Čís. 1795.
V řízení o návrhu dlužníka na odklad exekuce dle § 42 čís. 5 ex. ř. nelze se zabývati otázkou, zda žaloba, o niž návrh opřen, jest odůvodněna čili nic.
K pojmu »nenahraditelné nebo těžce napravitelné majetkové újmy ve smyslu § 44 ex. ř.«
(Rozh. ze dne 22. srpna 1922, R II 321/22.)
Žádosti dlužníka, by povolen byl odklad exekuce, vedené na pohledávku, ježto podána byla žaloba dle § 35 ex. ř., soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Při rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce dle § 42 ex. ř. má exekuční soudce jednak zkoumati, odvolává-li se navrhovatel právem na některý z důvodů § 42 čís. 1—8, jednak jsou-li tu předpoklady § 44 odstavec prvý ex. ř. V tomto případu jedná se o návrh dle § 42 čís. 5 ex. ř. a v tom ohledu připouští stěžovatelka sama, že žaloba dle § 35 ex. ř. byla podána, tvrdí však, že žaloba jest svévolna a že okolnosti v ní uvedené se nezakládají na pravdě. Tím však uplatňuje okolnosti rázu věcného, o kterých má rozhodnouti soudce sporný a s kterými exekuční soud se nemůže zabývati, a jest rekurs v tomto směru neodůvodněný. Naproti tomu nelze stížnosti upříti oprávněnosti, pokud uplatňuje, že tu není podmínek § 44 odstavec prvý ex. ř. Odklad exekuce slouží k tomu, by strana povinná byla ušetřena újmy, jež by jí provedením exekuce byla způsobena, a proto, ustanovuje § 44 odstavec prvý ex. ř., že odložení exekuce nemá býti povoleno, když exekuce může býti vedena dále, aniž by s tím pro toho, kdo za odložení žádá, bylo spojeno nebezpečenství majetkové újmy nenahraditelné nebo těžce napravitelné. Dlužník v návrhu na odklad exekuce jen všeobecně poukazuje na škodu, která by mu výkonem exekuce vzešla, neuvádí však blíže, v čem vlastně škoda nenahraditelná neb těžce napravitelná pozůstává. Že by však vyplacením zabavené pohledávky asi 10000 Kč, která byla právoplatně vymáhající věřitelce k vybrání přikázána, mohla dlužníku povstati škoda dle § 44 odstavec prvý ex. ř., jest zcela vyloučeno, poněvadž jednak vymáhající věřitelka jakožto bankovní ústav poskytuje dostatečné záruky, jednak dlužník s pohledávkou následkem zabavení nesmí nakládati.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud vykládá si mylně pojem »nenahraditelné nebo těžce napravitelné majetkové újmy«, jak ji má na mysli § 44 ex. ř. V případě, o který se jedná, byla stranou povinnou podána žaloba ve smyslu § 35 ex. ř. a soud rekursní právem odmítl úvahy o tom, pokud žaloba ta jest anebo býti může úspěšná. Dle § 42 odstavec pátý ex. ř. jest však žaloba tato důvodem pro odložení exekuce, jsou-li i ostatní předpoklady splněny, zejména také, když by pokračováním v exekuci byla dlužníku způsobena nenahraditelná anebo těžce napravitelná majetková újma. Tato újma by zajisté nastala, kdyby vymáhající věřitelce na oposiční žalobu byl vymáhaný nárok oduznán, mezitím však pokračování v exekuci vedlo k tomu, že by exekucí postižená majetnost dlužníka byla převedena а zrealisována do majetnosti vymáhající strany a to na ten způsob, že by dlužník vrácení této majetnosti mohl vymáhati jen žalobu z neoprávněného obohacení. Tato možnost již dostačí k odůvodnění předpokladu těžce napravitelné škody a jest nepřípustno rozlišovati, zda vymáhající věřitel poskytuje dle svých majetkových poměrů dostatečné záruky čili nikoli. Druhý důvod, že dlužník nesmí následkem zabavení o pohledávce disponovati, není dosti srozumitelným, směřujeť žádané odložení exekuce proti exekuci přikázáním pohledávky k vybrání, povolené usnesením ze dne 24. dubna 1922.