NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6453.

Vojenské věci. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: Výnos, kterým mno — nikoliv ve formě rozhodnutí — záporně vyřizuje žádost nádražního restauratéra o náhradu za stravování vojska ve válce a po ní, není rozhodnutím podle § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 4. dubna 1927 č. 6883.)
Věc: Vdova po Leopoldu S., Andor S. a Helena A. ve F. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o náhradu za stravování vojska.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Andor S. a Helena S. žádali jakožto dědicové Leopolda S. podáním z 21. ledna 1924 řízeným na mno o vyplacení jejich pohledávek 29702 Kč 37 h a 365373 Kč 46 h, uvádějíce, že jejich otec Leopold S. stravoval na poukaz voj. úřadů a osob, zejména na rozkaz a poukaz nádražního komandanta, jako nádražní hostinský v N. po čas světové války vojsko a uprchlíky a sice, že dodával stravu a různé potřeby projíždějícím oddílům býv. rak.-uh., maď., říš.-něm., ba i řeckého vojska, uprchlíkům, zajatcům a posádce n-cké, — kteréž transporty jsou na každé poukázce, vydané nadřízeným velitelem přesně označeny, — že za tyto dodávky platila jemu intendatura voj. velitelství v Bratislavě, a že nezaplaceny zůstaly: a) nedoplatek za dobu do 15. listopadu 1918 v částce 29702 Kč 37 h, b) pohledávky za dobu od 15. listopadu 1918 do 7. ledna 1919 v částce 365373 Kč 46 h; st-lé předložili o tom účty, kvitance a knihovní výtahy, které již zem. voj. velitelství pro Slov. uznalo číselně za správné, a dodali, že voj. orgány v N. jednaly od října 1918 ve jménu ustaveného čsl. státu, pod jehož suverenitu od tohoto dne N. náležely, a že stravování voj. oddílů shora zmíněných by bylo nutné i v tom případě, kdyby byla voj. velení v N. v době té již převzala čsl. voj. správa. Žádost ta byla vyřízena nař. výnosem, který jest adresován právnímu zástupci a zní: »Mno, vyšetřivši záležitost Vašich mandantů, dovoluje si Vám sděliti: Žádost mohla by býti projednána jen potud, pokud se vztahovala na voj. transporty. Z podání však vyplývá, že stravování těchto transportů se nestalo ani z příkazu čsl. voj. správy, ani že nešlo o transporty čsl. vojska. Z toho důvodu není čsl. voj. správa zavázána ani neručí za pohledávky z tohoto stravování vzniklé a nemůže požadavku dědiců vyhověti. Pokud jde o transporty vojenské z doby před 28. říjnem 1918, jde o závazek býv. voj. správy. Po názoru mno mohl býti přihlášen podle zák. z 9. října 1924 č. 236 Sb. (jímž se vláda zmocňuje převzíti pohledávky vzniklé z dodávek za doby války). Náhrada výloh za stravování voj. transportů z doby po 28. říjnu 1918 jde po názoru mno na vrub příslušných národních států dopravovaných vojsk a měla by na nich býti pomocí min. zahr. věcí vymáhána.«
Stížnost do tohoto výnosu podanou shledal nss nepřípustnou uváživ toto: — — —
Nss jest podle 2 zák. o ss. povolán rozhodovati jen o stížnostech, které podány byly do rozhodnutí nebo opatření úřadu, t. j. proti takovým emanacím úřadu, které úřad vydal na základě kompetence zákonem mu přiznané. Totéž platí podle č. 6 tohoto § ve znění zák. č. 3/1918 také tenkráte, když předmětem úředního výroku je nárok proti státu.
Že nárok st-li uplatňovaný jest nárokem proti státu, jest mimo spor. Nař. výnos mno podle své formy se jako formální rozhodnutí nepresentuje, neboť obsahuje výslovně pouhé sdělení názorů min. a poučení, jak by bylo nárok st-lů uplatniti a jest tedy již z něho zřejmo, že si žal. úřad ani neosoboval kompetenci rozhodnouti o sporném nároku výrokem autoritativním. Ovšem sluší zástupci stížnosti dáti za pravdu v tom, že vnější forma sama o sobě nemůže býti rozhodná pro posouzení otázky, zdali ten který výrok úřadu objektivně formálním rozhodnutím jest čili nic, nýbrž za rozhodný nutno tu především pokládati věcný obsah výroku toho.
Poněvadž pak v daném případě se nař. výnos týká nároku vzneseného proti státu, slušelo by ve výnosu tom spatřovati podle odst. 6 § 2 zák. č. 3/18 rozhodnutí nss-em přezkoumatelné tenkráte, kdyby jím bylo mno rozhodlo o nároku tom v mezích své příslušnosti. Bylo tedy nss-u uvážiti, zdali v platném právním řádu jest nějaká norma, která by mno přiznávala kompetenci rozhodovati o nárocích té povahy, o jaký jde v daném případu.
St-lé opírají svůj nárok o tvrzení, že jejich otec na poukaz voj. úřadů stravoval vojsko a uprchlíky.
Nss nepokládá za nutné zkoumati, zdali právní poměr, který takovým stravováním voj. transportů byl založen, byl poměrem soukromoprávním, — jak by tomu nasvědčoval služ. předpis voj. E—10— § 24 lit. B bod 79 lit. c) a zejména jeho příloha lit. C, stravování vojska upravující, či zdali poskytováním stravy voj. transportům vzešel pro otce st-lů nárok veřejnoprávní.
Šlo-li by o poměr soukromoprávní, jest zřejmo, že žal. úřad by nebyl povolán o takovém poměru rozhodnutí vydati. Šlo-li by však o poměr veřejnoprávní, mohl by žal. úřad o nárocích z něho vyvozovaných rozhodovati, jen kdyby mu byla kompetence k tomu nějakou zákonnou normou přikázána. Takovou normu stížnost neuvádí a ovšem ani uvésti nemůže. Podle povahy věci by nejspíše mohlo býti uvažováno o tom, zdali by sporný nárok neměl snad oporu v zák. o vál. úkonech (zák. čl. LXVIII : 1912), o tento zákonný předpis, jenž ostatně rozhodování ukládá meziministerské komisi a nikoli mno, však st-lé výslovně svůj nárok neopírají; nějaké jiné normy, která by kompetenci mno mohla odůvodniti, pak nalézti nelze.
Není proto možno viděti v nař. výnosu rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o ss, ani hledí-li se k jeho obsahu. Není-li však tento výnos ani svou formou ani podle svého obsahu rozhodnutím před tímto soudem naříkatelným, nezbylo než stížnost do něho podanou odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 6453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 650-652.