NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2380.

Pro výklad druhé věty prvého odstavce §u 390 tr. ř. jest použíti obdobně zásad §u 389 tr. ř.
Otázku náhrady útrat dlužno posuzovati ohledně každého jednotlivého z několika skutků v témže řízení projednávaných zvláště, zejména i pokud jde o účast toho kterého obžalobce a toho kterého obžalovaného na části trestního řízení k tomuto skutku se vztahující (posl. věta §u 389, § 393 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 20. května 1926, Zm I 277/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do usnesení okresního soudu v Bochově ze dne 13. října 1925, kterým byla potvrzena vykonatelnost výroku v rozsudku téhož soudu ze dne 15. května 1925 obsaženého, avšak rozsudkem krajského jakožto odvolacího soudu v Chebu ze dne 12. srpna 1925 zrušeného, že se obžalovaní odsuzují podle §u 393 tr. ř. solidárně k náhradě útrat právního zastoupení a poplatků znalců s výhradou poplatků cestovních penízem 1313 Kč 38 h a penízem 123 Kč jakož i do usnesení okresního soudu v Bochově ze dne 6. října 1925, kterým bylo vysloveno, že se útraty odvolacího řízení, které jest obžalovanými soukromým obžalobcům nahraditi, stanoví penízem 717 Kč 60 h — takto právem: Ona usnesení se zrušují a zrušuje se v důsledku toho i další usnesení okresního soudu v Bochově ze dne 18. prosince 1925, pokud jím byla zamítnuta žádost Anny Z-ové o rozdělení útrat trestního řízení na jednotlivé obžalované; okresnímu soudu v Bochově se ukládá, by znovu určil výši útrat, již jest obžalovaným soukromým obžalobcům nahraditi, přihlížeje k zásadám doleji vytčeným.
Důvody:
Dne 11. února 1925 podali Dr. Josef H., Mořic M., Gabriela N-ová, Marie W-ová a Marie W-sová — zastoupeni Drem Antonínem D-em — a okresní soudce Dr. Otto S. u okresního soudu ve Žluticích písemně obžalobu na Marii H-ovou pro přestupek proti bezpečnosti cti, spáchaný vyvěšením plakátů urážlivého a zároveň necudného obsahu na několika domech v Ž. O obžalobě té bylo jednáno 20. února 1925 a toto hlavní přelíčení, při němž byla obžaloba rozšířena na různé další skutky H-ové, za účelem provedení dalších průvodů odročeno. Pro rozšiřování plakátů téhož obsahu byly pak dne 25. února 1925 podány písemně obžaloby jednak oněmi šesti soukromými obžalobci na Hanuše K-a, jednak novými obžalobci Eliškou G-ovou a Josefem H-em na Marii H-ovou. O všech třest obžalobách bylo konáno hlavní přelíčení (v něm pokračováno) dne 3. března 1925. Při tomto hlavním přelíčení podali obžalobu pro skutek v obžalobě ze dne 11. února 1925 vylíčený všichni dosud jmenovaní obžalobci též na Konradinu K-ovou a Annu Z-ovou, na tuto mimo to Dr. S. i pro výroky, jimiž Z-ová obviňovala Dra S-a vůči svědkyni W-ové z poměru se »židovkou«. Pro tyto výroky byla pak 4. března 1925 na Z-ovou podána písemně obžaloba i Malvou O-ovou. Další hlavní přelíčení o všech obžalobách provedeno 10. března 1925, při kterém rozšířil Dr. S. obžalobu proti Anně Z-ové na několik dalších výroků Z-ové. Po skončení průvodního řízení usnesl se soudce, že se spisy předloží jednak státnímu zástupci k případnému stíhání závadných skutků veřejnou obžalobou, jednak presidiu nadřízeného soudu k rozhodnutí, zda není soudce věc projednavší z úkolu soudcovského v ní vyloučen. Státní zastupitelství navrhlo potrestání Anny Z-ové, Marie H-ové, Hanuše K-a a Konradiny K-ové pro přestupek §u 516 tr. zák., dále Z-ové i pro přestupek §u 1 zákona o útisku. Vrchní zemský soud v Praze delegoval k projednání a rozhodování této věci okresní soud v Bochově. Tento soud provedl hlavní přelíčení dne 15. května 1925, při němž znovu rozšířena byla obžaloba Drem S-em a Gabrielou N-ovou na Annu Z-ovou pro různé urážky, a vynesl pak rozsudek z téhož dne, kterým sprostil obžalovanou Annu Z-ovou částečně z obžaloby pro přestupek útisku, jinak ale uznal všechny čtyři obžalované vinnými v celém rozsahu soukromých