NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 3056.

Spolupachatelem zločinu smilstva podle § 129 1. b) tr. zák. jest i ten, kdo trpí na svém těle smilné činy; nevyžaduje se, by při tom pociťoval pohlavní požitek nebo měl úmysl k tomu směřující, stačí, že se vědomě podvolil smyslným žádostem druhé osoby stejného pohlaví.
Pod pojem »jednání« spadá — není-li opak zvláště stanoven, aniž vychází z okolností — nejen positivní jednání, nýbrž i opomenutí.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1928, Zm I 578/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 26. července 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem smilstva proti přírodě podle § 129 I b) tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 9 a) a 10 § 281 tr. ř., nelze jí však uznati důvodnou. Prohlašuje sama, že je jí známa judikatura zrušovacího soudu v případech, o jaký jde, a cituje dotyčná rozhodnutí sb. n. s. čís. 2321 a 2563. Přes to snaží se dokázati, že i při používaném restriktivním výkladu § 129 I b) tr. zák. není v souzeném případě skutková podstata tohoto zločinu dána. Základní myšlenkou platného trestního zákona je prý, že, kromě výslovně uvedených výjimek, kvalifikují se jako zločiny zpravidla jen jednání (činění), a této zásady dlužno prý použíti i při § 129 I b) tr. zák. Kde nejde o činnost, o jednání, nelze prý, není-li za zločin prohlášeno výslovně již opomenutí, mluviti o zločinu vůbec a tudíž ani o zločinu podle § 129 I b) tr. zák., najmě v souzeném případě, kde podle rozsudkových zjištění obžalovaný nepředsevzal smilný čin. Leč není důvodu, by se zrušovací soud v tomto případě odchýlil od právního stanoviska nejen v citovaných dvou rozhodnutích, nýbrž i v celé řadě jiných rozhodnutí důsledně zastávaného. Ani to, co stížnost dále uplatňuje, neodpovídá zákonu. Dlužnoť pod pojem »jednání« podle právní mluvy a podle zákona, — není-li opak zvláště stanoven aniž vychází z okolností, — rozuměti zcela všeobecně jak positivní jednání, tak i opomenutí. Oba tyto pojmy staví také zákon na roveň (§§ 1, 2, 335 tr. zák.), ježto i opomenutí je na venek vyšlým projevem lidské vůle, tedy činností. Ani ustanovení § 129 I b) tr. zák. neskytá opory pro rozlišování ve smyslu stížností naznačeném. Zákon nevyžaduje aktivní spolučinnost spolupachatele při smilném činu, poněvadž i trpění smilných činů na vlastním těle osobou téhož pohlaví je a zůstává »smilstvem«, a ježto se spolupachatel proto, že se při tom choval trpně, nestává pouhým předmětem trestného činu. Stěžovatel neměl propůjčili své tělo k nepřirozenému smilstvu. Učinil-li tak, jednal zároveň jako podmět trestného činu, ježto tím vědomě, tudíž úmyslně, umožnil, by vzešel trestný výsledek podle § 129 I b) tr. zák. zakázaný. Tím stal se spolupachatelem a trestný výsledek je v příčinné souvislosti s jeho vlastním úmyslným, byť i jen trpným chováním (vid. sb. čís. 2747, 3550, Loffler čís. 286, sb. n. s. čís. 962). Mimo to nebylo chování se stěžovatelovo ani zcela trpným, přihlíží-li se ke zjištění roz- sudkovému, že se — byť i na žádost spoluobžalovaného Bedřicha E-a — sám svlékl do naha a sedl si na pohovku vedle E-a rovněž do naha svlečeného; neboť tím předsevzal positivní a aktivní počiny, jež směřovaly k provedení smilného činu E-em a umožnily jej. Objektivní skutková podstata zločinu podle § 129 I b) tr. zák. je proto dána. I co se tkne subjektivní stránky věci, neshledává zrušovací soud důvodu k změně své dosavadní judikatury (sb. n. s. čís. 962), podle níž se nevyžaduje, by ten, kdo na svém těle trpí smilné činy, pociťoval při tom pohlavní požitek, nebo by měl úmysl k tomu směřující, a podle níž naopak stačí, že se vědomě podvolil smyslným žádostem druhé osoby téhož pohlaví. Nehledíc k tomu, nastalo v souzeném případě zjištěným výronem semene u obžalovaného skutečně uspokojení jeho pohlavního pudu, i když k tomu došlo působením osoby druhé, a i když sexuelní založení stěžovatelovo je snad jinak normální. Odsuzující výrok odpovídá zjištěnému stavu věci i zákonu. Není proto opodstatněn důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., v důsledku toho schází podklad pro dovolávání se zmatku podle čís. 10 § 281 tr. ř. z té příčiny, že prý jde o pouhý přestupek podle § 516 tr. zák.

Citace:

Čís. 3056. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 76-78.