NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 1852.

Trestání válečné lichvy (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.).
Vinný destilát je předmětem potřeby.
Pokud spadá pod řetězový obchod překunická činnost obchodníkova.
Proti usnesení, doplňujícímu rozsudek, jsou přípustný tytéž opravné prostředky jako proti rozsudku samému.
Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Ustanovení §u 5 odstavec druhý zákona předpokládá zvláštní veřejný zájem, vyplývající z povahy konkrétního pachatele, zboží nebo z okolností konkrétního činu; není jím trestní stihání lichevních deliktů samo o sobě. (Rozh. ze dne 7. ledna 1925, Zm II 102/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 28. prosince 1923, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinným přestupkem podle §u 20/1 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. a Nathan B. kromě toho přečinem podle §u 23/4 cit. nař., vyhověl však v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného Nathana В-a z usnesení krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 7. února 1924, jímž byl onem rozsudek doplněn v ten rozum, že výrok, že zabavený líh, docílený z něho výtěžek 14800 Kč, propadá ve prospěch státu, je vysloven bezpodmínečně, a napadené usnesení zrušil, mimo jiné z těchto důvodů:
Nezáleží na tom, že vinný destilát není předmětem denní potřeby, čímž míní stížnost asi, že není takovou poživatinou, již kterýkoliv člověk užívá každodenně neb alespoň pravidelně. Podle §u 1. cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. jsou předměty potřeby věci movité, jež slouží přímo nebo nepřímo k ukojení životních potřeb lidí nebo domácích zvířat. Životní potřebou lidskou jest i v lidské povaze zakořeněná touha po prostředcích, jimiž vzpružují se síly a vytrvalost, byť i jen přechodně. K ukájení této potřeby slouží zejména lihové nápoje a jimi jsou i vinný destilát i nápoje z něho vyrobené. Pro rozšířenost používání takových nápojů a pro nízkou jejich cenu, jež je činí dosažitelnými též méně majetným vrstvám obyvatelstva, dlužno vinný destilát vyřaditi z pojmu předmětů přepychových, to tím spíše, že destilát, o který jde, byl dle souhlasného seznání stěžovatele a jeho dodatele S-a horší jakosti než líh, takže šlo o méněcennou náhražku líhu, o němž sotva někdo pochybuje, že jest předmětem potřeby, nikoli předmětem přepychovým.
Nezáleží dále na tom, že stěžovatel byl obchodníkem živnostensky oprávněným k tomu, by kupoval a prodával zboží, spadající do rámce jeho obchodu, ani na tom, že prodal zboží hostinskému, jenž měl zboží v drobném prodeji rozprodati zákazníkům (přímým spotřebitelům). Neboť nedává se stěžovateli za vinu ani pouhá skutečnost, že obchodoval, ani že prodal zbytečnému překupníkovi, nýbrž provinění jeho shledává se ve způsobu, jímž obchodoval a jenž příčil se zákonnému zákazu řetězového obchodu, závaznému pro obchodníky stejně jako pro ostatní občany. Stížnost jest na omylu, majíc za to, že obchodník může použíti každé příležitosti k výdělku překupnickou činností. Pravé proti této snaze, těžiti z převodu zboží překupnickou činností, i když jest pro zásobování obyvatelstva zbytečnou, čelí zákaz řetězového obchodu a překupnická činnost stěžovatelova byla naprosto zbytečnou. Zboží, o které jde, mohlo bytí odběrateli stěžovatelů prodáno přímo dodatelem stěžovatelovým beze zásahu stěžovatelova a bez prostřednictví Adolfa S-a, takže zboží bylo na úkor spotřebitelů zbytečně a bezprávně zdražováno nejen překupnickým ziskem stěžovatele, nýbrž i provisi, jež byla S-em připočtena k ceně stěžovatelem určené. Vědomí pachatelovo o zbytečnosti a neužitečnosti vsunutí se v přechod zboží jest rozsudkem zjištěno a tím i po stránce subjektivní naplněna skutková podstata řetězového obchodu, jež po této stránce nepředpokládá dalšího zlého úmyslu, najmě úmyslu zištného, tím méně úmyslu, směřujícího k zisku, pro nadměrnost nepřípustnému.
