NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2393.

Přerušení valutových sporu (nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n.).
Řízení dlužno přerušiti, třebas tuzemský podnik vídeňské ústředny
technicky samostatný, jinak však ve Vídni a z Vídně spravovaný, byl zapsán v rejstříku jako samostatný, byl-li obchod vyjednáván a uzavřen s vídeňskou ústřednou. Pohledávky z běžného účtu jest co do rozhodného dne 26. února 1919 posuzovati jednu každou zvlášť dle jich původního vzniku. Přerušiti jest řízení i ohledně příslušenství pohledávky.
(Rozh. ze dne 20. března 1923, R I 257/23.)
V rozepři Pražské filiálky Vídeňské banky proti Dru Maxu O-ovi,
majiteli stejnojmenné firmy v Kraslicích, bytem ve Vídni, o zaplacení
salda z běžného účtu, přerušil odvolací soud řízení dle nařízení že dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. Důvody: Ze skutkových
zjištění plyne, že podnik v Kraslicích byl sice podnikem odděleným,
že však nešlo o samostatnou hospodářskou jednotku, a že poměr tohoto podniku vůči žalovanému byl podobný, jako poměr kraslické expositury banky ku žalobkyni. Tato expositura přijímala i částky, které docházely pro žalovaného v Kraslicích, vyplácela mu peníze, poukazovala je k jeho příkazu osobám třetím, a byly i akkreditivy expositurou banky převáděny bezprostředně na ni a přece nebyla samostatným, právním subjektem, nýbrž podléhala příkazům pražské filiálky banky, kteráž v tomto sporu proto také žalovala. Jak podnik žalovaného v Kraslicích, tak i expositura žalobkyně v Kraslicích byly pouze jakýmisi sprostředkovatelkami, které měly zjednodušiti obchodování. Pokud měla banka ve Vídni filiálku v Praze a exposituru v Kraslicích, vystupovala ve styku se žalovaným jako hospodářská jednotka, a nezáleží na tom, u které z jejích odboček bylo předsevzato krytí aneb kde peníze byly vyzvednuty. Nepochybně byla však filiálka v Praze, u které bylo vedeno konto žalovaného, a u jejíž expositury byly poskytnuté akkreditivy honorovány a u níž peněžní transakce, týkající se podniku žalovaného v Kraslicích, byly konány — samostatným podmětem právním a jest tudíž jako takový k žalobě oprávněna. Žalován byl Dr. Max O. v Kraslicích, nebyla však žalována firma k rukám majitele. Konto nezní na jméno firmy dr. Max O. v Kraslicích, nýbrž na jméno »dr. Max O. v Kraslicích«. Že dr. Max O. měl osobně někdy své bydliště v Kraslicích, nebylo nikdež tvrzeno. Dle stavu věci byl podnik v Kraslicích pouhou provozovnou a Rudolf K. pouhým dílovedoucím, který nebyl oprávněn, samostatně jednati, ježto vedení knih, uzavírání smluv a fakturování obstarával žalovaný ve Vídni. Nelze tudíž onen podnik — ačkoliv jest zapsán v obchodním rejstříku — považovati za hospodářskou jednotku ve smyslu §u 1 vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., nýbrž za pouhou provozovnu, třebaže po převratu byl jedinou
provozovnou žalovaného v tuzemsku.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Ze skutečností, zjištěných odvolacím soudem, vychází na jevo, že
kraslický podnik žalovaného nebyl samostatnou hospodářskou jednotkou ve smyslu §u 1 vlád. nař. ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., nýbrž že šlo pouze o výrobnu, provozovnu, t. j. podnik samostatný jen technicky, jinak však spravovaný ve Vídni a z Vídně, odkud vycházely nabídky a kam byly zasílány objednávky, kde byly splatny i faktury tamtéž vystavované. Šlo tudíž o podnik řízený ve Vídni, což odporuje požadavku samostatností, jejž má na mysli uvedené nařízení. Zápis podniku do obchodního rejstříku sám o sobě není rozhodným, byť i v něm
uveden byl pouze kraslický závod jako samostatný, bez poukazu na
hlavní závod. Z toho nelze ještě souditi na samostatný hospodářský
podmět, aniž by tím trpěla zásada veřejnosti rejstříku. Také nelze přisvědčiti tvrzení stěžovatelky, že závod ten jeví se aspoň na venek jako samostatný podnik, neboť právě stěžovatelka jednala se žalovaným přímo ve Vídni a žalovala výslovně jeho jako majetníka kraslického závodu. Odvolací soud zjistil dále, že v zažalované částce započten je kapitál menší částkou, kdežto zbytek připadá na příslušenství sdílející osud hlavní pohledávky. Při doplnění šlo pouze o zjištění, zda v zažalované částce není zahrnuta též pohledávka vzniklá po 26. únoru 1919.
To bylo skutečně zjištěno, aniž rekurs věcně odporuje zjištění tomu. Že provise i jiné útraty (Spesen) jsou příslušenstvím pohledávky, o tom nemůže býti sporu; stačí, když tyto částky vztahují se k pohledávce kapitálové, což nebylo vůbec popřeno. Jest možno, že některé z nich bude platiti v Kč, o tom však nelze prozatím rozhodnouti, ježto částky ty jsou příslušenstvím pohledávky, jejíž měna je sporná. Nelze bez dalšího souhlasiti s názorem stěžovatelky, že při kontokorrentním spojení vzájemným peridodickým odpočtem zanikají staré pohledávky a vzniká nová. Tento účinek pouhého súčtování vzájemných pohledávek není zákonem odůvodněn, a nebylo tvrzeno, že by jej strany byly smluvily.
Ostatně pro otázku, zda má býti spor přerušen podle vládního nařízení čís. 173 sb. z. a n. z r. 1921, je rozhodna doba vzniku každé jednotlivé kontokorentní pohledávky, z kteréž zásady vycházelo i zrušující usnesení Nejvyššího soudu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 460-462.