Čís. 15554.

I. Pre pôsobnosť dôvernických zamestnaneckých sborov v súkromných železničných podnikoch neplatí zákon o závodných výboroch č. 330/1921 Sb. z. a n., ale výnos min. železnic č. 1060/1920.
II. Železničný podnik nepotřebuje ku změnám zamestnaneckých miezd súhlasu dôverníckeho výboru zamestnancov.1
(Rozh. z 30. októbra 1936, Rv III 730/36.)
Žalovaná súkromná železničná dráha snížila jednostranne plat svojich zamestnancov bez pribrania dôvernických zaměstnaneckých sborov. — Žalobník, zaměstnanec žalovanej, domáhal sa žalobou zaplatenia 43817 Kč 62 h, o čo bol jeho pôvodný plat snížený. Všetky tri súdy žalobu zamietly, najvyšší súd z týchto
dôvodov:
Podle § 56 zák. čl. XVII: 1914 mohou se železnice ve svých služebních řádech uchýliti od předpisů tohoto zákona se svolením ministra obchodu — nyní železnic — jen potud, pokud opatření jejich služebních řádů nejsou v rozporu se zákonem, nýbrž jej doplňují nebo stanoví pro zaměstnanectvo příznivější služební podmínky.
Úpravu služebního platu ponechává zákon zaměstnavateli (1. odst. § 25), proto platový regulativ, i když snižuje platy železničních zaměstnanců, nepříčí se zákonu.
Obmezuje se proto spor v dalším na otázku, zda platová úprava může se státi platně jen za součinnosti zaměstnaneckého výboru — výboru boru důvěrníků —, jak to tvrdí žalobce, či samostatně železničním podnikem, jak to tvrdí žalovaná dráha.
Nesprávným je v tom ohledu názor dráhy, že výnos min. železnic z 1. července 1920 čís. 1060/Pres. vztahuje se na soukromé železnice jen, pokud jde o zřízení důvěrnických sborů zaměstnaneckých, jinak však že platí pro ně zákon o závodních výborech čís. 330/1921 Sb. z. a n., neboť příčí se ustanovení zákona čís. 330/1921 (§ 2), jímž bylo nařízeno, že dosavadní důvěrnické sbory v železničních podnicích zůstávají i nadále v činnosti a kde dosud zřízeny nebyly, zřídí se dle zásad platných u státních drah.
Tímto ustanovením nejen došla zákonného uznání instituce dosavadních důvěrnických výborů již dříve zřízených a cit. min. výnosem organisačně upravených u státních drah, ale zároveň rozšířena na všechny železniční podniky — i ty, které neprovozuje stát —, a to podle zásad platných u státních drah.
Podle tohoto předpisu zákona mají výbory železničního zaměstnanectva u každé — i soukromé — dráhy stejnou působnost, to jest tu, jak upravena výnosem min. žel. 1060/1920, je tudíž spornou otázku — po součinností zaměstnanectva pří platové úpravě — rozhodnouti podle oboru působnosti důvěrnického výboru vyměřeného výnosem 1060/1920.
V otázce mzdy přiznává § 3 důvěrnickému výboru také součinnost, avšak jen tak, že výbor spolupůsobí při dozoru na provádění a dodržování mzdových smluv. Výboru je tedy vyhrazen jen dozor na mzdové ustanovení, nikoli však součinnost se zaměstnavatelem při úpravě mzdy a tak samostatnost železničního podniku v tomto směru daná mu § 25 zák. čl. XVII: 1914 zůstala i po vydání zákona čís. 330/1921 Sb. z. a n. a výnosu min. žel. 1060/1920 nedotčena. Proto je i jednostranné vydání platového regulativu ve shodě se zákonem.
Odchylné vývody dovolací žádostí jsou mylné.
Žalobci byla mzda patřící mu podle původní smlouvy i pozdějších úprav dráhy, jak zjištěno, zaplacena, neprávem domáhá se doplatků a proto žaloba byla právem zamítnuta.

Srovnaj: Úr. sb. č. 1979, 2092.

Citace:

č. 16164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 777-778.