Čís. 4007.

Najely-li dětské sáňky na vlak, podjedše s příkře spadající cesty spuštěnou závoru, jde o příhodu v dopravě. Tím, že dráha vyhověla bezpečnostním opatřením, jež nařídil dohlédací úřad, není za všech okolnosti vyčerpáno ručení provozovatelky dráhy za bezpečnost dopravy.
(Rozh. ze dne 24. června 1924, Rv I 491/24.)
Žalobce, v době úrazu sedmiletý, saňkoval na silnici, podjel spuštěnou železniční závoru, byl zasažen vlakem a těžce poraněn. Žalobu na dráhu o náhradu škody neuznaly nižší soudy co do důvodu po právu, Nejvyšší soud uznal žalobní nárok co do důvodu po právu. Důvody:
Souhlasiti jest s názorem nižších stolic, že událost, která přivodila žalobci úraz, pokládati jest za příhodu v dopravě po rozumu §u 1 zákona o povinném ručení drah a dlužno tedy za to míti, že příhoda ta nastala ze zavinění podnikatelství dráhy, nebo jejích, k výkonu provozu použitých osob, pokud provozovatelka neprokáže, že se příhoda ta udála neodvratitelnou náhodou, nebo zaviněním poškozeného (§ 2 cit. zák.). Dle náhledu dovolacího soudu nelze dráze toto vyproštění z viny přiznati z nižádného z uvedených důvodů. Nelze především uznati na zavinění žalobcovo. Tento byl v době úrazu sice již přes 7 roků stár, leč, uváží-li se zjištěné okolnosti případu, nelze mu zavinění přičísti, neboť to předpokládá, by mu přisuzována býti mohla způsobilost, zachovati onu míru obezřetnosti, kterou by se bylo dalo úrazu předejíti. Úraz udál se tím, že žalobce jel se svou 3letou sestřičkou na dětských sáňkách po okresní silnici, která, jak zjištěno, má velmi značný spád ku přejezdu dráhy a dle místní polohy připouští teprve ve vzdálenosti 100 m před přejezdem přehled, na tento přejezd a závoru na něm umístěnou. Znalec ve svém posudku vyslovuje náhled, že žalobce neměl asi v sáňkování ještě tolik zručnosti, by před uzavřeným, vlakem obsazeným přejezdem včas zastavil a stranou se uhnul. Uváží-li se, že děti byly zabrány zcela touto dětskou zábavou a dětskou radostí z ní, nelze jim zajisté k vině přičítati, že nezachovaly opatrnosti v tom směru, že nezanechaly sáňkování vůbec, anebo že s ním nevyčkaly až do uvolnění přejezdu, tím méně pak v tom směru, že přehlédly, že závora jest zavřena, nebo, nepřehlédly-li toho, že zavčas nezastavily anebo se stranou neuhnuly. Tuto obezřetnost vyvinouti není schopna dětská mysl, v tomto stupni vývoje ještě zcela bezstarostná a nesoudná. Nelze dráze přiznati ani vyprošťovací důvod »neodvratného« činu osoby třetí, neboť o takovýto čin tu vůbec nejde. Nižší stolice poukazují na zavinění rodičů žalobcových, že prý děti své v té době zanechaly bez dohledu; leč v té příčině jest prokázáno, že otec žalobcův tou dobou byl pro chorobu upoután na lůžko, kdežto matka byla zaměstnána obstaráváním domácnosti, v níž přítomni byli tou dobou dělníci vrchní stavby, obědvajíce tam. Nedohlédnutí na děti bylo tedy za těchto poměrů omluvitelné a zaviněno docela z příčin, k provozu dráhy samé se vztahujících. Předpis čl. 8 třetí odstavec předpisů pro službu výměnářů atd. má zřejmě zameziti, aby dítky zřízenců po dobu jízdy vlaků, jsou-li ve strážním domku, nevyšly na trať; v tomto případě však dostaly se děti na trať z venčí. Leč, i kdyby mohlo v tomto směru opominutí rodičů žalobcových býti přijato, nebylo by je lze pokládati za důvod k vyproštění dráhy, ježto toliko neodvratitelný čin osoby třetí může dle zákona provozovatelku dráhy ručení zbaviti. Z tohoto důvodu hledí soud první stolice z tohoto domnělého opominutí vyvoditi »neodvratnou« náhodu, leč odůvodnění to nevyhovuje zákonu a jest, jak z dalších vývodů vysvitne, i věcně nesprávná. Jde tedy o to, zda lze aspoň tento vyprošťovací důvod dráze přiznati, a dovolací soud nemůže ani v této otázce přisvědčiti názorům nižších stolic. Jak bylo zjištěno, klesá okresní silnice, po které žalobce se svou malou sestřičkou na sáňkách sjeli přímo pod vlak, velmi prudce a jest z trati málo přehledná, přejezd jest ze silnice, jak již shora uvedeno, přehledný na 100 m. Přejezd jest uzavřen závorou, jejíž příčné břevno při uzavření leží 1 m vysoko od země. Že se na této silnici děti klouzají, bylo prokázáno, a