Podáním ze dne 9. února 1924, jež jest označeno jako »stížnost, potažmo odvolání«, napadá obžalovaný Nathan B. usnesení krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 7. února 1924, jímž byl rozsudek doplněn v ten rozum, že výrok, že zabavený líh, docílený z něho výtěžek 14800 Kč propadá ve prospěch státu, je vysloveno bezpodmínečně. Bylo především řešiti otázku, zda tu jde o zmateční stížnost ve smyslu §u 281 tr. ř., nesprávně označenou jako stížnost, či o odvolání podle §u 283 tr. ř. či o stížnost do samotného usnesení trestního soudu ve smyslu §u 15 tr. ř. Napadené usnesení jest, jak v něm je výslovně uvedeno, doplňkem písemného vyhotovení rozsudku ze dne 28. prosince 1923, jež se ve výroku o podmíněném odsouzení nekrylo s výrokem usneseným a vyhlášeným, neboť patrně následkem nedopatření chyběl v něm usnesený a vyhlášený výrok, že podmíněný odklad výkonu trestu nevztahuje se na výrok, že zabavený líh, docílený výtěžek 14800 Kč propadá ve prospěch státu. Že tomu tak jest, vysvítá zcela nepochybně z úředního záznamu ze dne 11. února 1924, jímž jest dvěma přísedícími lichevního senátu, jenž se na napadeném rozsudku usnesl a jej vyhlásil, výslovně potvrzeno, že rozsudkem bylo vysloveno propadnutí vinného destilátu, výtěžku z něho, bezpodmínečně. Nejde tu tedy o novou poradu lichevního senátu, který by byl ovšem takto býval nedostatečně obsazen, nýbrž o informaci o obsahu vyhlášeného rozsudku, již si předseda senátu zjednal od dvou přísedících, aby se ujistil ve svém přesvědčení o tom, jak byl rozsudek usnesen a vyhlášen. Z toho nutno dále odvozovati, že ono »usnesení« předsedy senátu ze dne 7. února 1924 není samostatným usnesením, nýbrž doplňující částí písemného vyhotovení rozsudku, proti níž jsou přípustný jen tytéž opravné prostředky, jako proti rozsudku, tudíž pouze zmateční stížnost a odvolání (§ 280 tr. ř.). O zmateční stížnost však tu nejde proto, poněvadž stěžovatel neuplatňuje žádného z důvodu zmatečnosti v §u 281 tr. ř. výlučně uvedených a ani uplatňovati nemůže, poněvadž postup, jímž předseda odstranil uvedené nedopatření, jež klásti dlužno na roveň pouhému přepsání se, nepříčí se podstatně předpisům trestního řádu, jmenovitě poslednímu odstavci §u 271 tr. ř. Podání obžalovaného lze tudíž považovati jedině za odvolání, které jest ovšem oprávněno.
Podle §u 5 odstavec druhý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. může soud výkon výroku o propadnutí věci odložiti jedině, nebrání-li tomu zřetele veřejné nebo důležité zřetele soukromé. Není-li tu této překážky, jsou pro odklad propadnutí věci rozhodný tytéž úvahy, jako pro odklad výkonu trestu, t. j. všeobecné podmínky §u 1 zákona, takže, je-li vysloven podmíněný odklad výkonu trestu, jest důsledné také propadnutí věci vysloviti podmíněně. Napadený rozsudek povolil podmíněný odklad výkonu trestu, ale vyňal z tohoto dobrodiní propadnutí zboží, výtěžku z něho, ježto prý toho vyžaduje veřejný zájem, aniž uvedl, v čem veřejný zájem na bezpodmínečném propadnutí zboží v konkrétním případe spočívá. Že již trestní stihání samo o sobě nebo stihání lichevních deliktů vyžaduje za všech okolností bezpodmínečné propadnutí věcí, ohledně nichž byl trestný čin spáchán, nelze tvrditi, poněvadž zákonodárce, kdyby se byl řídil těmito úvahami, byl by zajisté ustanovil, že propadnutí zboží nelze vůbec, nebo aspoň ne při lichevních deliktech podmínečně odložiti. Z toho, že v zákoně není nic takového stanoveno, plyne zcela nepochybně, že se vyžaduje veřejný zájem zvláštní, vyplývající z povahy konkrétního pachatele, nebo zboží anebo z okolností konkretního činu. O tom nelze však mluviti v případě Nathana В-a. Rozsudkem není zjištěna žádná okolnost, která by poukazovala na takový kvalifikovaný zvláštní veřejný zájem na bezpodmínečném propadnutí zboží, neboť nejde o osobu, od které by se bylo obávati, že naloží věcmi, jež mají propadnouti, způsobem veřejnému zájmu se příčícím, ani o věci (vinný destilát, pokud se týče výtěžku z něho), které by byly sivému okolí nebezpečné, nebo jichž propadnutí by mohlo prospěti nedostatečnému zásobování obecenstva předměty nutné lidské potřeby, ani o čin, jenž vybočuje buďto způsobem provedení nebo svým rozsahem z rámce běžných a obyčejných lichevních deliktů. Výrok o bezpodmínečném propadnutí vinného destilátu, pokud se týče výtěžku z něho, jest tudíž neopodstatněným a bylo jej zrušiti.

Citace:

č. 1852. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 30-33.