NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 4873.

Učitelstvo: Učitel, který byl pravoplatně pensionován dnem 31. prosince 1922, nemá nároku na výměru pense z pensijní základny vyměřené podle zák. č. 394/1922 (dle právního stavu před zákonem č. 287/1924).
(Nález ze dne 5. září 1925 č. 16534).
Věc: Bedřich W. v Č. proti ministerstvu školství a národní osvěty o výměru odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, učitel veř. obecné školy v Č., byl dán na svou žádost výnosem zšr-y v Praze z 15. září 1922 dnem 31. prosince 1922 na trvalý odpočinek, a poukázáno mu výslužné od 1. ledna 1923. Žádosti jeho ze 16. dubna 1923 za novou úpravu pensijních požitků na základě zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. zšr vynesením z 3. října 1923 nevyhověla, ježto byl žadatel pensionován ještě před počátkem platnosti cit. zákona a dodatečné odložení termínu pensionování je zásadně vyloučeno. Odvolání z tohoto výroku podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů vynesení v odpor vzatého.
O stížnosti, vytýkající nesprávné právní posouzení, uvažoval nss takto:
Vlastní předmět dnešního sporu tvoří otázka, má-li učitel veř. školy národní, který byl dán pravoplatně dnem 31. prosince 1922 na trvalý odpočinek, nárok na výslužné podle zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., či náleží-li mu odpočivné požitky podle předpisů platných před účinností zákona toho.
Dání do výslužby jest individuelním správním úkonem, kterým se provádí změna ve služebním a právním postavení osoby učitelské, a může proto pro výklad jeho směrodatným býti v případě sporu především projev vůle příslušného orgánu státní správy, jak došel výrazu ve slovném podáni, obsaženém v listině o aktu tom vydané. Může tedy býti základem pro posouzení rozsahu zmíněného správního aktu toliko obsah listiny, dáni do výslužby právně prokazující a sluší tudíž rozuzlení sporné otázky hledati jediné v logické analyse slovného znění pensijního dekretu.
Jak z obsahu správních spisů vysvítá a jest i stížností přiznáváno, byl dán st-l na trvalý odpočinek v úvodu vyznačeným výrokem zšr-y, intimovaným mu dekretem osv-u v Č. z 20. října 1922, dnem 31. prosince 1922 a byl také tímto dnem — jak nesporno — sproštěn služby učitelské. Již z přirozeného významu slov v tomto právním aktu použitých je zřejmo, že chtěl jimi projeviti činitel ze zákona k tomu povolaný svou vůli, aby činné působení st-lovo ve školské službě přestalo v časovém ohledu dnem 31. prosince 1922 a aby tedy uplynutím tohoto dne končila jeho činná služba. Tato vůle pensijním dekretem právně manifestovaná došla také svého realisování tím, že byl st-l zmíněným dnem sproštěn činné služby a že od tohoto okamžiku skutečně přestal působiti jako aktivní učitel na veř. škole národní a odešel do výslužby. Potom však nebyl dne 1. ledna 1923 — a to již od počátku tohoto dne — v aktivní službě — jak stížnost ostatně sama doznává — a nemůže se dovolávati pro žádané zvýšení svých zaopatřovacích požitků předpisů zákona č. 394/1922, který podle § 22 nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1923 a vytvořil zvýšenou základnu služného jen pro ty státní zaměstnance, kteří byli toho dne ještě v aktivní službě (srov. díl I § 1 cit. zákona slova »služné aktivních státních úředníků« atd.).
Neměl-li však st-l dnem 1. ledna 1923 právního nároku na služné, zvýšené podle cit. zákona, nemohlo tvořiti služné, to podle § 28, odst. 3 zák. č. 274/1919 Sb. jednu ze složek pensijní základny jeho a nemohlo se z něho proň výslužné vyměřiti. Ostatně nebyl 1. leden 1923 dobou, kdy st-l odešel do výslužby, nýbrž již prvým dnem jeho výslužby a tedy okamžikem, který jest pro posouzení nároku na výši výslužného po rozumu právě cit. ustanovení par. zákona bez právního významu.

Citace:

č. 4873. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 68-69.