právnickou dedukcí, ač zrovna praktické důsledky by tu takové myšlence mohly nasvědčovati.
Náš spor nemá významu v řízení bagatelním — do 300 Kč podle čl. 2. zákona z 8. června 1923 č. 123 Sb. z. a n.—ježto tam neplatí § 519 v důsledku §u 517 posl. odst., podle něhož jest proti usnesením odvolacího soudu v nepatrných věcech rekurs vůbec vyloučen.
Podle uherského civilního rádu, zák. čl. 1. : 1911, nevznikne naše otázka už z toho důvodu, že tento řád nezná našeho § 519, nač patrně při zákoně z 1. dubna 1921 č. 161 Sb. z. a n. bylo zapomenuto (srv. Hora, Civilní řád soudní na Slovensku str. 127 n.).
Jistě názor našimi vědci v oboru civilního řízení tak propracovaný by pro své věcné přednosti zasloužil, aby se nejvyšší soud odklonil od ustálené prakse ve prospěch konklusí, k nimž došel prof. Hora (Odvolání str. 142 — srv. o nich Ottův výrok v jeho posudku str. 90) :
»Poměr §u 519 č. 2 k ustanovení §u 519 č. 3 je tedy tento: Proti usnesením soudu odvolacího, zmatečnost rozsudku prvé instance vyslovujícím (§ 519 č. 2), je rekurs vždycky přípustný, ale rekurs tento nemá vždycky odkládacích účinků; tyto účinky nastávají jenom tehdy pojal-li soud odvolací do svého usnesení zároveň výhradu v § 479 I uvedenou. Naproti tomu ve případech §u 519 č 3 je rekurs přípustný jenom výjimečně, pojal-li totiž soud odvolací do svého usnesení výhradu v § 519 č. 3 blíže naznačenou. Ale je-li tato podmínka splněna, pak má tento rekurs nutně vždy účinky odkládací.«

Předneseno v seminárních cvičeních prof. Dra Hory z civilního řízení soudního při Karlově universitě v zimním běhu 1923—1924.

Citace:

Poměr § 519 č. 2. k § 479. odst. 1.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 2, s. 75-86, 136-141.