Čís. 14381.
Ku provedení úsporných opatření podle čl. XXXV odst. 3 zákona ze dne 21. dubna 1932, čís. 54 Sb. z. a n., není povolán rozhodčí soud zřízený podle odst. (5) § 17 b) čl. XXVII téhož zák.
Snížiti odpočivné a zaopatřovací požitky ve smyslu odst 4 čl. XXXV zák. čís. 54/32 Sb. z. a n. lze jen po předchozím jejich přezkoušení v tom směru, zda jejich smluvní výměra byla nepřiměřeně vysoká (nadměrná).
(Rozh. ze dne 16. května 1935, Rv II 155/35.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy M., továrna na šicí stroje, akciová společnost v O., jako vrchní ředitel. Dnem 1. dubna 1925 odešel do výslužby s ujednanou pensí 3000 Kč měsíčně, která mu byla placena až do srpna 1933 a dnem 1. září 1933 snížena usnesením správní rady žalované na 1000 Kč měsíčně. Žalobce domáhá se na žalované doplacení rozdílu mezi pensijními požitky dříve mu vyplacenými a požitky, které jsou nyní po snížení vypláceny. Žalovaná namítla proti žalobě, že byla k snížení pensijních požitků oprávněna podle čl. XXXV zák. čís. 54/32 sb. z. a n., poněvadž jest akciovou společností, tudíž podnikem společenským, na jejíž základním kapitálu jest z poloviny zúčastněna M. banka, státem sanovaná, z jejíhož příkazu také k snížení odpočivných požitků žalobcových došlo. Procesní pracovní soud uznal podle žaloby, vycházeje z názoru, že k snížení požitků žalobcových byl oprávněn jedině rozhodčí soud, zřízený podle odst. (5) § 17 b) čl. XXVII zák. čís. 54/32 sb. z. a n., k jehož výroku dosud nedošlo. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Jde jen o to, zda žalovaná, chtějíc snížiti odpočivné požitky žalobcovy, se měla za tím účelem obrátiti dle § 17 b) odst, 3 a 4 na rozhodčí soud, jak má procesní soud za to, anebo zda byla oprávněna sama k přezkoumání a snížení výslužného, jak je s poukazem na článek XXXV odst. 3 a 4 skutečně provedla. Paragraf 17 b) tu vůbec nepřichází v úvahu, nýbrž výhradně předpisy článku XXXV zařazeného ve hlavě 4, výslovně také nadepsané: Zvláštní ustanovení o bankách akciových s podporou z veřejných prostředků: V odstavci 3 článku XXXV praví se výslovně, že služební poměry lze zrušiti koncem kalendářních čtvrtletí po předcházející 6nedělní výpovědi bez ohledu na ustanovení jakýchkoliv a s kýmkoliv ujednaných služebních úmluv. Dále mohou se snížiti a přezkoušeli též smluvní..... odpočivné a zaopatřovací požitky......... Nemluví se tu nikterak o potřebě domáhali se rozhodnutí snad u rozhodčího soudu, jak ustanovuje § 17 b) odst. 1 v případech tam uvedených, nýbrž stanoví se určitě: lze snížiti a přezkoušeti a stanoví se dále také určité lhůty pró výpověď a skončení služebního' poměru. Z toho všeho jest zřejmo, že ustanovení § 17 b) tu naprosto nemá místa. Tomu zřetelně nasvědčuje také srovnání s článkem XXXVI, jednajícím o náhradách a restitucích škod vzešlých bance zaviněním funkcionářů. Tento článek zařazený rovněž do hlavy čtvrté o zvláštních ustanoveních pro banky sanované v odst. 6, má za potřebné výslovně stanovití, že o uplatnění nároku podle předešlých odstavců 1—5 článku tohoto platí obdobně ustanovení § 17 b) odst. 3 až 10 s dalšími úchylkami v odstavci tom podrobně uvedenými.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil mu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Ustanovení čl. XXVII § 17 b) zákona ze dne 21. dubna 1932 čís. 54 sb. z. a n. o příslušnosti rozhodčího soudu nelze v souzené věci vůbec použiti. Uvedený předpis zákona platí pro banky, které utrpěly vytčené tam ztráty, a poskytuje jim možnost, aby se domáhaly snížení nepřiměřeně vysokých služebních požitků, a to návrhem u zvláštního rozhodčího soudu, který pak stanoví požitky podle zásad slušnosti. Naproti tomu ustanovení čl. XXXV téhož zákona se vztahuje na banky, kterým byla poskytnuta podpora z veřejných prostředků, a takovým bankám jakož i společenským podnikům s nimi hospodářsky úzce spjatým vyhrazuje zákon oprávnění, by přímo samy provedly úsporná opatření blíže uvedená v odst. 3. K provedení těchto úsporných opatření není tedy třeba a nebylo by ani přípustné podati návrh u rozhodčího' soudu, zřízeného podle čl. XXVII § 17 b) téhož zákona. Pokud bylo v důvodové zprávě senátu (tisk. 723 na str. 7) při výkladu o čl. XXXV poukázáno také na odst. 2 a 9 § 17 b), stalo se tak jen za účelem vyložení pojmu »nadměrnosti« služebních požitků, ale z toho nelze vyvozovati, že i k provedení úsporných opatření podle čl. XXXV odst. 3 by byl povolán rozhodčí soud. Naproti tomu jest dovolání oprávněno, pokud jde o další otázku, zda snížení žalobcových odpočivných požitků ze smluvených 3000 Kč měsíčně na pouhých 1000 Kč vyhovovalo zákonu, nebo — jak to vyjadřuje dovolatel — zda toto snížení odpovídalo zásadám slušnosti a spravedlivosti. Podle poslední