obžalob a veřejné obžaloby a odsoudil je k trestům v rozsudku uvedeným, jakož i podle §u 389 tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení a podle §u 393 tr. ř. solidárně k náhradě útrat právního zastoupení a poplatků znalců s výhradou poplatků cestovních částkou 1313 Kč 38 h a 123 Kč. Z odvolání, které do tohoto rozsudku podali veřejný obžalobce a všichni obžalovaní, mělo, pokud čelilo výroku o vině, úspěch jen odvolání obžalovaných a to jen částečný. Rozsudek krajského jakožto odvolacího soudu v Chebu ze dne 12. srpna 1925 sprostil je z obžaloby pro přestupek §u 516 a (Z-ovou) pro přestupek útisku, Konradinu K-ovou i z obžaloby pro přestupek §§ů 487, 488, 491 tr. zák., pokud skutková podstata tohoto přestupku byla okresním soudem shledána v určitých skutcích jím též ustanovení §u 516 tr. zák. podřaděných. Jinak byla odvolání, jak veřejného obžalobce, tak i obžalovaných ohledně výroku o vině zamítnuta a oni odsouzeni podle §u 390 tr. ř. k náhradě nákladů dotyčného odvolacího řízení. V důsledku částečného zrušení výroku o vině (a částečného sproštěni obžalovaných z obžaloby) zrušil odvolací soud též výrok o trestu a výrok o náhradě nákladů trestního řízení, vyměřil znova tresty a odsoudil jednak podle §u 389 tr. ř. obžalované k náhradě nákladů trestního řízení, pokud se vztahují na ony přestupky, jimiž byli právoplatně uznáni vinnými, jednak vyslovil, že se soukromým obžalobcům podle §u 390 tr. ř. ukládá náhrada nákladů trestního řízení, pokud byly způsobenу jejich bezúspěšnými soukromými obžalobami.
K žádosti sedmi soukromých obžalobců (kromě Dra Otty S-a a Malvy O-ové) zakročivších o úpravu útrat odvolacího řízení vydal okresní soud v Bochově usnesení ze dne 6. října 1925, že se v trestní věci Dra Josefa H-a a soudruhů proti Marii H-ové, Hanuši K-ovi, Konradině K-ové a Anně Z-ové pro urážku na cti stanoví útraty odvolacího řízení, jež jest obžalovanými soukromým obžalobcům podle §u 389 tr. ř. nahraditi, penízem 717 Kč 60 h. Naproti tomu byla žádost obžalovaných Hanuše K-a a Konradiny K-ové o určení peníze, jejž by byli soukromí obžalobci povinni jim podle rozsudku odvolacího soudu nahraditi na útratách trestního řízení druhé stolice, usnesením okresního soudu v Bochově ze dne 7. října 1925 zamítnuta z důvodů, že obžalovaným ve směrech, ve kterých byli odvolacím soudem z obžaloby sproštěni, soukromými obžalobami útraty nevznikly, protože se sproštění týkalo toliko trestných činů, jež byly výhradně nebo současně předmětem veřejné obžaloby. Obě usnesení vešla v moc práva, jelikož ono usnesení nebylo vůbec napadeno a stížnost Hanuše a Konradiny K-ových do tohoto usnesení byla zamítnuta jako opožděná. Dne 29. září 1925 byla Dru Josefu H-ovi a spol. k vydobytí 1436 Kč 38 h (útrat právního zastoupení v prvé stolici) povolena proti obžalovaným mobilární exekuce. K žádosti jich nařídil okresní soud v Bochově dne 13. října 1925, by jejich zástupci bylo vyhotovení usnesení opatřeno doložkou vykonatelnosti a současně doručeno vyhotovení rozsudku ohledně výroku o náhradě 1436 Kč 38 h obžalobcům obžalovaným s doložkou vykonatelnosti. Na základě těchto listin vedou soukromí obžalobci u okresního soudu ve Žluticích exekuci na nemovitost Anny Z-ové. Dodatečná její žádost o přesné rozdělení útrat na jednotlivé obžalované a upravení útrat, jež mají soukromí obžalobci hraditi Anně Z-ové byla usnesením okresního soudu v Bochově ze dne 18. prosince 1925 zamítnuta z důvodu, že spoluobviněné, je-li jich několik, jest podle §u 389 tr. ř. odsouditi k náhradě nákladů trestního řízení rukou nerozdílnou, a že se sprošťující výrok ohledně Anny Z-ové omezuje na přestupky §u 1 zákona o útisku a §u 516 tr. zák., tudíž na trestné činy, které se stíhají z povinnosti úřední, takže nárok Z-ové na náhradu útrat vůči soukromým obžalobcům není důvodným, kdežto státní zastupitelství k takové náhradě nemůže býti nikdy odsouzeno.
