NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 1047.

Otázky porotcům. Není vadou, nebyla-li do hlavní otázky pojata hodina, kdy prý byl trestný čin spáchán a ohledně níž hájil se obžalovaný tím, že v onu hodinu nebyl na místě činu.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1922, Kr I 1272/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Táboře že dne 18. října 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže dle §§ 190, 192 tr. zák. a přestupkem dle § 36 zbroj. pat. ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného napadá rozsudek porotního scudu z důvodů § 344 čís. 6 a 9 tr. ř. Jest bezdůvodná. Zmatek dle § 344 čís. 6 tr. ř. shledává stížnost v tom, že porotní soud do první otázky pojal jako dobu spáchání činu prosté datum »v noci na den 25. července 1922«, aniž uvedl též hodinu, v čemž prý spatřovati jest v tomto případě porušení předpisu § 318 tr. ř. Hájení se obžalovaného spočívalo v tom, že nemohl v určitou hodinu býti na místě činu. Hájení to nabylo prý též opory ve výpovědech svědků, stížností citovaných, dle nichž přítomnost obžalovaného na místě činu v uvedenou hodinu byla pravděpodobnou. Uvedením hodiny spáchání skutku mělo prý porotcům býti zdůrazněno, že mají řešiti otázku, bylo-li vzhledem k uvedeným výsledkům trestního řízení vůbec možno, aby se obžalovaný činu za vinu mu kladeného v uvedenou hodinu dopustil. Než, tvrdí-li a odůvodňuje-li stížnost uvedeným způsobem nutnost, aby v otázce k porotcům uvedena byla i hodina spáchání skutku, dovolávajíc se předpisu § 318 tr. ř., že do hlavní otázky mají pojaty býti všecky známky činu trestného a nad to dodány býti i zvláštní okolnosti skutku dle místa, času, věci atd., pokud toho třeba k zřetelnému poznačení skutku, přehlíží zřejmě význam tohoto předpisu. Již dodatek »pokud je toho třeba k zřetelnému poznačení skutku« v § 318 tr. ř. nasvědčuje tomu, že účelem pojetí zvláštních okolností skutku do hlavní otázky jest toliko individualisace činu, totiž označení jeho tak dalece, by nemohl zaměněn býti s jiným skutkem téhož druhu, aby obžalovaný chráněn byl bezpečně proti případnému opětnému stíhání pro týž skutek. Tomuto požadavků vyhovuje úplně určení skutku tak, jak stalo se to v tomto případě, kde vedle dne a místa spáchám pojata byla do otázky i jména osob, jímž učiněno bylo násilí, jakož i předměty, které byly uloupeny. Otázku, byl-li pachatelem loupeže obžalovaný, jenž popíral, musili porotci vzhledem k obhajobě obžalovaného nutně řešiti, když odpovídali k otázce o vině, tak jak jim byla dána, při čemž bylo lhostejno, zda v otázce označena byla i hodina, kdy loupež byla spáchána, či nikoliv. Účelem předpisu § 318 tr. ř. není, upozorniti zvlášť porotce na případné pochybnosti o pachatelství obžalovaného vzhledem k výsledkům porotního přelíčení; k tomu určeny jsou jiné předpisy procesní, tak přísaha porotců dle § 313 tr. ř., právo stran i porotců dávati obžalovanému i svědkům otázky, přednesy stran dle § 324 tr. ř., resumé předsedovo dle § 325 tr. ř., poučení porotců dle § 326 tr. ř. Otázky hlavní, tak jak porotcům byly dány, vyhovují tudíž úplně předpisu § 318 tr. ř., výtka činěná stížností první otázce hlavní postrádá naprosto podkladu v zákoně a nemůže proto o porušení předpisu § 318 tr. ř., a o zmatku dle § 344 čís. 6 tr. ř. důvodně býti řeči.

Citace:

č. 1047. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 585-586.