NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 8717.

Osmihodinová pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Je-li úmluva odporující § 1 (1) zák. nicotnou a byla-li ujednána úhrnková mzda za celou pracovní dobu, tudíž i za případné hodiny přes čas, jest nicotností zasažena celá služební smlouva a nutno vše uvésti do předešlého stavu. V takovém případě nelze ovšem vrátiti služby a byl-li zaměstnanec za veškeré práce (tedy i za práce přes čas) náležitě odměněn, není obohacení na straně zaměstnavatele.
(Rozh. ze dne 16. února 1929, Rv I 949/28.)
Žaloba zaměstnance proti zaměstnavateli o zaplaceni odměny za práci přes čas byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolací soud, přezkoumav napadený rozsudek po stránce právní, neshledal, že rozhodnutí v něm obsažené odporuje zákonu. V tomto směru odkazuje se dovolatel především na vývody dovolacího soudu, uvedené v rozhodnutí čís. 8327 sb. n. s. Vývody ty hodí se v podstatě i na souzený případ, ježto žalovaná firma ve sporu netvrdila, že zaměstnávala ve svém závodě dělníky mimo osmihodinnou dobu pracovní se svolením příslušných orgánů správních, a oba nižší soudy vycházejí z předpokladu, že odměna za připadnou práci přes čas byla podle úmluvy stran zahrnuta ve smluvené mzdě týdenní, tedy paušalována, a že žalobce, dostav tuto smluvenou úhrnkovou mzdu, dalšího nároku na odměnu za případné práce přes čas nemá. Nižší soudy důsledkem tohoto právního stanoviska nezjistily, kolik hodin přes čas žalobce pracoval, a vvchází-li dovolatel při svých vývodech z domnělé skutečnosti, že musil pracovati denně šest hodin přes čas, nemá pro to opory ve skutečnostech nižšími soudy zjištěných a neprovádí v tomto směru dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. ve smyslu zákona. Jinak dovolatel zásadně sice uznává, že jest správné a spravedlivé připustili úmluvy o paušalování odměny za práce přes čas, přes to však trvá na tom, že v souzeném případě písemné ujednání ze dne 4. října 1924 jest neplatné, a projevuje názor, že neplatností tohoto ujednání získává nárok na zaplacení hodin přes čas. Jakým postupem myšlenek k tomuto názoru dospěl, není z jeho vývodů patrno, zdá se však, že mu tanou na mysli předpisy § 6 (3) a 7 (4) zákona čís. 91/18 sb. z. a n., podle kterých mají býti práce přes čas placeny zvláště. Leč pří obou těchto předpisech zákonodárce zřejmě předpokládá, že mezi smluvními stranami byla ujednána mzda za pracovní dobu osm hodin denně nepřevyšující a že práce přes čas byly konány se svolením příslušných orgánů správních. V souzeném případě není však žádný z těchto předpokladů splněn a nelze tu proto použiti uvedených předpisů, jež jsou povahy výjimečné. V tomto případě byla práce přes čas konána proti výslovnému zákazu § 1 (1) uved. zák. a jest samozřejmo, že zákon nemohl stanoviti, jak se má taková práce platiti, neboť, kdyby tak byl učinil, uznával by nepřímo sám přípustnost takové práce a tím by se ocitl v rozporu se svým vlastním zákazem. Vychází-li se z právního stanoviska, že úmluvy odporující zákazu § 1 (1) zákona čís. 91/18 sb. z. a n. jsou nicotné a přihlédne-li se zároveň ke skutečnosti, že v souzeném případě úhrnková týdenní mzda 270 Kč byla ujednána za celou dobu pracovní, tudíž i za případné hodiny přes čas, nutno dospěti k závěru, že nicotností je zasažena celá smlouva služební a nikoli jen úmluva ve příčině prací přes čas a příslušné odměny za tyto práce (§§ 878, 879 obč. zák.). Nutno tedy dále uvážiti, jaké právní důsledky z toho pro obě strany plynou. Ve smyslu §§ 877 a 934 obč. zák. má býti v případě zrušení smlouvy uvedeno vše do předešlého stavu a podle § 921 obč. zák. jest při jednostranném ustoupení od smlouvy dbáti toho, by žádná strana neměla zisk ze škody strany druhé, by se na její úkor neobohatila. Ve smyslu těchto zásad jest řešiti věc i v případě neplatnosti nebo nicotnosti smlouvy, pokud ovšem zákon neustanovuje výslovně něco jiného, jako na příklad v § 1174 obč. z. O výjimečný případ tohoto druhu tu nejde. V souzeném případě není možno, by vše bylo uvedeno do předešlého stavu, poněvadž obě strany smlouvu již splnily a práce žalobcem ve službách žalované firmy vykonané vrátiti nelze. Záleží tedy jen na tom, zda žalobce dostal za tyto práce přiměřenou úplatu a zda nebyl žalovanou firmou v tomto směru nespravedlivě zkrácen. Takového zkrácení tu však není, ježto podle zjištění nižších soudů dostalo se žalobci za veškeré jeho práce, tedy i za práce přes čas, náležité odměny. Není tu tedy bezdůvodného obohacení na straně žalované firmy na úkor žalobcův a proto nelze žalobci proti žalované přiznati nárok na odškodnění. Tím je dolíčeno, že ani v tom případě, když se vychází z právního předpokladu, že služební smlouva mezi stranami je nicotná, nedospěje se k cíli dovolatelem naznačenému.

Citace:

č. 8717. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 251-253.