V oné trestní věci byl porušen zákon dvojím směrem. Především (obzvláště v ustanovení prvé věty §u 397 tr. ř.) tím, že okresní soud v Bochovč osvědčil dne 13. října 1925 vykonatelnost svého rozsudku ze dne 15. května 1925, přesněji obsaženého v tomto rozsudku výroku, že se obžalovaní odsuzují podle §u 393 tr. ř. rukou společnou a nerozdílnou k náhradě útrat právního zastoupení penízem 1313 Kč 38 h a 123 Kč (soukromým obžalobcům), a že doručením vyhotovení rozsudku touto doložkou opatřeného vydal právnímu zástupci soukromých obžalobců exekuční titul druhu v §u 1 čís. 8, §u 54 (druhý odstavec) exekučního řádu uvedeného. Výrok onoho rozsudku o nákladech trestního řízení byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen povšechně, tudíž i v části jednající o útratách právního zastoupení soukromých obžalobců, pozbyl tím jakékoliv účinnosti, nemohl vejíti v moc práva a nemohl se státi podkladem pro vymáhání útrat jim přisouzených exekucí. Zrušený výrok byl v rozsudku odvolacího soudu nahražen výroky, které se omezily na povšechné vytýčení zásad z §§ů 389, 390 tr. ř. vyplývajících, avšak neobsahoval podrobné, přesné a určité úpravy otázek náhrady nákladů trestního řízení, zejména náhrady útrat právního zastoupení soukromých obžalobců a obžalovaných se dotýkajících. Podrobná, přesná a určitá úprava dotyčných vztahů mezi soukromými obžalobci a obžalovanými (v rámci povšechných zásad odvolacím soudem vyslovených) byla úkolem a povinností okresního soudu. Opomenul-li, pokud jde o nárok soukromých obžalobců, prvý soud novou úpravu těchto vztahů, a osvědčil-li naopak vykonatelnost dřívějšího svého výroku, ačkoliv ten byl zrušen, porušil tím zákon, který (najmě prvou větou §u 397 tr. ř.) stanoví, že vykonatelnými jsou výroky soudů jedině, vešly-li v moc práva, tudíž obzvláště nedošly-li změny, po případě nebyly-li zrušeny vyšší stolicí následkem opravného prostředku. Úkolu, povšechností dotčeného výroku odvolacího soudu mu nastavšího, nezbavil okresní soud ani předpoklad, že částečné sproštění obžalovaných z obžaloby nezměnilo — vzhledem na povahu trestných činů, k nimž se sprošťující výrok vztahuje — ničeho na rozsahu závazku obžalovaných k náhradě útrat soukromým žalobcům vzešlých, to tím méně, že i původní výrok okresního soudu o těchto útratách správnému výkladu zákona nevyhověl. Soud stál v tomto usnesení patrně na stanovisku, že závazek k náhradě útrat několika spoluobžalovanými několika soukromým obžalobcům a naopak jest jednotným a, že není třeba jednotlivě zkoumali, které útraty vzešly tomu kterému obžalobci stíháním toho kterého pachatele pro ten který skutek nebo tomu kterému obžalovanému obhajobou proti obžalobě toho kterého obžalobce pro ten který skutek. Stanovisko to jest nesprávné. Ustanovení §u 389 tr. ř., jehož zásad jest obdobně použíti pro výklad druhé věty prvního odstavce §u 390 tr. ř., má v druhém a třetím odstavci přímo na zřeteli případy subjektivní spojitosti podle prvé, po případě případy objektivní spojitosti podle druhé (dílčí) věty prvního odstavce §u 56 tr. ř. a neupravuje otázku náhrady útrat výslovne i pro případy smíšené spojitosti podle třetí (dílčí) věty prvního odstavce §u 56 tr. ř. Avšak zákon stanoví pro případy subjektivní spojitosti vyloučení útrat, vzniklých stíháním trestných činů, jimiž obžalovaný nebyl uznán vinným. A pro případy objektivní konnexity zmocňuje zákon soudy, by i ohledně nákladů, k jejichž náhradě by jinak byli obžalovaní povinni rukou společnou a nerozdílnou, toto ručení obmezily, jsou-li tu zvláštní důvody (viz třetí odstavec §u 389, třetí věta). Přihlíží-li se ještě ku předpisu druhé věty prvního odstavce §u 390 tr. ř., jest zřejmou vůdčí zásada, že otázku náhrady útrat dlužno posuzovati ohledně každého jednotlivého z několika skutků v témže řízení projednávaných zvláště, zejména i pokud jde o účast toho kterého obžalobce a toho kterého obžalovaného na části trestního řízení k tomuto skutku se vztahující.