strážník S. podle zjištění sáňkování v těch místech zakazoval. Není pochybnosti, že by podjetí pod závorou mohlo býti úplně zamezeno, kdyby závora opatřena byla ochrannou mříží nebo aspoň tak byla konstruována, aby i dolejší prostora pod horním břevnem byla uzavřena. Příhoda mohla dále zamezena býti i při tomto stavu zabezpečení zvýšeným dohledem. Nelze tedy mluviti o náhodě venkoncem neodvratné, nelze však mluviti ani o náhodě relativně neodvratitelné, totiž o takové náhodě, které by se nebylo dalo náležitou, daným poměrům přiměřenou péčí a prostředky, jichž použití provozovatelce dráhy rozumně uloženo býti může, předejíti, a nelze především souhlasiti s tím, že by byla dráha, když na přejezdu umístěná závora byla zavřena, neměla další povinnosti k zamezení možného úrazu. Poukazuje-li se na to, že dle čl. 1. zákona o místních drahách ze dne 31. prosince 1894, čís. 2 ř. zák. z r. 1895 a dalšího zákona ze dne 8. srpna 1910, čís. 149 z roku 1910, ř. zák., jest dráha povinna jen k takovým bezpečnostním zajištěním, která dohlédací úřad železniční nařídí a že u nich přestává další zabezpečovací povinnost dráhy, nelze tomuto předpisu přikládati za všech okolností ten význam, že tím jest vyčerpán rozsah ručení provozovatelky dráhy za bezpečnost dopravy. Nařízení dohlédacího úřadu železničního nemají zajisté jiného účelu, než aby jimi předem dle předpokládaných poměrů a potřeb vzhledem na úlevy, pro místní dráhy přípustné, stanoveno bylo, jakými bezpečnostními opatřeními a zařízeními má býti dráha vybavena a opatřena, by k provozu dopravy byla připuštěna. Jde tedy jen o předchozí povolení a schválení, které dle právního řádu nařízeno jest pro veškeré podniky, jichž provoz může ohrožovati veřejnou bezpečnost. Tím však není řečeno, že dráha ručí jen do té míry zabezpečení, která byla nařízena, a že nemá povinnosti k dalšímu zabezpečení dopravy, ukáže-li se toto účelným nebo nutným, dle poměrů, jež se skutečně později vyvinou a jež se podstatně liší od oněch, jež dohlédací úřad předpokládal. Opačný výklad odporoval by základním hlediskům zákona o povinném ručení drah a zajisté i nynějšímu §u 1319 obč. zák., který stanoví, že držitel díla ručí za škodu z vadné jeho vlastnosti vzešlou, nedokáže-li, že vynaložil veškerou, k odvrácení nebezpečí potřebnou obezřetnost. Z tohoto ručení nevyprošťuje ho ani to, že dílo bylo úředně schváleno, zjistí-li se, že bylo přece vadným a mohlo dle pokroků techniky bezpečněji býti založeno. Platí-li tato zásada o takových dílech vůbec, nemůže přicházeti mimo zřetel v případech, týkajících se provozu železničního, kde jde o podnik, spojený se zvláštním nebezpečím pro obecnou bezpečnost. V tomto případě přichází velmi závažně v úvahu další okolnost, že místo úrazu není pouhým přejezdem, jímž vlak projede. Na tomto přejezdu, jak bylo zjištěno, provádí se posunování a seřaďování vlaků, tedy zvláště nebezpečná manipulace železničního provozu, která poměrně delší dobu trvá a tím okolí ohrožuje. Tento přejezd měl tedy býti bezpečněji uzavřen oproti okresní silnici, která značným svahem spadá do tohoto přejezdu, tak, aby zamezen byl přístup a nahodilé vniknutí dětí, zvířectva a pod. do prostory tohoto seřadiště. Je-li zjištěno, že na blízku děti sáňkují a že jim to bylo zřízencem dráhy zakazováno, plyne z toho, že toto nebezpečí nebylo přehlíženo. Při nejmenším měl býti tento přejezd v době, kdy na něm konán byl provoz, bedlivěji hlídán a střežen a znalec sám ve svém posudku uvádí, že přejezd ten k zabezpečení železniční dopravy jest střežen strážníkem trati. V tomto případě bylo však toto hlídání přejezdu zcela nedostatečným, neboť ani strážník trati, ani ostatní personál, jsouce zabráni do své práce, nemohli dohlížeti na silnici a neměli na ní ani přehledu, takže sáňkující děti vjely zcela nepozorovaně pod vlak, aniž to někdo z personálu postřehl. Za těchto okolností nelze provozovatelce dráhy přiznati, že se z viny a z ručení za tento úraz vyprostila, a pokládá proto dovolací soud uplatněný nárok dle právního důvodu za opodstatněný.

Citace:

č. 4007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 17-20.