Čís. 7038.

Poskytla-li již zavázaná osoba věno, lze se domáhati doplnění věna pouze tehdy, prokáže-H oprávněná, že dostala věnem méně, než bylo úměrno majetkovým poměrům zavázané osoby v době, kdy bylo věno skutečně poskytnuto.
(Rozh. ze dne 5. května 1927, R I 268/27.)
V den svého sňatku, dne 23. července 1918, dostala Růžena Č-ová, rozená V-ová, od své matky Anny V-ové věnem 34.500 K, v roce 1922 pak ještě dvě krávy a jalovici. Návrh Růženy Č-ové, jímž domáhala se roku 1926 na své matce doplnění věna o 30000 Kč, oba nižší soudy zamítly, rekursní soud z těchto důvodů: Stížnost zdůrazňuje vlastně jen právní otázku, že dotační povinnost dlužno posuzovati jedině podle doby, kdy návrh na vyměření věna byl vznesen, tudíž v projednávaném případě podle majetkových poměrů žadatelčiny matky Růženy V-ové v den 12. listopadu 1926. Názor stěžovatelčin jest nesprávný; již z pojmu věna plyne, že jest to jmění, jež manželka neb někdo jiný za ni muži dá nebo slíbí k ulehčení nákladů manželského společenství (§ 1218 obč. zák.); věno lze žádati i po uzavření manželství, ale pro jeho vyměření rozhodný jsou poměry v čase sňatku. Soud prvý zjistil šetřením podle § 1221 obč. zák. bezvadně, že vdova Anna — Čís. 7038 —
791
V-ová v den sňatku, dne 23. července 1918 mela čistého majetku 148720 K, přehlédl však, že bylo jen pět dětí na živu. Kdyby se na vdovu Annu V-ovou čítala čtvrtina čistého jmění, 37180 Kč, a kdyby se zbývající tři čtvrtiny 111540 KČ dělily počtem dětí (t. j. pěti), činil by podíl každého dítěte nejméně 22308 Kč a kdyby se čisté jmění dělilo prostě, bez ohledu na Annu V-ovou, pěti, nejvýše 29744 Kč. Zjistil-li prvý soud bezvadně a zjišťuje-li soud rekursní, že odhad důvěrníky provedený stal se správně, že zejména odhad dvou krav a jalovice stal se s ohledem na ceny v roce 1922, kdy byly krávy i jalovice Annou V-ovou žadatelce dány a kdy dobytek nejvíce platil, a že navrhovatelka dostala v den sňatku celkem 34500 K, jest patrno, že tato úhrnná hodnota peněžitá odpovídala tehdejším poměrům v čase jejího sňatku a že nemá již dnes nároku na příspěvek k věnu jí poskytnutému.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvodу:
Dovolací stížnost byla podána jedině z důvodu zřejmého porušení zákona (§ 16 nesp. říz.). Tento důvod není však opodstatněn. Stěžovatelka napadá pouze zásadu vyslovenou soudy nižších stolic, že pro rozsah nároku na věno jsou rozhodný majetkové poměry z doby sňatku, a hájí názor odchylný, že totiž výše dotační povinnosti může býti určena jen podle majetkových poměrů osoby věnem povinné v době, ve které nárok na věno byl uplatňován, při čemž se dovolává rozhodnutí nejvyššího soudu R I 121/27 čís. sb. 6833, v němž bylo vysloveno, že pro rozsah nároku na věno je rozhodna doba, kdy byl nárok na věno činěn, pokud se týče žádost o určení věna na soud podána. Leč i z tohoto rozhodnutí je patrno, že nejvyšší soud rozeznává mezi dobou, ve které nárok na věno byl činěn, a dobou, kdy žádost o určení věna byla podána na soud. Obě tyto doby mohou býti rozličné, neboť v onom případě může býti nárok na věno činěn i mimosoudně. Mimo to jest však uvážiti, že ono rozhodnutí bylo vydáno v předpokladu, že dotační povinnost nebyla vůbec splněna. V nynějším případě je však skutkový podklad docela jiný. Podle skutkových· zjištění nižších soudů, jež zůstala dovolací stížností nedotčena, splnila matka stěžovatelčina Anna V-ová svou dotační povinnost proti stěžovatelce měrou více než dostatečnou v době sňatku roku 1918 a, pokud jde o poskytnutí dvou krav a jalovice, v roce 1922, čímž byla otázka zřízení věna stěžovatelky mezi stranami uspořádána a předpisu §u 1220 obč. zák. vyhověno. Požádala-li stěžovatelka v roce 1926 za určení věna, může se tu jednati o pouhé jeho doplnění a žádost stěžovatelky mohla by se setkati s úspěchem jen tehdy, kdyby prokázala, že dostala věnem méně než bylo úměrno majetkovým poměrům matčiným v době, kdy věno bylo skutečně poskytnuto (Ehrenzweig, § 456 I. čís. 1). Toho žalobkyně neučinila a nižší soudy zjistily pravý opak. Za tohoto stavu nemůže býti řeči o porušení zákona (§ 1220 obč. zák.) a tím méně o porušení zřejmém.

Citace:

č. 4151. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 231-232.