Čís. 1776.

Jest zmatkem dle čís. 6 §u 281 tr. ř., prohlásil-li se soud nepříslušným (§ 261 tr. ř.) z důvodu, že mimo zažalovaný podvod vyšly na jevo další podvody a tím úhrnná škoda 2000 Kč převýšila, ač veřejný obžalobce obžalobu dle §u 263 tr. ř. nerozšířil na ony další případy a právní stav zažalovaného případu zůstal nezměněn.
(Rozh. ze dne 30. října 1924, Zm I 613/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem krajského soudu v Liberci ze dne 20. února 1924 porušen byl zákon v ustanovení §u 261 tr. ř.; rozsudek ten a na něm spočívající usnesení krajského soudu v Liberci, jímž byly spisy dne 12. července 1924 postoupeny krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu opatření a usnesení krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. července 1924, jímž tento soud příslušnosti své neuznal a spisy předložil vrchnímu zemskému soudu k rozhodnutí sporu o příslušnost, se zrušují a krajskému soudu v Liberci se ukládá, by o obžalobě státního zastupitelství v Liberci z 28. listopadu 1923 znova jednal a ve věci rozsudek vynesl.
Důvody:
K obžalobě státního zastupitelství v Liberci ze dne 28. listopadu 1923 proti Janu V-ovi pro zločin podvodu podle §§ů 197, 200 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 6. listopadu 1922 v Liberci vylákal na Františku K-ovi dámskou látku v ceně 519 Kč, konáno bylo hlavní přelíčení dne 20. února 1924 u krajského soudu v Liberci, při němž po skonečném průvodním řízení státní zástupce navrhl odsouzení obžalovaného podle obžaloby. Rozsudkem krajského soudu v Liberci ze dne 20. února 1924 prohlásil se soud dle §u 261 tr. ř. nepříslušným, vzav za prokázáno, že obžalovaný koupil dne 6. listopadu 1922 od Františka K-a v Liberci látku na šaty v ceně 519 Kč, že slíbil poslati peníze, jakmile domů přijede, že však ničeho nezaplatil a exekuce naň vedená že zůstala bezvýslednou. Rozsudek poukazuje na tvrzení obžalovaného, dle něhož látku kupoval pro manželku, která jest zámožná, zjišťuje dále, že obžalovaný tak šidil ve více případech, kde zboží objednával a ničeho nezaplatil, jak prý svědčí o tom zpráva četnická, jakož i, že obžalovaný byl v roce 1923 častěji bezvýsledně exekvován, jak vychází na jevo z výkazu okresního soudu v Jaroměři, a že již ohlásil dne 12. listopadu 1923 vyrovnání. Jeví se tudíž čin obžalovaného článkem řetězu trestných činů, spáchaných na více věřitelích, jako zločin podvodu nebo podvodného úpadku, při Čemž škoda, kterou věřitelé obžalovaného utrpěli, převyšuje 2000 Kč. Spatřil tedy soud po rozumu §u 262 tr. ř. ve skutečnostech, na kterých se zakládá obžaloba, ve spojení s okolnostmi, které vyšly na jevo při hlavním přelíčení, jiný skutkový děj, než který byl zažalován a musil prý proto soud dle §u 261 tr. ř. prohlásiti svou nepříslušnost. Rozsudek tento nabyl moci práva a spisy postoupeny byly dne 12. července 1924 krajskému soudu v Hradci Králové, který však usnesením ze dne 18. července 1924 neuznal své příslušnosti, následkem čehož předloženy byly spisy vrchnímu zemskému soudu v Praze k rozhodnutí sporu o příslušnost.
Shora uvedený rozsudek se nesrovnává se zákonem. Třebaže nalézací soud shledal, že obžalovaný »šidil ve více případech«, pro příslušnost soudní byla tato okolnost úplně bez významu, dokud veřejný obžalobce ve smyslu §u 263 tr. ř. případy ty neučinil předmětem veřejné obžaloby, obžalobu na ně nerozšířil. Ani to ani ono se nestalo a soud, prohlásiv se s poukazem na jiné podvody, obžalovaným prý spáchané, nepříslušným, porušil tím zásadu obžalovací, čímž rozsudek stal se dle §u 281 čís. 6 tr. ř. zmatečným. Jen pod tou podmínkou, kdyby čin původně žalovaný, totiž vylákání látky na šaty od Františka K-e byl doznal změny ve vylíčeném svém průběhu, na příklad tím, že cena látky nebyla 519 Kč, nýbrž přes 2000 Kč, anebo kdyby veřejný obžalobce byl žalobu na udánlivých oněch více případů s přesným jich označením rozšířil, mohlo býti přistoupeno ku prohlášení nepříslušnosti, nikoli však, když právní stav zažalovaného případu zůstal nezměněn a nalézací soud měl pouze za to, že vyskytly se ještě případy nové, jež také dlužno stíhati. Tím osvojil si soud úlohu, náležející jedině veřejnému obžalobci, neboť mu bez jakékoliv jeho iniciativy ukládá, by učinil teprve návrh na zavedení přípravného vyšetřování (§ 91 tr. ř.) pro ony další případy, aniž však týž, jak uvedeno, stíhání těchto případů navrhl.

Citace:

č. 1776. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 651-652.