Čís. 14279.

Žalobu o uznání nemanželského otcovství jest posouditi podle práva platného v zemi české a Moravskoslezské, měli-li v době porodu nemanželská matka a tedy i dítě, jakož i žalovaný bydliště v Čechách, třebas dítě bylo zplozeno na Slovensku.
V případě výměry výživného jest dovolání nepřípustné jen tehdy, jde-li o souhlasné rozhodnutí nižších soudů.
(Rozh. ze dne 29. března 1935, Rv II 232/35.) Žaloba o uznání manželského otcovství, podaná nezl. Zdeňkem K-ým na Vladimíra P-a u okresního soudu v B. (Podkarpatská Rus), byla právoplatně zamítnuta, poněvadž soud k námitce tehdejšího žalovaného vzal za zjištěno, že nemanželská matka v době zplození žalobce vedla zpustlý život. Ve sporu tom doznal svědek Vít V., že s nemanželskou matkou též souložil. Žalobce se domáhá nyní žalobou u okresního soudu v M. O., by Vít V., sídlící nyní v M. O. (v zemi moravsko-slezské), byl uznán za jeho nemanželského otce se závazkem platiti na výživné. Prvý soud žalobu zamítl, nevzav za prokázáno, že ke styku žalovaného s nemanželskou matkou došlo v kritické době. Odvolací soud k odvolání žalobce změnil rozsudek prvého soudu a uznal podle žaloby, vzav za prokázáno, že žalovaný ve sporu žalobce proti Vladimíru P-ovi u okresního soudu v B. o uznání otcovství udal jako svědek, že s nemanželskou matkou v kritické době obcoval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
O žalovaném bylo zjištěno, že, byv slyšen jako svědek ve sporu, vedeném u okresního soudu v B. proti Vladimíru P. o uznání otcovství k nezl. žalobci, potvrdil, že s nemanželskou matkou tělesně obcoval na jaře 1924, doznal tedy před soudem, že s matkou dítěte obcoval v době kritické, a platí proto o něm zákonná domněnka § 163 obč. zák., že zplodil žalobce. Okolnost, že stejná domněnka platí proti P-i, nevylučuje, aby žalovaný byli uznán otcem, neboť nebylo otcovství P. ve sporu proti němu vedeném zjištěno, a dokud se tak nestalo právoplatně, může se dítě domáhati uznání otcovství proti žalovanému (rozh. čís. 815 sb. n. s.). Žalovaný neprávem se dovolává toho, že na předmětný případ nutno použíti práva, platného na Slovensku, poněvadž početí dítěte a tedy i jeho zplození stalo se na Slovensku. Žalovaný, nemanželská matka i děcko měli v době narození dítěte a mají dosud domovskou příslušnost tak i bydliště v Čechách, a platí proto pro posouzení případu právo, platné v zemi České a Moravskoslezské a nikoliv na Slovensku. Pokud jde o výši výživného, dlužno se především obírati námitkou odpůrce dovolatele, že prý dovolání je v tomto směru nepřípustné vzhledem k § 502 odst. 3 c. ř. s. ve znění zákona ze dne 11. prosince 1934 čís. 251 sb. z. a n., který ustanovuje, že »proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné dovolání, nepřevyšuje-li předmět sporu, o němž by měl dovolací soud rozhodnouti, na penězích nebo peněžité hodnotě 7000 Kč, nebo jde-li o výměru výživného ze zákona, leč by odvolací soud v rozsudku prohlásil dovolání za přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního významu«. Námitka není oprávněná. Podle původního znění třetího odstavce § 502 c. ř. s., platného do vydání zmíněné novely, bylo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání nepřípustné jen tehdy, nepřevyšoval-li předmět sporu, o němž rozhodl odvolací soud, na penězích nebo peněžité hodnotě 2000 Kč. Toto ustanovení bylo novelou v čl. I, 2 potud změněno, že uvedená cenová hranice, rozhodná pro přípustnost dovolání, byla zvýšena na 7000 Kč, a že nepřípustnost dovolání byla nad to bez ohledu na hodnotu předmětu sporu vyslovena i v případech, kde jde o výměru výživného ze zákona. I v těchto případech je však dalším nutným předpokladem nepřípustnosti odvolání, že jde o souhlasná rozhodnutí nižších soudů. To vysvítá jasně a bezpochybně již ze znění zákona samého. Větu »jde-li o výměru výživného ze zákona«, právě tak jako souřaděnou jí větu »nepřevyšuje-li předmět sporu . . . . 7000 Kč«, lze totiž jakožto pouhé vedlejší věty vyložiti jen ve spojení a souvislosti se společnou nadřízenou hlavní větou, s níž teprve každá z obou vedlejších vět tvoří gramatický a logický celek, a činí-li tedy hlavní věta (»Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné dovolání«), předpokladem pro nepřípustnost dovolání, že jde o souhlasná rozhodnutí nižších soudů, platí tento předpoklad ve všech případech, v následujících vedlejších větách blíže uvedených, tedy i v případě výměry výživného ze zákona. Tento výklad odpovídá zřejmě i úmyslu zákonodárce. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zdůrazňuje ovšem v posledním odstavci k článku I. č. 2, že »při výměře výživného jde zpravidla jen o menší rozdíly, ať již odvolací soud do výše výživného potvrdil nebo změnil rozsudek soudu prvé stolice«, a že »jde spíše o posouzení poměrů hospodářských, v jichž středu jsou nižší soudy, a ne otázky právní«, kteréžto úvahy by snad nasvědčovaly úmyslu zákonodárce, aby dovolání v případě výměry výživného ze zákona bylo vyloučeno vždy bez ohledu na to, zda jde o souhlasná rozhodnutí čili nic. Pochybnost tu rozptyluje však závěrečná věta zmíněného odstavce, kde důvodová zpráva výslovně uvádí, že »je tedy návrh, aby bylo vyloučeno také v tomto případě dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, podle článku I, č. 2 plně důvodný«, čímž jasně dala najevo, že se zákonodárce i v tomto případě rozhodl pro vyloučení dovolání jen za předpokladu souhlasnosti rozsudků nižších soudů, spatřuje zřejmě teprve v této souhlasnosti ve spojení s uvedenými úvahami dostatečnou záruku pro správnost výměry výživného. Tomuto výkladu neodporuje konečně ani zpráva ústavněprávního výboru k usnesení senátu tisk. 2721/34, když uvádí, že »revise je vyloučena, byl-li rozsudek I. instance odvolacím soudem potvrzen v případech, kde předmět sporu nepřevyšuje 7000 Kč, a potom jde-li o rozhodování o výši výživného ze zákona »kdyžtě věta«, kde předmět sporu . . . . . . . . . ze zákona, »jakožto jednotná nedělená věta závisí zřejmě ve svém. celku na bezprostředně předcházející větě«, byl-li rozsudek I. instance odvolacím soudem potvrzen«, takže i podle této stati je souhlasnost rozsudků nižších soudů zřejmým předpokladem v obou uvedených případech. Toho předpokladu v souzeném případě není, ježto nejde o souhlasná rozhodnutí nižších soudů a odvolání proti výroku o výši výživného je tedy i za platnosti nového zákona č. 251/34 sb. z. a n. přípustné.

Citace:

č. 14279. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 291-293.