NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 744.

Vymáhající věřitel má při exekuci dle § 353 ex. ř. nárok na náhradu veškerého nákladu, jehož bylo třeba k účelnému provedení činu nebo práce. Nežádal-li o zálohu nebo nepostačuje-li záloha, soudem určená, jest na vymáhajícím věřiteli, by domáhal se náhrady nákladu žalobou.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R I 916/20.)
Dlužníku bylo rozsudkem uloženo provésti opravu automobilu. V následujícím pak řízení exekučním byl věřitel dle § 353 ex. ř. zmocněn, by dal automobil opraviti osobou třetí na dlužníkův náklad, který byl původně určen penízem 1000 Kč, později byl zvýšen na 4000 Kč za opravu automobilu a 1000 Kč za rozložení automobilu a konečně byl právoplatně stanoven penízem 8000 Kč. K vydobytí nákladu byla pak vedena proti dlužníku exekuce, načež on zaplatil náklad 8000 Kč a navrhl zrušení exekuce. První soud návrhu vyhověl, vzav za prokázáno, že nárok věřitelův byl uspokojen, při čemž vycházel z názoru, že náklad 1000 Kč za rozložení automobilu jest obsažen v celkových 8.000 Kč. Rekursní soud návrh zamítl nejsa toho názoru, že by zmíněný náklad 1000 Kč byl v celkovém nákladu obsažen.
Nejvyšší soud změnil usnesení rekursního soudu tak, že zrušil usnesení prvého soudu a nařídil mu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Usnesením okresního soudu jako soudu exekučního ze dne 10. června 1920 bylo vysloveno, že se náklad na provedené opravy automobilu v exekučním titulu (rozsudku ze dne 22. srpna 1919) naznačeného tak, jak tamže jest uvedeno, konečně určuje úhrnným penízem 8000 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení bylo ve shodě s exekučními spisy poukázáno k tomu, že byl vymáhající věřitel usnesením okresního soudu ze dne 29. září 1919 podle § 353 ex. ř. zmocněn, by dal osobou třetí opraviti automobil, o který tu jde, na dlužníkův náklad, který byl zatím určen 1000 Kč; že usnesením exekučního soudu ze dne 13. března 1920 byl náklad na opravu ve smyslu exekučního titulu stanoven na 4000 Kč a dále na 1000 Kč za rozložení automobilu, úhrnem tedy na 5000 Kč, — a že exekuční soud, obíraje se otázkou, jakého nákladu jest potřebí k uspokojení vymáhajícího věřitele, přiznal peníz 8000 Kč (v němž zahrnuta částka 5000 Kč) jako konečný. Do tohoto usnesení podal vymáhající věřitel rekurs, v němž odporoval výroku, že náklad určen byl konečně penízem 8000 Kč, namítaje, že tímto penízem nelze provésti opravy. Rekursní soud nevyhověl rekursu a potvrdil usnesení v odpor vzaté, a v odůvodněni svého usnesení uvedl, že exekučního titulu ve smyslu § 353 ex. ř. nemůže býti využitkováno tak, by dlužník byl vydáván ustavičným šikanám; že v tomto případě byla již stanovena záloha na náklady, jejíhož zvýšení vymáhající věřitel se domáhá; že nyní posudek znalecký poskytuje soudu určitý podklad, by mohl v tomto řízení stanoviti konečnou číslicí náklad, jejž dlužník podle druhého odstavce § 353 ex. ř. napřed zaplatiti jest povinen. Znění rozhodnutí obou nižších soudů ve spojení s jejich odůvodněním nezůstavují pochybností o tom, že původní záloha 1000 Kč byla později zvýšena na 5000 Kč a tato konečně na 8000 Kč, že tedy v tomto penízi 8000 Kč částka 1000 Kč jest zahrnuta. Zdali soudové nižší dospěli ke konečné záloze 8000 Kč z předpokladů správných, nelze nyní již přezkoumati, neboť usnesení, jimiž