Bylo-li tedy trestní řízení vedeno pro několik trestných činů, dlužno zjistiti, která část celkových nákladů vypadá na ten který čin, pokud nebyly všem společné. Stihá-li týž skutek několik obžalobců, dlužno zjistiti, kterému z obžalobců a v jaké výši tomu kterému obžalobci útraty vzešly, leda že by veškeré útraty nebo část jich byla vynaložena všemi obžalobci společně. A je-li pro týž skutek stíháno několik obžalovaných, dlužno zjistiti, která část útrat čelila ke stíhání toho kterého obžalovaného. Pokud se dá určití účast toho kterého činu, toho kterého obžalobce a toho kterého obžalovaného na úkonech trestního řízení, sluší upraviti závazek ku náhradě útrat takovým způsobem, že se tomu kterému obžalobci přisoudí jen ona část nákladů, obzvláště útrat právního zastoupení, která vznikla tím, že on dotyčný čin stihal, a jen proti onomu obžalovanému, jenž byl jím pro tento čin s výsledkem odsuzujícím stihán. K možnosti a nutnosti takové zvláštní, individuelní úpravy závazku ku náhradě útrat mezi jednotlivými obžalobci a jednotlivými obžalovanými poukazovaly okolnosti, že jen někteří obžalobci byli zastupováni právním zástupcem; že různými obžalobci byly podány různé obžaloby v různých dobách a, že i na různé obžalované byla podána obžaloba v různých dobách jednotného trestního řízení. Tyto okolnosti měly býti důvodem, by ve smyslu poslední věty §u 389 tr. ř. bylo i pro obor §u 393 tr. ř. solidární ručení obžalovaných omezeno podrobnou úpravou náhrady útrat, vyslovující podrobně, kterou část útrat mají nahraditi všichni obžalovaní společně a, kterou ten který obžalovaný sám, jakož i komu z obžalobců přísluší náhrada a jakou částkou. Proto příčil se správnému použití zákona již výrok rozsudku okresního soudu, že se všichni obžalovaní odsuzují k solidární náhradě celku útrat právního zastoupení, přisouzených patrně všem soukromým obžalobcům, z nichž Dr. Otto S. a Malva O-ová právního zástupce vůbec neměli. Při tom budiž podotčeno, že okresní soud byl ode dne 13. října 1925, kdy potvrdil vykonatelnost svého výroku o útratách v rozsudku obsaženého, tímto výrokem vázán a nemohl jej již změniti, třebaže byl o změnu Annou Z-ovou žádán, takže tuto žádost zamítající usnesení ze dne 18. prosince 1925 bylo nutným důsledkem porušení zákona, které se stalo osvědčením vykonatelnosti onoho i sama o sobě právně pochybeného výroku. Avšak zákon byl porušen též usnesením okresního soudu v Bochově ze dne 6. října 1925. I ohledně útrat odvolacího řízení vyslovil rozsudek odvolacího soudu jen povšechně, že se odvolatelé (obžalovaní) odsuzují podle §u 390 tr. ř. k náhradě nákladů odvolacího řízení, pokud se vztahovalo ke skutkům po případě trestným činům, ohledně nichž nemělo odvolání obžalovaných úspěchu. Podrobná úprava této náhrady náležela okresnímu soudu. 1 tu mohly útraty právního zastoupení podle §u 393 tr. ř. býti přisouzeny jen oněm obžalobcům, kterým vzešly, tudíž nikoliv Dru Ottu S-ovi, který právního zástupce vůbec neměl, ani Malvě O-ové, která rovněž právního zástupce neměla a na odvolacím řízení nijakým úkonem se nesúčastnila. Rozsudky obou stolic nezjišťují skutečnosti, jež by opodstatňovaly spolupachalelství všech obžalovaných na rozšiřování plakátů, o které šlo. Každý trestný čin, jímž ten který obžalovaný zůstal uznán vinným, je tedy zcela samostatným, s trestnými činy ostatních obžalovaných nikterak nesouvisejícím skutkem toho kterého odsouzence. Oněm z ustanovení §§ů 389, 390 tr. ř. vyplývajícím zásadám byla by vyhovovala a byla i možnou taková úprava závazku k náhradě útrat právního zastoupení soukromých obžalobců v odvolacím řízení, jež by tomu kterému obžalovanému uložila toliko náhradu oné části těchto útrat, která byla způsobena jednáním o jeho odvolání a přípravami k tomuto jednání, jakož i pozdějšími úkony jeho právního zástupce, a solidární ručení všech obžalovaných by obmezila na onu část útrat, u níž takové dělení nemožno. Těchto hledisek okresní soud nedbal, nýbrž určil útraty jednotným penízem, ukládaje náhradu jeho »obžalovaným«, tedy všem čtyřem obžalovaným, a přisuzuje ji »obžalobcům soukromým«, tudíž i Dru Ottu S-ovi a Malvě O-ové. Bylo proto ve smyslu §§ů 33 a 392 tr. ř. k návrhu generální prokuratury uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 316-321.