věty třetího odstavce čl. XXXV zákona čís. 54/32 sb. z. a n. mohou se přezkoušeti též smluvní, z prostředků banky placené odpočivné a zaopatřovací požitky osob tam uvedených a pozůstalých po nich a mohou se snížiti na míru odpočivných a zaopatřovacích požitků podle právních předpisů o pensijním pojištění zaměstnanců. Toto ustanovení lze uplatniti podle čtvrtého odstavce čl. XXXV též v příčině odpočivných a zaopatřovacích požitků, vyplácených společenskými podniky, na jejichž základním kapitálu jest banka aspoň z poloviny trvale zúčastněna. Zákon tu připouští mimořádný zásah do soukromoprávních poměrů založených na smlouvě a do nabytých soukromých práv a jest proto možnost takového zásahu vyikládati způsobem obmezujícím. Již v důvodové zprávě k vlád, návrhu bankovního zákona (tisk. 1622 posl. sněm., na str, 92) bylo vyloženo, že úpravě mají bytí podrobeny také služební, odpočivné a zaopatřovací příjmy, které se opírají o smlouvy ještě před platností nového zákona založené a zpravidla nepřiměřeně štědré. Ve zprávě ústavně-právního výboru senátu (tisk. 723, str. 7) bylo dále uvedeho, že smyslem návrhu jest také, umožniti snížení nadměrných služebních požitků vedoucích funkcionářů, kterýžto pojem jest blíže definován v ustanoveních odst. 2 a 9 § 17 b), a že jest v intencích zákona, aby ustanovení čl. XXXV odst. 3 bylo použito jen proti těm vedoucím ředitelům, jejichž služební požitky a jiné příjmy ze zastávaných funkcí plynoucí byly nepřiměřeně vysoké. V odstavci 2. § 17 b) (čl. XXVII) se praví, že nepřiměřeně vysoké jsou služební požitky, které neodpovídají hospodářské nosnosti banky, a že při posuzování přiměřenosti služebních požitků sluší přihlížeti spravedlivě též k výši. služebních požitků ostatních zaměstnanců banky, k významu, který pro banku má zvláštní odborná způsobilost osoby, o jejíž smlouvu jde, k její služební činnosti pro banku a k době, po kterou trvá její skutečný poměr k bance. Na tyto zásady se odkazuje také v odstavci 9. §17 b). Co tu bylo řečeno o nadměrnosti služebních požitků, platí obdobně í o požitcích odpočivných a zaopatřovacích, neboť intence zákona jsou v obou případech stejné, a platí tyto zásady i pro společenské podniky, jež jsou s bankou hospodářsky úzce spjaty podle odst. 4 čl. XXXV. — Zákon poskytuje ovšem společenským podnikům, uvedeným v odst. 4 čl. XXXV, možnost, aby přezkoušely smluvní odpočivné a zaopatřovací požitky, vyplácené jimi vedoucím úředníkům a zaměstnancům vůbec, jimž byla udělena prokura, a aby je snížily na míru odpočivných a zaopatřovacích požitků podle právních předpisů o pensijním pojištění zaměstnanců. Ale již z doslovu zákona je zřejmé, že tomuto snížení odpočivných a zaopatřovacích požitků musí předcházeti jejich přezkoušení, jež jest provésti podle zásad právě vyložených v tom směru, zda jejich smluvní výměra byla nepřiměřeně vysoká čili nadměrná, a teprve podle výsledku tohoto přezkoušení lze přikročiti k jejich snížení. Zákon tedy neponechává prosté libovůli správy podniku, by smluvně ujednané požitky odpočivné a zaopatřovací snížila v kterémkoliv případě vždy až na míru odpočivných a zaopatřovacích požitků podle právních předpisů o pensijním pojištění zaměstnanců, nýbrž dovoluje přezkoušení jejich nadměrnosti a stanoví jen nejnižší mez, pod kterou správa podniku i při odůvodněném snížení odpočivných a zaopatřovacích požitků nesmí nikdy sejíti. V souzené věci přednesl žalobce při ústním odvolacím jednání, že snížení jeho pense na 1000 Kč měsíčně odporuje zásadám slušnosti, protože byl zakladatelem firmy a jeho činnosti jest děkovati, že podnik obstál po celou dobu světové války, a že jeho nástupce bral měsíční plat 15000 Kč. O těchto tvrzeních nabídl také důkazy. Tento jeho přednes směřoval zřejmě k uplatnění námitky, že snížení smluvené pense ze 3000 Kč měsíčně na 1000 Kč měsíčně nevyhovovalo zákonu, t. j. předpisům čl. XXXV. odst. 3 a 4 zákona čís. 54/32 sb. z. a n., a jde tudíž o okolnosti důležité pro rozhodnutí sporu. Odvolací soud však nepřihlížel k tomuto žalobcovu přenesu, spokojiv se s poukazem na skutečnost, že pensijní požitky žalobcovy by činily podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách 7200 Kč ročně, kdežto žalovaná mu je snížila jen na 12000 Kč ročně. Tím však není ještě vysvětleno, zda snížení žalobcovy smluvní pense o 2000 Kč měsíčně bylo vůbec přípustné, když nebyly zjištěny skutkové skutkové okolnosti, z nichž by se dalo podle zásad shora vyložených usouditi, že žalobcova smluvní pense 3000 Kč měsíčně byla nadměrná, a že bylo odůvodněno její snížení na pouhých 1000 Kč měsíčně. Dovolacímu soudu není možno, by rozhodl sám ve věci, a bylo proto podle § 35 odst. 2 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n. napadený rozsudek zrušili.