záloha ve smyslu § 353 odstavec druhý ex. ř. stanovena byla konečně úhrnným penízem 8000 Kč, nabyla moci práva. Rovněž nevadí, že byla právoplatně povolena exekuce usnesením ze dne 22. ledna 1920 pro 1000 Kč a usnesením ze dne 3. dubna 1920 pro dalších 5000 Kč (ne 4000 Kč), neboť to není důkazem, že původní záloha 1000 Kč není zahrnuta ve zvětšené záloze 5000 Kč, — ježto usnesení ze dne 13. března 1920 zvyšující zálohu 1000 Kč na 5000 Kč bylo formálně novým samostatným titulem exekučním. Nepostačí-li záloha 8000 Kč, exekučním soudem konečně stanovená, ku provedení opravy automobilu, není tím ovšem řečeno, že vymáhající věřitel musí se spokojiti tímto penízem, který zůstává vždy jen zálohou. Rozhodnutí nižších soudů, které stanovily tuto zálohu jako konečnou, má a může míti jen ten význam, že odepřely stanoviti zálohu další a vyšší. Vymáhající věřitel, který byl soudem zmocněn, aby dal zastupitelný čin nebo zastupitelnou práci provésti osobou třetí, má dle § 353 odstavec prvý ex. ř. nárok na náhradu veškerého nákladu, pokud bylo ho třeba k účelnému provedení činu nebo práce. Druhý odstavec § 353 ex. ř. propůjčuje vymáhajícímu věřiteli pouze právo, žádati, aby dlužník zapravil napřed potřebný náklad. Nepoužije-li vymáhající věřitel tohoto práva vůbec; nebo nežádá-li vyšší zálohy, když stanovená záloha nestačí; — nebo nemůže-li žádati vyšší zálohy, poněvadž — jako v tomto případě — soud odepře zvýšení zálohy, — nepozbývá tím práva na náhradu veškerého učiněného nákladu v mezích výše naznačených, — ale nemůže ovšem příslušný nárok uplatniti v řízení exekučním, nýbrž musí se domáhati náhrady žalobou, jak byla pravidlem před vydáním exekučního řádu podle § 309 vš. s. ř. Je-li však, jak svrchu vyloženo, původní záloha 1000 Kč zahrnuta v penízi 8000 Kč, byla by dle výpočtu prvního soudu peněžitá pohledávka vymáhajícího věřitele úplně zaplacena a byly by tu podmínky § 40 (nikoliv 35) ex. ř. pro zrušení exekuce usnesením ze dne 13. července 1920 k vydobytí pohledávky 3000 Kč s přísl. povolené. Jen tato exekuce byla totiž zrušena usnesením prvého soudu, nikoli též exekuce usnesením ze dne 29. září 1919 podle § 353 ex. ř. povolená. Než vymáhající věřitel ve svém rekursu dále namítal, že exekuční soud nehleděl k útratám výkonu a zrušení exekuce 20 K 56 h, které nebyly sice soudem přiřčeny, ale prý se zástupcem dlužníkovým ujednány, a které výslovně uvedl ve svém vyjádření o návrhu dlužníkově na zrušení exekuce. Kdyby tomu tak bylo, jak vymáhající věřitel tvrdí, slušelo by ovšem také částku 20 K 56 h pokládati za příslušenství vymáhané peněžité pohledávky a nebyla by tato úplně zapravena. Exekuční soud nevyslechl dlužníka o tvrzení vymáhajícího věřitele a skutečně ve svém výpočtu nepřihlížel k oněm 20 K 56 h. Rekursní soud se svého — jak svrchu vyloženo mylného — stanoviska nezabýval se dotyčnou částí rekursu vymáhajícího věřitele. Z toho plyne, že bylo sice vyhověti dovolacímu rekursu dlužníkovu, že však nebylo možno obnoviti usnesení prvého soudu, nýbrž že slušelo, hledíc zároveň k rekursu vymáhajícího věřitele, změniti usnesení soudu rekursního v ten způsob, že se zrušuje usnesení soudu exekučního a tomuto ukládá, by doplnil řízení ohledně útrat 20 K 56 h a po té znova rozhodl o návrhu dlužníkově na zrušení exekuce.

Citace:

č. 744. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 644-646.